Láska po ránu

Ne, netěšte či nelekejte se zbytečně, rozhodně to nebude lechtivý příspěvek. Vzhledem k tomu, že všechny naše děti vstávají dříve než my a naše postel slouží po ránu jako domazlovna i těch, které už spí ve svých vlastních postelích, některé dříve provozované ranní aktivity byly odsunuty do šuplíku "až někdy". Dnes to bude o snídaních do postele.

Tu první jsem dostala ve dvaceti a ač to bylo na zámku, žádnou romantiku za tím nehledejte. Bylo to určitě po nějakém bujarém mejdanu a i kdybych náhodou chtěla zapomenout na své slušné katolické vychování, ubytovnu se mnou a mou tehdejší láskou sdílela celá parta průvodců. Nicméně jsem tu snídani dostala (asi jsem šla první do zámku, což znamenalo, že zatímco ostatní mohli svou kocovinu ještě chvíli vyspávat, na mě už v nádvoří čekala natěšená skupina švitořících důchodců z lázní Velichovky). Romantický okamžik překvapení, kdy se nad vámi někdo skloní s tácem a zašeptá "miláčku...", trochu narušilo neustálé pokřikování z kuchyňky: "Lucieeeee, chceš housku nebo rohlík?"..... "A chceš paštiku nebo salám?"..... "A chceš pod tu paštiku máslo?"... Ano, tenkrát jsem tušila, že z této mé lásky asi vyroste skvělý herec (a myslím si to pořád a po každé další neproměněné nominaci na Lva píšu SMS o tom, že nemusí pršet, stačí když kape, že jednou tu skleněnou příšeru třímat bude, a že pro mě je stejně nejlepší, což prosím neříkejte před Hughem Grantem, nerada bych si ho rozhněvala), ale hlavně jsem byla skálopevně přesvědčená o tom, že z něj rozhodně nikdy nebude nic, co by připomínalo spolehlivého a praktického muže, se kterým bych ráda založila početnou rodinu ;-)

Takže ty další snídaně do postele už mi nosil ten Pravý. Mám je (spolu s tisíci dalšími vzpomínkami) schované ve své imaginární vitrínce a chodím je oprašovat pro případ, že bych si jednou potřebovala rozpomenout, proč vlastně žiju zrovna s tímhle chlapem.

A najednou je tu třetí chlap, který mi ty snídaně nosí. Dojímá mě, když se v šest vzbudím a vidím, že se v kuchyni svítí, protože tuším, co přijde. A o půl sedmé dělám překvapenou a i když po noci, kterou mi mimino s rostoucími stoličkami dost osladilo, mám chuť si akorát tak přetáhnout peřinu přes hlavu, říct dětem, ať si oblečou cokoliv, co najdou, svačinu si vyškemrají od spolužáků, a o půl osmé POTICHU zabouchnou, s úsměvem natlačím do žaludku, který takhle brzy po ránu ani nemám, dva krajíce slunečnicového chleba a vejce natvrdo (křížaly si můžu schovat na později ;-)). Protože láska má mnoho podob, ať už ji rozdáváte nebo přijímáte. A protože jsem k tomu dostala návod ;-)

Zametání netřeba

Jsem typ matky, která by ráda umetla dětem cestičku tak, aby byla bez kamínku. Ráda bych za ně všechno vyřešila, vystříhala je všeho zlého a pomohla jim v každé nesnázi. Že to je blbost jsem věděla ještě předtím, než jsem za podobný závěr zaplatila několik stovek v terapii ;-)
A tak se snažím je alespoň vybavit potřebným arzenálem dovedností a informací. Tím, jak mají přecházet přes silnici počínaje, a tím, jak se asertivně prosadit v kolektivu konče. Často nosím dříví do lesa, často házím hrách na stěnu (přísloví o perlách sviním záměrně vynechávám, jsou to propánakrále přece jen moje sladké dětičky).
Úzkost, kterou pociťuji pokaždé, když další mládě vypouštím do světa, ve kterém mu nebudu 24 hodin denně k dispozici, je veliká. Ubohé mládě, kterému už nepomůžu vyřešit kyblíkový konflikt na písku, a které si bude muset utřít zadek samo.

Sáru pořád ještě drží nadšení ze školky. První den přišla s tím, že má kamarádku, jen neví, jak se jmenuje. Sedmý den přišla s tím, že kamarádka se jmenuje Vanda, ale zatím si se Sárinkou nechce hrát. Ubohé, osamělé mládě, které postává v koutě. (Moje asociace.)
I vybavuji dítko radami, návrhy a návody, kterak si kamarádce říci o to, aby vzala mé ubohé mládě do hry.

A další den....
Úzkostná matka (dále jen ÚM): "Tak co, hrály jste si dneska s Vandou?"
Neúzkostné dítě (dále jen ND): "Ne, nehrály!!"
ÚM (s patřičným píchnutím u srdce, zlomeným hlasem): "A pročpak ne?"
ND: "Když já jsem zapomněla, že si s ní mám hrát!!!"

Zjevně další naprosto zbytečná perla, pardon, vlastně hrášek.

Potřeba hrdinů

Dnes se na Facebooku na zdech mých přátel několikrát objevil odkaz na tento blog s článkem o posedlosti. Přečetla jsem si ho a ačkoli zhruba chápu, co chtěla autorka říci, zásadně s ní nesouhlasím. Samozřejmě je velká tragédie, když matka zmasakruje čtyři své děti (a spolknu své černohumorné průpovídky o tom, že jsou situace, kdy ji jsem schopna i pochopit). Stejně tak je mi líto, že někomu zemře babička (sama si ze smrti té své nesu nevymazatelnou jizvu na duši). Ale tady jde o něco jiného.
Hokej je český fenomén. Nepovažuju se za zvlášť vzdělaného sportovního fanouška, Slavie jsou pro mě bonbóny a pořád jsem si nezapamatovala, jestli Bába skáče do výšky nebo přes překážky. Ale hokejové srdce ve mně plápolá každý rok, jakmile trenér svolá kádry a vyvěsí soupisky na MS. A pak se raduju, nadávám jak špaček, radím trenérům a spílám rozhodčím, hlasitě zpívám hymnu, pokud se mi u ní dojetím neláme hlas a nemusím si potupně utírat nos do rukávu. A skáču, protože jsem Čech, a jsem hrdá, že jsem Čech.
Každý z nás potřebuje hrdiny. Každému z nás dělá dobře identifikovat se s někým slavnějším, bohatším, úspěšnějším. Protože pak se z nás, průměrných, občas se sebou nespokojených a společesky nedoceněných lidiček stává někdo lepší. A navíc v nás podobná identifikace vyvolává euforii z toho, že když zaberem, přidá se hokejové (či jiné) štěstíčko (ach jak ten termín nesnáším) a my budeme mít ten správný tah na branku, dokážeme překonat sami sebe. Upřímně.... kdo z nás věřil osm sekund před koncem takřka prohraného zápasu v semifinále proti Švédům, že Češi skončí zlatí? Já určitě ne. Jsem skeptik i v podstatně nadějnějších situacích. Kachna Rachna mně a statisícům dalších skeptiků dokázal, že nic není nemožné.
Nic podobného se autorčině ani žádné jiné babičce nepodařilo.
Aniž bych chtěla zpochybňovat tíživost jakéholi jiné smrti, u téhle prostě rozumím, co v národu vyvolala. A klidně se budu považovat za truchlící pozůstalou, budu bulet u přenosů ze Staromáku a v neděli na mši budu myslet na zlaté české hochy, kteří se nikdy nevrátí ke svým malým dětem a manželkám. A už nikdy nedají gól, u kterého bych křičela, skákala, radovala se a věřila v to nejlepší v sobě.
Lehké odpočinutí dej jim, Pane.