Čtyřicet

Ve čtvrtek mi bylo čtyřicet.... Netěším se na narozeniny už spoustu let, ale u těchhle to bylo ještě nějak výraznější. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že čtyřicet je ten nejvyšší věk, kterého je možné se dožít. Pak už prostě následuje černá díra.... Postupně jsem přišla na to, že při troše štěstí se dá žít i déle, ale tak nějak jsem si tenhle věk zařadila do kategorie "to už to bude stát pěkně za prd".
A tak jsem se dívala s obavou kupředu už celý rok, co se mi ta trojka na začátku krátila. Navíc bylo jasné, že to budu muset oslavit a já narozeniny normálně nijak neslavím.

Ve čtvrtek jsem se vzbudila s povzdechem, že už je to tady, dolezla jsem do koupelny, radši se moc neprohlížela, protože znáte to, čtyřicítka, žejo..... a pak mi to došlo. Že jsem neumřela, že ten ksicht je stejnej jako včera a že se mám vlastně náramně. Vzpomínala jsem na svoje dvacáté narozeniny, kdy jsem byla sice mladá, perspektivní, ale tak nějak nespokojená a nešťastná. Měla jsem jasnou představu, co mi k tomu štěstí chybí. Ten nejúžasnější chlap na světě a kupa dětí (fakt jsem chtěla čtyři a fakt jsem doufala ve dva kluky a dvě holky), práce, která mě bude naplňovat, a širší rodina přesně v tak velké blízkosti i vzdálenosti, která mi bude vyhovovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu řešit nějaké číslo, když vlastně žiju svůj splněný dvacítkový sen. A tak jsem si tu čtyřicítku začala užívat. Vzala jsem si šaty s dost krátkou sukní, pěkně se namalovala a hlavně jsem se začala usmívat. Když se pak začaly trousit všechny ty moje splněné sny a přát mi, byla jsem naměkko a úplně šťastná. Celý den svítilo slunce a sestra mi poslala přání mailem, které bylo reakcí na můj někdejší článek k jejím čtyřicátinám. A tak jsem i bulela a nestyděla se za to.

Přežila jsem nejen čtyřicítku, přežila jsem i oslavu a bylo krásné pozorovat, co se děje, když nechám své blízké, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi.
A tak si užívám svých čtyřicet a jsem přesvědčená o tom, že to budou s Boží pomocí krásné roky.
Jestli jsem se ve dvaceti začínala orientovat v tom, co vlastně chci, a ve třiceti si o to uměla i říct, ve čtyřiceti jsem natolik zběhlá, že si to umím zařídit i tehdy, když mi to nikdo nedá. Teda aspoň občas :)

Ta věta o kabelkách ze Sesterské už neplatí. Po narozeninách mám totiž o tři víc. Ta první je důkazem lásky mého muže, který se v Paříži vypravil do obchodu s kabelkami, což nedává ani česky, natož v městě, kde neumí jazyk. Ta druhá je důkazem, že je na mě moje sestra mnohem hodnější než já sama, protože mi klidně koupí něco, co já jsem si už tisíckrát prohlížela na internetu, abych to zas a znovu zavřela s tím, že takový prachy za sebe dát nemůžu. A ta třetí je důkazem, že láska dětí a matek je tak bláznivá, že klidně budete nosit kus plsti sešitý neumělým předním stehem a vůbec se za to nebudete stydět, protože to srdce našité nahoře mluví za všechno.

P.S. Den před narozeninami říkali ve zprávách, že Buffalo Sabres slavnostně vyřadilo devětřicítku na počest Dominika Haška.... aby ji už nikdy nikdo nemohl nosit.... A tak jsem pochopila, že je vlastně pocta, když můžu udělat to samé :)

Přání....

Tohle je asi ten nejhezčí dárek k mým narozeninám....

"Moje sestra má dneska kulaté narozeniny. Čtyřicáté. Když bylo čtyřicet mně (což už je hróóózně dávno, jak by nezapomněla podotknout – přesně 3 roky a měsíc), napsala mi na svůj blog článek, který mi mluvil z duše a kdybych o našem vztahu chtěla vyprávět, stačilo by jen prohodit osoby. Takže na to budu muset jinak.

Sedím tady, probírám fotky z dětství a vzpomínám.

Jako dítě jsem chtěla bratra. Staršího. Ale Ježíšek mi ho nenadělil, kouzelný krápník v Macoše taky zklamal, a tak jsem od malička (jó, uběhlo strašně moc vody, než se ona narodila, jasně) žila se sestrou. Na úplné začátky našeho soužití si nepamatuju, přece jen zas tak stará jsem nebyla. Zpočátku bych ji možná samou láskou udusila – doslova, rodinná historka praví, že jsem ji po návratu z porodnice v nestřežené chvíli nakrmila makovou buchtou. Pak už to bylo slabší.

Když začala brát věci, ale ne rozum, počmárala mi propiskou mou nejkrásnější panenku Adélku. Inkoust byl poctivý, zbytky tetování už jí zůstaly napořád (panence, ne sestře). Ječela a štípala (sestra, ne panenka). Nejenom mě, i cizí děti. Kousala si nehty. Pořád živě vidím útrpné a pohoršené pohledy maminek na písku, když si Lucie sedla na lavičku, zula si tenisky i podkolenky a jala se provádět pedikúru. Vsadím se, že dneska už si palec u nohy do pusy nedá, i kdyby se snažila. Styděla jsem se za ni. A pykala. Doslova. Když jsme hráli na schovku a ji našli jako první, rozbrečela se. Aby se mohlo hrát dál (a aby ji kamarádi ze hry nevyloučili), šla jsem pykat místo ní. Tím můj výčet příkoří zdaleka nekončí. Hádala se se mnou. Nadávala mi. „Markéta parkéta“ zdaleka nebyl nejtěžší kalibr. Když jsme se praly, ječela už preventivně, protože věděla, že přiletí mamka a schytáme to obě rovným dílem. Brala si moje věci a neuklízela. Svévolně překračovala čáru, kterou jsem spravedlivě rozdělila náš pokojíček na dvě půlky – moje u okna, její u dveří. Všechny sladkosti si snědla dřív než já a pak na mně loudila. Musela jsem ji brát všude s sebou, i do pionýrského oddílu se mi vnutila. Vyšlapávala jsem jí cestu, co jsem si na rodičích vybojovala já, to ona hned měla samozřejmě taky. Taková nespravedlnost.

A přitom ani toho bráchu neuměla pořádně nahradit. Klučičím jménem si říkat nechala a mluvila o sobě v mužském rodě, ale čůrat vestoje odmítla. Pche. Ale docela dobře jsme si vyhrály. Byla důvěřivá, mohla jsem jí nabulíkovat úplně všechno. Třeba že když se dělí pytlík bonbónů a jeden bonbón zbyde, je děsně výhodný nechat si pytlík a bonbón dát mně. Sice budu mít chvilku potěšení navíc, ale zase si ty ostatní bonbóny nemám kam dát a musím je nosit po kapsách. Taky ochotně přijímala všechny scénáře her, které jsem vymýšlela, a spokojila se s vedlejšími rolemi, protože ty hlavní jsem vždycky obsadila já. Pochopitelně, byla jsem přece starší a chytřejší.

Ostatně to jsem pořád. Jen ty rady, které jsem kdysi rozdávala ochotně a rychle (v duchu tatínkova hesla „poučení zdarma“), se snažím nechávat si pro sebe. Moc mi to nejde, zvyk je zvyk. Ale dobře vím, že už je nepotřebuje. Někde mezi mojí první láskou a prvním dítětem ta hlučná společnice mého dětství dospěla. Osamostatnila se, vystoupila z mého stínu. Sama si vybírala, do koho se bude zamilovávat, kam půjde studovat, s kým pojede na prázdniny. A přes všechny moje výchovné pokusy, ústrky a škodolibosti z dětství o mě pořád stála. Nevím, jak k tomu došlo a čím jsem si to zasloužila, ale náš vztah se přetavil v ryzí přátelství, důvěrné a hluboké.

Už dávno nelituju, že nemám bráchu. Mít ségru je lepší. I bez mých moudrých rad si našla báječného chlapa a pořídila mi úžasné synovce a neteře. Spoustu věcí dělá jinak než já a spoustu věcí umí líp. Zná spoustu věcí, které já neznám, a má přehled o věcech, o nichž já nemám ani páru.

A přesto jsme si tak podobné (v duchu, samozřejmě. Fyzicky si nejsme podobné vůbec, dokonce nám lidi ani nevěří, že jsme sestry). S přibývajícím věkem postupně zase odkládáme to nepodstatné, co nás dělí, a sdílíme svoje radosti, bolesti i strachy. Máme stejný humor, stejné politické názory, líbí se nám stejné filmy, chutnají nám stejná jídla. Jen já mám radši červené víno a ona bílé. Až jednou budeme na stará kolena v Tuileriích krmit vrabce (nebo potkany, podle toho, kdo přiběhne dřív), budeme si rozumět beze slov.

Tak mi tě Pánbůh opatruj, moje milovaná Lucko pucko. Ať toho spolu ještě hodně zažijeme. "