O uklízení

Jsem přeučený bordelář. Nepřeučila mě má pořádná maminka, i když se dost snažila. Dodnes si dobře pamatuju, kam se dá hodit několik nesnědených svačin tak, aby je někdo několik týdnů nenašel, jak se dá celkem rychle uklidit bez zapojení rukou (stačí nohy a plynulý pohyb pravou nohou směrem pod postel, pod skříň a pod psací stůl). Sterilně uklizený pokojíček sousedovic Petry ve mně vzbuzoval směsici obdivu a hrůzy, protože něčeho takového bych nebyla schopna v nejdivočejším snu.
Leč nouze naučila Dalibora housti a vzhledem k tomu, že mě osud postavil do role matky početné rodiny, uklízet musím, jinak by rodina shnila ve špíně nebo se zadusila zavalena tunou krámů. Nedělám to ráda, zato to dělám furt. Začnu ráno a končím v noci a na našem bytě je to málokdy znát. Vzhledem k tomu, že dětí je u nás čtyřikrát víc než uklízeníhorlivých maminek, tenhle boj zkrátka nemůžu vyhrát. Můj muž je velmi pořádný, ale spíše než v bytě se realizuje v uspořádávání šanonů či krabic s nářadím.
A tak jsem se smířila s tím, že několik příštích let bude ve znamení marného boje v podobě vykydávání Augiášova chléva. Utěšuju se tím, že až děti dorostou a vylétnou z hnízda, pořádně si to hnízdo vygruntuju, pak si dám nohy nahoru a několik dalších desetiletí budu žít v uklizené klícce.
Děti se snažím vychovat k pořádkumilovnosti stejně marně, jako se snažila moje maminka. Uklízení formou hry dávno nikoho netáhne (a že "pančáp ztratil čepičku" spočívající v uklízení hraček patřičné barvy vydržel celkem dlouho), zavedení služeb na domácí práce taky nefungovalo nijak dlouho a příklady zjevně nikoho nepřitáhly. Takže jsem se snížila k nařizování, kdo vyklidí myčku, vyhrožování, co zakážu, pokud si neuklidí pokoj, citovému vydírání ("je nás hodně a nemůže všechno dělat vaše ubohá, sedřená, stárnoucí matka"). Pravda, moc mi to nefungovalo, a tak jsem s útrpným povzdechem lovila zakopané špinavé prádlo pod postelí, pod skříní a pod stolem. Po kom to ty děti asi mají.
A pak se stal zázrak. V nestřežené chvíli a dřív než jsem to stihla zakázat, manžel se se syny vsadil. Pokud vydrží mít půlroku pokoj perfektně uklizený, koupí jim vysněný notebook. Nevěřila jsem tomu, ale první měsíc už mají za sebou a já při vstupu do dětského pokoje stále zírám a vracím se v čase, tohle není můj pokoj, to je pokoj sousedovic Petry.
Nutno podotknout, že jako odborník na výchovu s tímto postupem zásadně nesouhlasím. Je to podlé, nízké, odsouzeníhodné. Takhle podplácet děti za něco, co by měly dělat ve vlastním zájmu, pro sebe a své budoucí rodiny.
Jako pořádkumilovná matka jsem v sedmém nebi a už teď přemýšlím, co jim slíbím 21. března na další půlrok. Myslíte, že živé štěně bude stačit? :-D

Podzimní

Tak nám to začalo.
Předevčírem jsem umyla okna (po hodně, hodně dlouhé době), aby mi na ně podle Murphyho zákonů (a jestli tam ten o umytých oknech Murphy nemá, měl by ho rychle přidat) začalo druhý den pršet. A to pořádně. A mě to nejen nerozhodilo, mě to potěšilo. Vážně. Protože je to tady. Už je konečně podzim.
Miluju ho odjakživa. Jako správný hujer jsem se nemohla dočkat, kdy už skončí prázdniny, já už nebudu muset na chalupu, tábory, lyžařská soustředění. Kdy naplním pero novými bombičkami, popadesáté zkontroluju nová progresa, jestli mají všechny barvy, a vyrazím v nových přezůvkách zase do školy.
A všechna ta září a říjnové víkendy na Hrádku, co vám budu vyprávět. Romantický zámek se ráno koupe v mlžném oparu, v parku se barví ty staleté javory, v oboře rostou houby a návštěvníků ubývá.
Jako matka přibývajícího počtu dětí už září tolik ráda nemám. Stažená hrdel pokaždé, když nějaké dítě nastupuje do zařízení, kde to ještě nezná. Horečnaté dohadování a zařizování, aby se všechny ty kroužky a mimoškolní aktivity podařilo sehrát tak, aby vzájemně nekolidovaly. A pak ten průvan v peněžence, který vám způsobí placení zmíněných aktivit, nákup školních potřeb a oblečení (taky vám přijde, že nikdy děti nevyrostou tolik jako o prázdninách?). A navíc (a letos to platilo dvojnásob) v září bývá ještě hezky a tak musíte s dětmi obcházet pískoviště, kde se na vás vrhají matky, které vám po dvou měsících celé natěšené potřebují sdělit, kolik nových zubů "jim" narostlo a kde všude v létě byly. Z duše to nenávidím.
Zato říjen. Už se ochlazuje a tak radostně zamávám dětskému hřišti a děti místo toho beru na procházky, při kterých se dají rozkopávat hromady listí, číhat pod ořešákem, až se do něj pořádně opře vítr (abychom nasbírali přesně ty ořechy, u kterých doma nadávám, protože dostat z nich byť jen pětinu vnitřku je práce vhodná tak pro trpělivého hodináře) a pouštět draka. A když počasí přeje ještě víc, tak dokonce prší, takže ač "strašně neradi", musíte se zapřít a místo chození ven uvaříte kakao a hrajete člobrdo.

Všem podobně postiženým, co se se mnou z podzimu radují, posílám písničku. Ostatní ať si třeba odletí do teplých krajin ;-)



P.S. Olin Nejezchleba s Kybabu určitě stojí za to, aby člověk vylezl i za deště a šel třeba na svařák do klubu, kde budou hrát. Je to koncert, který vás pohladí na duši Olinovými texty, rozparádí parádními sóly Norbyho Kovacze a kdy máte jedinečnou příležitost vidět a slyšet mého švagra hrát nejen na bicí, ale taky kytaru a klarinet.