Jak řada mých přátel ví, po dlouhých letech jsem si splnila sen a zahájila soukromou terapeutickou praxi. Ví to opravdu hodně z nich a někteří velmi intenzivně (třeba ti, se kterými poslední dobou konzultuju každé písmeno, obrázek či barvu vznikajících internetových stránek) a já se jim tímto omlouvám. Ale nemůžu jinak. Jsem toho plná. Po letech, kdy jsem tvořila převážně děti, tvořím něco jiného a moc mě to baví. Každou středu se ze mě stává terapeutka. Včera jsem před klienty měla čas a rozhodla jsem se ho strávit v knihovně, abych si půjčila literaturu vhodnou pro terapeutku. Nebo ještě lépe - Terapeutku. Musím se vám přiznat, že s odbornou literaturou jsem odjakživa dost na štíru. Mám jí sice plné krabice, pravidelně si ji půjčuji a pravidelně jsem odhodlaná ji přečíst. Tím to zhruba tak hasne. Ale teď jsem Terapeutka a mé odhodlání je skálopevné. Proto jsem se dlouho probírala odbornými knihami v příslušném oddělení knihovny. Držela jsem už několik zajímavých titulů (samozřejmě tenkých, jsem sice terapeutka, ale úplně svému odhodlání nevěřím...), když mé oko padlo na titul, který mi přišel zajímavý. Věhlasní terapeuti (Terapeuti) popisují své nejzajímavější případy. Takový úlovek! Tak jsem knihu popadla a s nadšením, které v knihovně nad povedenými úlovky obvykle mívám, spěchala k výpůjčnímu pultu. Paní knihovnice načítala knihy pro Terapeutku a když odpípla tuhle, vlídně se usmála a povídá: "Ale tu už jste měla půjčenou!" Terapeutka by se patrně rovněž vlídně usmála a pronesla něco ve smyslu, že ano, samozřejmě ví, že knihu měla půjčenou, ale že ji kniha zaujala natolik, že si ji chce půjčit znovu. Leč místo Terapeutky tam stálo Tele, které s vykulenýma očima proneslo: "Já už jsem to fakt měla půjčené?" Paní knihovnice mě ujistila (trpělivě, asi je zvyklá ne důchodce s Alzheimerem), že ano, v roce 2012. Tele chvilku koketovalo s myšlenkou, že by své roli dostálo a zeptalo by se, jestli paní knihovnice náhodou taky neví, zda jsem knihu přečetla a pokud ano, zda se mi líbila. Nakonec jsem jen pronesla, že nevadí, knihu si chci půjčit i tak.
Cestou z knihovny mi došlo, že vlastně ty odborné knihy nemusím vůbec louskat. Stejně si z nich vůbec nic nezapamatuju.
Myslím, že můj muž bude mít brzy vystaráno s tím, co mi kupovat k Vánocům. Prostě jen posbírá všechny ty knihy, které mi za 16 let manželství daroval (a z nichž jsem spoustu nepřečetla) a pojede druhé kolo. Koneckonců já už jsem tuto tradici zavedla loni, kdy jsem před Vánoci v knihkupectví jásala nad knihou, kterou muž určitě ocení, abych si doma vzpomněla, že stejnou jsem mu koupila v létě k svátku.
Takže možná jsem terapeutka, ale rozhodně ne sečtělá. A pokud náhodou sečtělá jsem, nevím o tom :)
.
