Z té spousty zážitků, které mám z dětství, se ty nejkrásnější odehrávaly o vánocích. Moje dětské vánoce byly perfektní. Bylo krásně naklizeno, napečeno, dárků byla spousta a přes prázdné obchody osmdesátých let, dlouhé fronty a ne zrovna horentní příjmy mých rodičů dokázal Ježíšek zázraky. Dneska už vím, jak to vše maminka zařídila, což mi nebrání být z toho pořád udivená. Třeba vzpomínka na dva precizní vánoční úklidy, to když nás 20. prosince vykradli zloději.
Když jsem se vdala, moje představa vánoc byla podobná. Stejně dokonalá. Jasně daná. Jenže jsem zjistila, že i když mám stejný recept, vanilkové rohlíčky nikdy neupeču tak jako moje maminka. Navíc mi můj drahý (novo)manžel řekl, že nemá rád rybí polévku. Měla jsem pocit, že musí nastat konec světa. Hrachovka, na kterou byl zvyklý ze své rodiny, mi přišla jako bohapusté rouhání, které mi nesmí do domu. Ale láska hory přenáší, tak jsem se zatnutými zuby udělala knedlíčkovou polívku (hrachovku jsem neuměla :-)). Svět se nezbořil a vánoce byly krásné.
O tři roky později jsem zjistila, že nemusí být nejen dokonale navařeno a napečeno, ale že vánoce mohou být i bez úklidu. Měli jsme dvouleté batole a dvouměsíční miminko. Batole kdesi chytilo virus a prozvracelo celou noc na 22. prosince. Uklizený byt vzal za své, ve vaně se kupila hromada pozvraceného povlečení a pyžamek. Den nato jsem po probdělé noci převzala štafetu já. Navíc nám tři dny před vánoci nějaký vtipálek u domu vypnul HUP. Měli jsme plynový sporák, plynovou troubu, plynový kotel, který se nám staral o topení a teplou vodu. Pánové z plynárny nám oznámili, že plyn mohou zapnout až po provedené revizi všech bytů v domě. Takže jsem sháněla kontakt na sousedku, která do svého bytu chodila jen přespávat a na vánoce vždycky odjížděla pryč. V horečce jsem se potácela vymrzlým bytem na záchod. Kojit mimino bylo to jediné, co jsem kromě pobytu na WC - a s vypětím všech sil - zvládala. Batole rozhodně vánoční úklid neudělá, právě naopak, vytvářelo binec ve všech už uklizených prostorách rychlostí blesku. Takže když jsem třiadvacátého ráno, v šíleném binci, šestnácti stupních Celsia, po druhé probdělé noci dostala vánoční smsku od kamarádky s textem "oheň v krbu tiše praská, v našich duších mír a láska", dostala jsem hysterický záchvat. Seděla jsem na kraji vany, ze které stále ještě nezmizelo to pozvracené prádlo, a hlasitě jsem štkala. Nebylo uklizeno, v mikrovlnce neupečete vánočku ani neusmažíte kapra. Když jsem vystrčila hlavu ze záchodové mísy, zlomeným hlasem jsem prosila muže, aby alespoň došel koupit do květinářství vánoční hvězdu, aby byla nějaká výzdoba. Plyn zapnuli třiadvacátého večer, takže jsem dala vařit brambory na salát a upadla do postele. Vánoce byly i tak (zejména zásluhou mého muže) a opět byly krásné. Radost z narození Vykupitele se u mě mísila s úlevou, že už nikdo nezvrací.
A od té doby vím, že dodržování všech tradic, které si nesu z dětství, není vůbec nutné. Že mi dělá dobře mít všechno perfektní, ale že se to nezblázní, když to bude jinak. Že je zbytečné plést si na sebe biče vlastních představ a touhy po dokonalosti.
Takže to nepřeháním s úklidem a nechávám ho až na poslední dva dny. Okna v zimě nemyju, na ty největší šmouhy nalepím papírový betlém. Skříně nesrovnávám, jen v nich udělám trochu místa, abych do nich mohla třiadvacátého večer nanosit věci, které nemám kam uklidit. Cukroví peču jen to, co skutečně jíme, a ačkoli umím dokonalé perníčky, klidně nechám děti, aby udělaly nedokonalé. Dárky nakupuju ráda a moderní době vděčím za to, že u nákupů sedím na gauči, piju kafe a veškerou námahu za mě odvádí heuréka cézet a pravé tlačítko myši.
Nejradši mám ty vánoční tradice, které jsem si sama zavedla. Třeba sednout si s vaječným koňakem, který umím stejně dobře jako maminka :-), k Lásce nebeské a na chvíli úplně vypnout a užít si to. Celý prosinec si pouštím svá oblíbená cédéčka, kde se míchá Rybovka s Nerezem v Betlémě a přihlouplýma písničkama, kdy mě třeba Jirka Korn na hudbu Johna Lennona poučí, že "ten, kdo se postí, má navečer hlad a na rybí kosti si pozor musí dát". V posledním adventním týdnu, kdy je doma nejvíc práce, jeden večer vyrazím s kamarádkou do hospůdky na svařák. Rozinky na vánočku máčím ve velké sklenici rumu, který si pak u pečení upíjím. V noci na Štědrý den jdu spát nad ránem, abych mohla ráno vstát do uklizeného bytu a mohla se celé dopoledne válet s dětma u pohádek. Do kostela jdeme pěšky a cestou vyhlížíme, kde už svítí stromečky. Betlémské světlo udržuju až do Štěpána. A nejlepší tradice je ta, jak si na Štědrý večer poté, co šťastné děti usnou v posteli plné nových hraček, sedneme s mužem, dáme si víno a užijeme si večer ve dvou v tichu a pokoji Svaté noci.
Těším se, mám to ráda, stresu si dávkuju jen trochu a tradicí se svázat nenechávám víc, než je nutné. Koneckonců, je to přece o něčem jiném. Vánoce jsou o radosti a o naději. Tak si to přece nenechám vzít.
Letos mi přibyla další kamarádka, u které bude při štědrovečerní večeři jedna dětská židle prázdná. Takže s velkou vděčností a pokorou mi bude stačit, že jsme doma všichni.
No tak dobře, to cukroví by se mohlo povést. Stromeček by mohl být krásně rovný, kapr přesně tříkilový, ten úklid bych stihnout mohla, pod stromečkem bych mohla dostat třeba týden s mužem bez dětí v Paříži nebo nějakou strašně drahou a strašně zbytečnou krásnou kabelku, taky samozřejmě ať nasněží, že..
Žertuju. Bude mi stačit, když nikdo nebude zvracet a kotel bude topit :-D
