Naše starší dcera dostala u příležitosti svého narození růžovou plyšovou kočičku. Milovala ji a od chvíle, kdy byla schopná cíleně uchopovat, samostatně rozhodovat a něčeho se dožadovat, tahala ji všude s sebou. Krátce před stěhováním se po kočce slehla zem. Utěšila jsem dceru, že jsme ji jistě už zabalili do jedné z více než sto banánových krabic, a lehkomyslně jsme se přestěhovali.
Kočička nebyla ani v jedné z těch krabic, které jsem prohledala několikrát. A tak jsme vyhlásili pátrání. Nejprve jsme donutili babičky, aby po kolenou prolezly své domovy. Kočka nikde. Nevzdávali jsme se. Dojeli jsme do našeho bývalého kostela a prohledali krabice v dětském koutku. Našla jsem fotografii mimina s kočkou, ostřihla mimino a kočku poslala mailem do bývalé školky společně s prosebným mailem. Po kočce se slehla zem. A tak jsem rozjela akci "kočka náhradní". Obrážela jsem hračkářství. Vyvěsila jsem fotografii na sociální síti, dala inzerát v internetovém bazaru. Kromě jediné kočky, která byla sice stejná, ale bohužel červená, nepřišla žádná nabídka. A tak jsem dále dlouhé hodiny prolézala ebay, googlila všechny růžové plyšové kočky ve všech světových jazycích. (Nutno podotknout, že vám internet jako "růžovou kočičku" nabídne i spoustu prasáren.) Podařilo se mi přijít na to, která (americká) značka plyšových zvířátek to byla a trochu jsem zazlívala své kamarádce A., že dceři tenkrát nekoupila model z Moravské ústředny. Samozřejmě že značka chrlila spousty růžových koček, ale bohužel to byly dost upgradované modely a té naší se moc nepodobaly.
Doufali jsme, že dcera na růžovou kočičku, kterou jsem si v duchu překřtila dle slovníčku České sody, konečně zapomene. Uháčkovala jsem růžovou náhradnici. Nic nepomáhalo a dcera v nepravidelných intervalech oplakávala růžovou kamarádku více než dva roky. Nic platné nebylo moje srdceryvné vyprávění o malé chudé holčičce, která neměla žádné hračky, až jednou našla v parku zapomenutou růžovou kočičku a její smutný život konečně dostal smysl..... Řvalo se u nás stále a mně se chtělo mlátit hlavou do zdi.
Včera jsme jeli s mužem slavit švagrovy narozeniny. Když jsem se v časných ranních hodinách v jejich obýváku ukládala ke spánku, upoutalo mě v té tmě cosi růžového na stole. Nevěřícně jsem se snažila na růžové cosi zaostřit. Byla tam. O dva roky ošuntělejší, ale rozhodně naše šajzekace. Švagrová na dotaz, jak se u nich propánakrále ocitla, poznamenala, že je přece od nás, byla v tašce s oblečením po našich holkách, kterou jsme jí kdysi poslali pro nejmladší neteř. Ještě poznamenala, že je docela štěstí, že ji neteř položila na stůl a nehodila třeba pod postel.
Povyprávěla jsem celou kočičí anabázi a šťastná jak blecha dovezla kočku domů. To bylo radosti.....
Poučení jsem si z toho vzala několikeré:
Happyend se může konat, pokud máte dost trpělivosti.
Není třeba prohledávat celý svět, možná to, co hledáme, máme někde u nosu.
Oblíbené hračky je lepší koupit ve druhém provedení dřív, než se přestanou vyrábět :)
