Můj muž má nekonečně mnoho předností. Má-li už nějakou tu
vadu, vždy se jedná o zanedbatelnou drobnost. Slovy klasika, a tiny little baby
hiccup….Tou největší drobností je ta, že moc neumí nakupovat. Respektive umí,
ale to se týká nářadí a materiálu v Bauhausu. Zbytek trochu pokulhává.
Projevilo se to krátce po svatbě, kdy jsme coby velmi nemajetní novomanželé
živořili z mého nástupního platu v poradně a z jeho občasného
přivýdělku při studiu. Jednou mi do práce volal, jestli má koupit něco
k večeři. Bylo krátce před výplatou, proto jsem zvolila lacinou variantu
večeře a můj milý dostal instrukce, aby koupil „chleba a něco na něj“. To něco
byla v mých představách Lučina nebo deset deka šunkového salámu, bohužel
jsem si tuhle představu nechala pro sebe. Muž donesl naditou tašku, ze které
postupně tahal balíčky, z nichž na mě šly mrákoty. Dva druhy francouzského
sýra, zelené a červené papriky (v lednu!!) a konečně dvě nožky čabajské klobásy,
protože byla v akci! (rozuměj místo 289 Kč za kilo stála jen 269 Kč..). Hořce
jsem mužův nákup oplakala a od té doby dostával instrukce mnohem přesnější .
Několik let jsem se trochu děsila narozenin, svátků a
výročí, protože jsem dostávala květiny. Každá žena má ráda květiny. Já mám ráda
jarní, které voní, letní, které vypadají jako natrhané na louce, zvládnu i
růže. Ale můj muž je architekt a tím je řečeno vše. Architekti mají rádi
neobvyklé tvary, jejich fantazie je bezbřehá a nebojí se odvážných kombinací. Několik
let proto můj milý chodil do květinářství, kde uměli uvázat to, co splňovalo
představu architekta o pěkné kytici… Takže to byl vždycky nějaký podivný kokon
či chrchel a kolem něho divné chroští…. Naštěstí postupně muž naznal, že větší
nadšení jevím z méně futuristických tvarů, takže posledních několik let
mám z květinových darů radost nefalšovanou. Jsou barevné, voňavé a netrčí
z nich mrakodrap.
Další kapitolou je nakupování vánočních dárků. Kamarádky se
mě občas ptají, proč si dárky nekupuju sama. Jenže já jsem pořád malá holka, co
má ráda překvapení, takže si Ježíškovi píšu o sníh, světový mír a „něco
dalšího“. Podobně jako u těch potravin jsem tomu po několika prvních letech
dala trochu rámec a postupně jsem Ježíškovi zakázala domácí potřeby
(chlebníkem, držákem na papírové utěrky, konvicí na čaj a chňapkami jsem už
obdařena byla) a Ikeu (tytéž dreky jako v domácích potřebách, jen rádoby designové).
Na zbytek přišel Ježíšek sám, v posledních letech chodí třeba do
klenotnictví, kde se blbě vybrat nedá, třikrát dostal šanci koupit mi peněženku,
protože mi pokaždé nějakou ukradli, takže po dvaceti společných letech dostávám
opravdu pěkné dárky, ze kterých mám radost, nestydím se říci upřímnou. Dostávám
i CD (máme podobný hudební vkus plus nějaké ty moje zpěvačky s chraplákem a
sexy zpěváci s chraplákem) a knihy. Knihy Ježíškovi vždycky šly… teda až
na Toulky českou minulostí, které jsem začala dostávat po dvou dílech
pravidelně, aniž bych kdykoli otevřela jediný na déle než deset minut, ale to
nevadí, v důchodu jako když je najdu. Těch dílů je tuším čtrnáct a dost se
mi ulevilo, když vydávání skončilo. Od té doby dostávám svého oblíbeného
Halíka, ke kterému přibyli i Vácha a Satoria. Jsem spokojená a čtu je ráda.
Letos muž překvapil a knihu jsem dostala i k narozeninám.
Marta Davouze, Dům v Bretani. Nu což, o té babě jsem sice nikdy neslyšela,
ale obálka měla celkem pěknou barvu a Bretaň je naše vysněná destinace, kam
jednou, až budou peníze a nebudeme s sebou muset brát děti, určitě
vyrazíme. Podotýkám, že jsem si k Vánocům od rodičů koupila po dlouhé
době, kdy si nové knihy (s výjimkou odborných) půjčuju od kamarádek nebo
v knihovně, hned čtyři kusy beletrie a nemůžu se dočkat, až se do nich
budu moci pustit. Z lásky k muži jsem však upřednostnila Martu. Po
několika prvních stránkách jsem začala propadat trochu malomyslnosti, nicméně
já jsem velmi zodpovědný čtenář a knihy dočítám. Dokonce i takové knihy, které stylem vykrádají Petera Maylea, aniž by mu dosahovaly ke kotníkům, a kde jedinou
literární erudicí autorky je to, že a umí používat přechodníky.
Alespoň to má velká písmena, takže na to dobře vidím a dá se to snad přečíst
rychle.
Ve snaze rychle knihu dočíst a dočkat se těch, na které se
těším, jsem si ji vzala i včera do autobusu, kterým jsem jela do práce. Kromě toho, že jsem rukavicemi nenápadně
zakrývala ilustrace, aby si spolucestující nemysleli, že čtu třeba Emil a jeho
detektivové (mimochodem ilustrátor si říká Pure Beauty!), jsem díky zpoždění
autobusu urazila slušný kus.
Můj muž mě zná a asi tuší, že když mě kniha zaujme, přestane
dlít na nočním stolku a je v mé společnosti k vidění i na gauči
v obýváku, ty největší pecky se mnou i vaří v kuchyni. Proto když mě
viděl, jak čtu na gauči, s nadějí v hlase se zeptal, jestli se mi to
líbí. Chvilku jsem chtěla lhát, ale tím jsem riskovala, že budu po vzoru Toulek
dostávat několik dalších let tuhle paní. Tak jsem to láskyplně, ale upřímně
vysypala. Že to vůbec není o Bretani,
jen se paní potřebuje sebeprezentovat, a že znalost přechodníků ještě talent
nedělá, a že jako číst se to dá, ale další knihy už od té paní nepotřebuju. A
taky jsem se zeptala, jak na tuhle autorku vůbec přišel. Prý o knize slyšel
v rádiu. A prý je ta paní bývalá Železná, manželka legendárního ředitele,
kterému se v sobotu dalo volat. Tím to asi zabil….
Vracím se k autorům, kteří místo peněz disponují literárním talentem. A
můj muž dostane další seznam J
