Bezprostředně poté, co jsem se narodila, začala mi moje babička chystat výbavu. Předpokládám, že okamžitě poté, co zjistila, že má třetí vnučku, běžela do fronty na froté ručníky do "partiovky". Za 24 let, které mě tehdy dělily od svatby, zaplnila mnoho fochů skříní ručníky, "cejchami", porculánem a také vlastnoručně vyšívanými ubrusy a dečkami. Jako malé i větší dítě jsem milovala chvíle, kdy seděla na židli či kanapi, prozpěvovala mariánské písně a sázela jeden steh za druhým. Já jsem jí navlékala bavlnky, protože jsem měla lepší oči.
Když jsem se vdávala za architekta s názorem, bylo jasné, že v našich minimalisticky zařízených interiérech nebudou mít babininy dečky ani růžičkový servis na růžích ustláno. První Vánoce jsme proto jedli z jednobarevných talířů na stole bez ubrusu.
Jenže za rok už babina nebyla. A taky jsme měli dítě a nic s čistotou interiéru (doslovně i obrazně) nezatočí tolik jako děti. A tak se u nás postupně tak nějak polehoučku, s architektovou láskou ke mně a s mojí láskou k babině dečky začaly objevovat stejně tak jako růžičkový porcelán. Jasně, kdyby se na návštěvu ohlásil Mies van der Rohe, okamžitě to schováme. Jenže chodí jenom rodina a přátelé, tak pohoda.
Letos dostaly vánoční dečky ještě další rozměr. Zatímco já jsem v kuchyni pekla vánočku (jedině tu podle receptu mužova dědečka), on uklidil obývák. A našel, vyžehlil a umístil babininy dečky. Všechny přesně tam, kam patří.
Jestli tohle není láska, tak už nevím. A já si furt stěžuju, že mám málo romantiky....
Přeju vám krásné Vánoce se všemi a vším, koho a co máte rádi!
