Ač jsem do mateřství vstupovala s přesvědčením, že děti budu vychovávat bez genderových předsudků, velmi brzy jsem pochopila, že geny nevyčůráš a jisté stereotypy jsou prostě dané. Zatímco pro mě auto dělá "brmbrm", můj zhruba patnáctiměsíční syn dokázal zcela přirozeně z pusy vypouštět přesně ta dokonalá klučičí citoslovce, na které holka jenom zírá, i když jí je skoro třicet...
Když se nám narodila první dcera, zírala jsem pro změnu na to, jak neskutečná koketa se může skrývat v půlročním miminu. Nejzářivější úsměvy patřily vždycky mužským členům rodiny. S věkem se to zhoršuje. Kdyby bylo na hřišti, kam vidíme z oken, deset holčiček (to je počet na naši vesnici opravdu slušný), s naší dcerou do nehne. Přijde první chlapeček, ona si okamžitě bere nejhezčí tričko, pohodí kudrnami a maže. A tak mě to do budoucna trochu děsí. A nechápu, po kom to má, když já ještě pomalu ve třiceti komunikovala s muži s jistým pocitem nepatřičnosti.
Nicméně nyní mám - díky manželovi, který tenhle týden uklidil holčičí pokoj a našel vskutku skvost - pro všechny potenciální zetě kvalitní výstrahu. Nakopíruju ji a preventivně budu dávat každému mladíkovi, který se mihne kolem našeho domu. Tady je:
"Ztracený zajíček - napsala a ilustrovala S.K.
Bil jednou jeden zajíček. Bil sám. Rodiče mu někam odešli. Zajíček nevědel kam. Bidlel sám v lese. Jednoho dne přišla do lesa holčička z rodiny Máltnových. Jmenovala jse Ema. Ema měla moc ráda zvířátka. Zajíček Emu uviděl chtěl se schovat ale nestihl to. Ema ho viděla jak si hledá úkryt. A ten zajíček bil tak malí že se Emně vešel do kapsi. Ema si ho tam dala. Zajíček nebil rád. Zkoušel viskakovat ale nešloto. Ale zato Ema bila ráda moc. Konečně má zvířátko. Ochočila si ho. A zajíček si zvikl. Konec"
Milý potenciální zeti, dobře si to přečti. A prohlédni si obrázky. Nejsou ti ty Eminy blond lokny povědomé? Jinak ta i/y, ona není blbá. To byla teprve ve druhé třídě, takže povědomí o gramatice měla ještě malé. Na rozdíl od povědomí, jak ochočit zvířátko. Konec.
