Čtyřicet

Ve čtvrtek mi bylo čtyřicet.... Netěším se na narozeniny už spoustu let, ale u těchhle to bylo ještě nějak výraznější. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že čtyřicet je ten nejvyšší věk, kterého je možné se dožít. Pak už prostě následuje černá díra.... Postupně jsem přišla na to, že při troše štěstí se dá žít i déle, ale tak nějak jsem si tenhle věk zařadila do kategorie "to už to bude stát pěkně za prd".
A tak jsem se dívala s obavou kupředu už celý rok, co se mi ta trojka na začátku krátila. Navíc bylo jasné, že to budu muset oslavit a já narozeniny normálně nijak neslavím.

Ve čtvrtek jsem se vzbudila s povzdechem, že už je to tady, dolezla jsem do koupelny, radši se moc neprohlížela, protože znáte to, čtyřicítka, žejo..... a pak mi to došlo. Že jsem neumřela, že ten ksicht je stejnej jako včera a že se mám vlastně náramně. Vzpomínala jsem na svoje dvacáté narozeniny, kdy jsem byla sice mladá, perspektivní, ale tak nějak nespokojená a nešťastná. Měla jsem jasnou představu, co mi k tomu štěstí chybí. Ten nejúžasnější chlap na světě a kupa dětí (fakt jsem chtěla čtyři a fakt jsem doufala ve dva kluky a dvě holky), práce, která mě bude naplňovat, a širší rodina přesně v tak velké blízkosti i vzdálenosti, která mi bude vyhovovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu řešit nějaké číslo, když vlastně žiju svůj splněný dvacítkový sen. A tak jsem si tu čtyřicítku začala užívat. Vzala jsem si šaty s dost krátkou sukní, pěkně se namalovala a hlavně jsem se začala usmívat. Když se pak začaly trousit všechny ty moje splněné sny a přát mi, byla jsem naměkko a úplně šťastná. Celý den svítilo slunce a sestra mi poslala přání mailem, které bylo reakcí na můj někdejší článek k jejím čtyřicátinám. A tak jsem i bulela a nestyděla se za to.

Přežila jsem nejen čtyřicítku, přežila jsem i oslavu a bylo krásné pozorovat, co se děje, když nechám své blízké, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi.
A tak si užívám svých čtyřicet a jsem přesvědčená o tom, že to budou s Boží pomocí krásné roky.
Jestli jsem se ve dvaceti začínala orientovat v tom, co vlastně chci, a ve třiceti si o to uměla i říct, ve čtyřiceti jsem natolik zběhlá, že si to umím zařídit i tehdy, když mi to nikdo nedá. Teda aspoň občas :)

Ta věta o kabelkách ze Sesterské už neplatí. Po narozeninách mám totiž o tři víc. Ta první je důkazem lásky mého muže, který se v Paříži vypravil do obchodu s kabelkami, což nedává ani česky, natož v městě, kde neumí jazyk. Ta druhá je důkazem, že je na mě moje sestra mnohem hodnější než já sama, protože mi klidně koupí něco, co já jsem si už tisíckrát prohlížela na internetu, abych to zas a znovu zavřela s tím, že takový prachy za sebe dát nemůžu. A ta třetí je důkazem, že láska dětí a matek je tak bláznivá, že klidně budete nosit kus plsti sešitý neumělým předním stehem a vůbec se za to nebudete stydět, protože to srdce našité nahoře mluví za všechno.

P.S. Den před narozeninami říkali ve zprávách, že Buffalo Sabres slavnostně vyřadilo devětřicítku na počest Dominika Haška.... aby ji už nikdy nikdo nemohl nosit.... A tak jsem pochopila, že je vlastně pocta, když můžu udělat to samé :)