Oba naši synové chodí už několik let do keramiky. Nejprve to byl kroužek školkový, kde soudě dle celkem hezkých produktů děti patrně přihlížely, jak vedoucí kroužku vyrábí jejich výtvory. To byly výtvory, u kterých bylo poznat, co znázorňují, případně k čemu slouží, a my jsme je hrdě přitloukali na zeď a zdobili s nimi doma kde co. S nástupem do školy však kluci vyfasovali jinou vedoucí kroužku, takže si asi konečně na hlínu sáhli sami. Podle toho výtvory vypadají. Už se s nimi tolik nechlubíme, občas nešťastnou náhodou něco rozbijeme, občas se nám podaří podarovat nadšené babičky. Nicméně roky keramické činnosti v počtu dvou potomků jsou znát, tudíž jsme většinu výtvorů byli nuceni přestěhovat do komory, pakliže jsme nechtěli skončit zavaleni keramickými slepičkami, zajíčky, andílky, hrníčky, kapříky, svícínky, talířky, případně hroudami hlíny různých tvarů a barev, u kterých už si nikdo nepamatuje, cože to vlastně je.... Nedávno jsem ve snaze uklidit vánoční ozdoby našla v komoře dvě velké krabice keramické všehochuti, na kterých se skvěl nápis vyvedený manželem "Klucké umění".
Zhruba před 14 dny přišel prvorozený syn s tím, že má mít do keramiky zavařovací sklenici a desetikorunu, protože budou vyrábět utopence. Pomyslela jsem si něco o tom, že vedoucí kroužku dochází invence, když chce dělat hliněné buřty, nicméně jsem nehla brvou a dítě vybavila potřebnými proprietami. Jaké pak bylo překvapení, když po návratu z keramiky Kryštof svíral zavařovací láhev se skutečným, reálným, vonícím utopencem. Na víčku láhve byl umně (klucky umně) vyveden hliněný neutopenec, rozuměj plavec. Vtipné, milé. O buřta jsme se trochu poprali, jsme česká rodina, co má ráda české pochoutky. A já slíbila, že si utopence někdy uděláme v počtu, který uspokojí šestičlennou rodinu.
A tak jsem jednoho krásného dne koupila buřty a naložila několik sklenic utopenců. Byl předvečer svátku svatého Valentýna. Svátku, který neslavíme, protože odmítáme hloupé americké zvyky. Nevšímáme si únorových hysterií kolem srdcí na čemkoli od šperků po spoďáry, nedáváme si dárky a nechodíme na večeře. Jsme česká rodina, líbáme se na Prvního máje pod rozkvetlou třešní, ze které pak 4. prosince orváváme větvičky, abychom zjistili, jestli příští rok udáme nějakou tu dceru.
Nicméně jsem se rozhodla, že si z muže vystřelím. Takže jsem mu po návratu z práce kromě obligátní pusy popřála pěkného Valentýna s tím, že dárek má v lednici. Můj muž má smysl pro humor i pro recesi, takže jsem druhý den dostala květinu s tím, že si jí mám považovat, protože "umíš si představit, jak strašně jsem se styděl, když jsem šel z toho květinářství?".
Takže jsme netradičně učinili zadost americké tradici a vyčkávali 1. máje. Chyba lávky. Jakmile podáš americkým zvykům prst, zchlamstnou celou ruku. Jak jinak byste si totiž vysvětlili fakt, že jsme o dva dny později na plese vyhráli v tombole osmikilovou krůtu? Jedna blbá kytka a vy jste najednou nuceni slavit Díkůvzdání. Mám úžasnou sestru, co umí dobře vařit, máme přátele, které jsme mohli pozvat, aby nám pomohli krůtu sníst.
Pořád je za co děkovat, krůty nekrůty, Amerika neamerika. Takže jsme si to užili a bylo to moc fajn.
Ale přísahám, jestli mně během několika málo dní zazvoní u dveří děti v kostýmu čarodějnic a budou chtít koledu, poženu je koštětem. Nebo jim dám dlouhé kázání o tom, že koledovat se chodí na Tři krále.
Jsem česká holka, tak se přece nedám ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat