Ne, nejsem úplně mimo a mám kalendář, takže vím, že je zítra třetího. Nicméně symbol je symbol.
Jaké bylo vaše první září, které nejde zapomenout? Pro mě určitě to, kdy jsem šla do první třídy a poněkud robustnější spolužačka mi aktovkou vyrazila zub hned na slavnostním shromáždění před školou, takže jsem se mile usmívala na soudružku učitelku, která držela mávátko s nápisem 1.D, a z pusy mi kapala krev na hodobóžový kostýmek.
Od té doby už jsem nikdy první září moc neprožívala. Prostě jsem se trochu těšila na kamarádky a trochu se mi nechtělo.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mé první dítě nastoupilo do školky. Asi to znáte, milé spolumatky. Zamáčknete slzu, jak vám to miminko rychle vyrostlo, nachystáte bačkůrky a tepláčky, odevzdáte mírně vyděšeně se tvářící dítě vstřícně se tvářící učitelce a pak jdete domů, čtyři hodiny trpíte jak zvíře a očima posouváte minutovou ručičku, aby už konečně bylo "po O". A dál je to různě. U nás to bylo tak, že jsem ráno strkala do třídy řvoucí dítě, které jednou rukou křečovitě svíralo medvěda a druhou rukou mou nohavici. Trvalo to dlouho a bylo to vyčerpávající. Proto nemám první září ráda, i když všechna další už byla naprosto klidná, ať ta školková nebo školní.
Zítra nás "prvozářijové poprvé" čeká hned třikrát. Naštěstí jsem jediná, kdo má z toho žaludeční neurózu, kdo zamáčkává slzy a bačkůrky chystá třesoucí se rukou. Děti jsou naštěstí v klidu. Jedno se těší, druhé je zvědavé a třetímu je to dost fuk. Ještě že tak.
Tak klidné a pohodové první září, školkáčům, školákům, gymnazistům... a hlavně maminkám!!!
