Je to půvabné a hodí se mi to do krámu, proto si to s jejím dovolením půjčuju.
Tak to totiž chodí. Sourozenecký vztah musí být ambivalentní. Sourozenecká láska až za hrob, kdy ruku v ruce probrouzdáme dětství se šťastným úsměvem na tváři, je mýtus zcela uhozený.
Když se moje tenkrát asi šestiletá neteř dožadovala sestřičky (přestože, nebo možná spíš protože měla tři bratry), řekla jí její matka, že přece má mladšího bratříčka, se kterým si může hrát. Věta: "ale já jsem si bratříčka nepřála" byla krutě upřímná, asi i pravdivá. Její maminku to mrzí možná dodnes, ale odvahu na to, zkoušet pořizovat sestřičku, už nedostala. Těžko soudit, jak dlouho by neteři vydrželo nadšení z malé sestřičky.
Nevím, jestli si moje starší sestra přála sestřičku. A pokud ano, předpokládám, že ji nadšení opustilo ve stejný den, kdy mě rodiče přivezli z porodnice a ona dostala vynadáno za to, že mě ze samé lásky nakrmila makovou buchtou.
Já si pamatuju, že si moje sestra přála bratra. Staršího. To zařídit nešlo, tak se alespoň pokoušela vychovat mladšího bratra ze mě, pojmenovala mě Michal a nutila mě mluvit v mužském rodě. Bavilo mě to tak dlouho, než jsem musela čůrat vestoje. Tak pokusů zanechala a smířila se s tím, že bude mít už jen sestru, mladší a totálně nepoužitelnou.
Já jsem bratra nechtěla. Nechtěla jsem ani sestru. Chtěla jsem psa. Bylo mi to taky k ničemu, naštěstí.
A tak jsme spolu prožily normální dětství. Hodně jsme si hrály, povídaly, smály se, nesnášely se, praly se, nadávaly si. Táhly za jeden provaz a nemohly se vystát.
Moje sestra se za mě styděla, protože jsem byla malá, hloupá a kousala jsem si nehty na nohou na veřejnosti.
Já jsem svou sestru nesnášela, protože mi věšela bulíky na nos a neustále mě poučovala. To jí ostatně vydrželo dlouho (dokonce do doby, kdy já už si dávno nesundávala ponožky před lidmi a na pedikúru používala nůžky).
A pak se to stalo. Bylo mi asi dvacet, bylo mi hrozně a moje sestra mi do telefonu řekla, ať za ní přijedu. Chytila jsem stopa a jela 200 km, abych byla s ní. Dodnes mě dojímá ta fotka, kde své synovečky držím oba v náručí (současně s tím se bavím představou, že bych totéž chtěla udělat dnes, kdy jsou z nich dospělí chlapi). Asi proto, že jsem si tenkrát poprvé uvědomila, že moje sestra už není trapná a už mě nevychovává. Že se z ní prostě tak nějak nevím kdy a nevím jak stala moje nejlepší kamarádka, která mi uvaří kafe, na nic se neptá a přitom si všechno poslechne.
Celé dětství a dospívání jsem se snažila nebýt jako sestra. Čím jsem starší, tím víc uznávám, že se mi to nepovedlo. A že je to dobře. Samozřejmě jsme pořád každá jiná, moje sestra třeba vystudovala filozofickou fakultu v botách na podpatku a bez Faith No More a nikdy se neopila tak, aby měla pořádnou kocovinu. Zatímco já miluju práci s lidmi, jí stačí literární postavy. Já mám jenom čtyři kabelky (a ona nechápe, proč na jedno dítě potřebuju patnáct šátků :-)). Ona s láskou opečovává zahradu a já se v noci budím děsem, že bych měla sáhnout na hlínu holou rukou. Ona chodí všude pozdě, já zas trapně brzo.
Těch podobností je čím dál tím víc. Líbí se nám stejné filmy, stejní chlapi, smějeme se stejným vtipům a do budoucna máme podobné sny. Když jsme byly tuhle s kamarádkami v cukrárně, v duchu jsem si vybrala a čekala, až na mě dojde řada. Sestra si objednávala přede mnou a co myslíte? Stejné kafe a stejné dva zákusky, jako jsem si chtěla objednat.
Jeden z filmů, které obě milujeme, je Drahé tety a já. Děláme si legraci, že jednou skončíme jako tety, dokonce už máme rozdělené role, já budu ta s Bobinou. Ale já si stejně myslím, že je to jen taková legrace. Protože my jednou, za spoustu let a desetiletí, až budeme opravdu dámy v letech, přesídlíme do Paříže.
Koupíme si nějakej dobrej bourák...
Oblékneme se u nějakého špičkového návrháře...
Samozřejmě nezapomeneme na klobouky...
Budeme si dávat stejné zákusky v těch nejlepších kavárničkách...
A potáhnem to zas až do rána....
Všechno nejlepší, má milá sestro. Přišla jsem na to, že "sestra" byl opravdu dobrý rodičovský počin. Tak si užij (se mnou nablízku) ještě tu spoustu desetiletí, které nás dělí od krmení vrabců v Tuileries. A slibuju, že až na to dojde, a ty mi opravíš výslovnost, až pak někde objednám "deux cafés au lait", já si nesundám ponožky a nezačnu si kousat nehty. Koneckonců už bych se pak nemusela narovnat.
