Hezky česky americky ;-)

Oba naši synové chodí už několik let do keramiky. Nejprve to byl kroužek školkový, kde soudě dle celkem hezkých produktů děti patrně přihlížely, jak vedoucí kroužku vyrábí jejich výtvory. To byly výtvory, u kterých bylo poznat, co znázorňují, případně k čemu slouží, a my jsme je hrdě přitloukali na zeď a zdobili s nimi doma kde co. S nástupem do školy však kluci vyfasovali jinou vedoucí kroužku, takže si asi konečně na hlínu sáhli sami. Podle toho výtvory vypadají. Už se s nimi tolik nechlubíme, občas nešťastnou náhodou něco rozbijeme, občas se nám podaří podarovat nadšené babičky. Nicméně roky keramické činnosti v počtu dvou potomků jsou znát, tudíž jsme většinu výtvorů byli nuceni přestěhovat do komory, pakliže jsme nechtěli skončit zavaleni keramickými slepičkami, zajíčky, andílky, hrníčky, kapříky, svícínky, talířky, případně hroudami hlíny různých tvarů a barev, u kterých už si nikdo nepamatuje, cože to vlastně je.... Nedávno jsem ve snaze uklidit vánoční ozdoby našla v komoře dvě velké krabice keramické všehochuti, na kterých se skvěl nápis vyvedený manželem "Klucké umění".

Zhruba před 14 dny přišel prvorozený syn s tím, že má mít do keramiky zavařovací sklenici a desetikorunu, protože budou vyrábět utopence. Pomyslela jsem si něco o tom, že vedoucí kroužku dochází invence, když chce dělat hliněné buřty, nicméně jsem nehla brvou a dítě vybavila potřebnými proprietami. Jaké pak bylo překvapení, když po návratu z keramiky Kryštof svíral zavařovací láhev se skutečným, reálným, vonícím utopencem. Na víčku láhve byl umně (klucky umně) vyveden hliněný neutopenec, rozuměj plavec. Vtipné, milé. O buřta jsme se trochu poprali, jsme česká rodina, co má ráda české pochoutky. A já slíbila, že si utopence někdy uděláme v počtu, který uspokojí šestičlennou rodinu.

A tak jsem jednoho krásného dne koupila buřty a naložila několik sklenic utopenců. Byl předvečer svátku svatého Valentýna. Svátku, který neslavíme, protože odmítáme hloupé americké zvyky. Nevšímáme si únorových hysterií kolem srdcí na čemkoli od šperků po spoďáry, nedáváme si dárky a nechodíme na večeře. Jsme česká rodina, líbáme se na Prvního máje pod rozkvetlou třešní, ze které pak 4. prosince orváváme větvičky, abychom zjistili, jestli příští rok udáme nějakou tu dceru.

Nicméně jsem se rozhodla, že si z muže vystřelím. Takže jsem mu po návratu z práce kromě obligátní pusy popřála pěkného Valentýna s tím, že dárek má v lednici. Můj muž má smysl pro humor i pro recesi, takže jsem druhý den dostala květinu s tím, že si jí mám považovat, protože "umíš si představit, jak strašně jsem se styděl, když jsem šel z toho květinářství?".

Takže jsme netradičně učinili zadost americké tradici a vyčkávali 1. máje. Chyba lávky. Jakmile podáš americkým zvykům prst, zchlamstnou celou ruku. Jak jinak byste si totiž vysvětlili fakt, že jsme o dva dny později na plese vyhráli v tombole osmikilovou krůtu? Jedna blbá kytka a vy jste najednou nuceni slavit Díkůvzdání. Mám úžasnou sestru, co umí dobře vařit, máme přátele, které jsme mohli pozvat, aby nám pomohli krůtu sníst.
Pořád je za co děkovat, krůty nekrůty, Amerika neamerika. Takže jsme si to užili a bylo to moc fajn.

Ale přísahám, jestli mně během několika málo dní zazvoní u dveří děti v kostýmu čarodějnic a budou chtít koledu, poženu je koštětem. Nebo jim dám dlouhé kázání o tom, že koledovat se chodí na Tři krále.
Jsem česká holka, tak se přece nedám ;-)

Regulační poplatek

Jsem pravicový volič. Jsem přesvědčený pravicový volič a tudíž jsem volič přesvědčený o tom, že současné reformy jsou nutné. Obstrukcím levice při jejich komplikované cestě parlamentem se občas směju, častěji však nadávám. Odmítám totiž, abych byla jako rodina s malými dětmi, žena na rodičovské dovolené či státní zaměstnanec brána jako rukojmí, které levice používá, aby dokázala, kterak reformy té které skupině zkazí krásný život plný sociálních jistot a perspektiv.
Podobně jsem se nikterak nebránila zavedení regulačního poplatku ve zdravotnictví. Poplatky platím hrdě, neb si pokaždé představuji, kterak další třicetikorunovou infuzi pouštím do žíly neduživého českého zdravotnictví, abych ho tím pomohla probudit k životu.
Ale včera, řeknu vám, včera jsem přišla na to, že měli socani pravdu. Fakt mi regulační poplatek zkomplikoval život. To bylo tak.

V úterý večer skončil náš syn na pohotovosti ve Fakultní dětské nemocnice. Manžel zaplatil poplatek 90 Kč, syna ošetřili a poslali domů s tím, že máme přijít za dva dny na kontrolu. Černého Petra doprovodu jsem si díky manželově služební cestě do Prahy tentokrát vytáhla já a tak jsme za třeskutého mrazu vyrazili do nemocnice. Zaparkovat u nemocnice bylo nemožné, takže jsme se v tom svěžím mrazu ještě kousek prošli. Při průchodu vrátnicí jsem zaregistrovala, že se tam dá poplatek zaplatit, ale vzhledem k mému (vcelku mizernému, uznávám) povědomí o tom, že děti poplatky platí jen na pohotovosti, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při vstupu do budovy jsem však v hale centrální evidence poněkud znejistěla. Všude visela upozornění, že regulační poplatek 30 Kč pro ambulanci a 90 Kč pro pohotovost je možné zaplatit na vrátnici či na příjmu. Takže jsem si to vyhodnotila tak, že jsem-li v nemocnici dětské, kde se léčí výhradně děti, tak poplatek asi budu platit.
Otevřela jsem peněženku, odkud na mě mrkla laškovným okem Božena Němcová. Opravdu jsem neměla žádné drobné. Zpátky na vrátnici se mi mrazivým venkem nechtělo. Naštěstí si dítko všimlo automatu na rozměňování peněz. Nečtu návody. Nikdy. U ničeho. Ať je to recept na vaječnou tlačenku či návod k mobilnímu telefonu (u toho tuším, že umí spoustu věcí, které by mě mohl naučit, pokud bych si ten návod přečetla), metodou pokusu a omylu většinou tak nějak přijatelně zvládnu zhruba to základní, co potřebuju.
Takže jsem se spokojila s tím, že je na automatu nakreslená i pětsetkorunová bankovka. Patrně jsem předpokládala, že automat nebude o nic hloupější než slečna na poště a podobně jako ona bankovku rozmění tak, abych měla alespoň třicet korun v drobných. Narvala jsem proto Boženu do útrob automatu. Co se začalo dít pak, znám z hollywoodských filmů, které se odehrávají v Las Vegas. Automat začal za strašného rachotu chrlit desítky mincí. Budova centrální evidence byla plná lidí, kteří se nemohli neotočit, aby zjistili, co je to za rámus. Nevěděla jsem, jak zareagovat, napadalo mě odskočit a dělat stejně překvapeného pozorovatele, který pátrá po původci hluku. Ale pětistovka, žejo. Navíc jsem potřebovala těch třicet korun, žejo. Pak mě napadlo, že bych mohla hlasitě zvolat: "Huráááá, konečně jsem vyhrála!!!!", ale na to jsem srab. Takže jsem jen za vydatné synovy pomoci nabírala hrstě mincí a rvala je do peněženky. Schválně si to někdy zkuste, zapnout čtyřicet sedm desetikorun do malé kapsičky na mince. Kabelka mi poněkud ztěžkla, ale unesla jsem ji.
S třiceti korunami jsem potom přistoupila k paní u počítače, která mi laskavým hlasem sdělila, že těch třicet korun si můžu schovat, protože dítě do 18 let neplatí :-)

Z nemocnice jsme jeli na nákup. Zaparkovala jsem na střeše hypermarketu a uvědomila si, že mám jiné auto, protože mým "nákupním" (to je takové auto, které má v přihrádce žeton do vozíku) odjel manžel do Prahy. Nečtu návody a někdy mluvím dřív, než zapojím mozek, což je asi typická ženská vlastnost, kterou muži nechápou. Muži jakéhokoli věku, tudíž i muži jedenáctiletí. Takže se moje vylekané prohlášení, že ale nemám žeton do vozíku, setkalo s útrpným pohledem syna (oči v sloup znamenající "tojeděsmíttakovoumatkuužabychvystudovalamohlvypadnoutzdomu") a jeho poznámkou "zkus se podívat, jestli bys nenašla desetikorunu". Desetikorunu jsem našla a pozici trapné matky upevnila tím, že jsem se snažila puberťáka rozveselit návrhem, že se může čtyřicetdevětkrát pohoupat v hasičském autíčku.

P.S. I přes uvedené nesnáze jsem se rozhodla zůstat pravicovým voličem ;-)