Tak jsem vám dnes ráno zjistila z médií, že včera to bylo dvacet let, co umřel Petr Kalandra. Jistě že mi v mém věku přijde neskutečné, že už je tolik let něco, co se stalo nedávno, to se stává čím dál častěji. Vzpomínala jsem, jak jsem někdy v říjnu 1995 jela z Brna na Hrádek a četla Reflex. Byla to dlouhá cesta a tak jsem stihla přečíst i méně atraktivní články včetně toho a zesnulém hudebníkovi, jehož jméno jsem sice znala, ale tím to haslo. A pak jsem aspoň mohla dělat chytrou, když se na Hrádku sečtělá Hanka ptala, jestli jsem slyšela, že umřel Kalandra. Neslyšela, četla.
Vůbec jsem netušila, jak moc bude důležitý v budoucnu. Když jsem slyšela Kalandru poprvé zpívat, přišlo mi to dost hrozné, pojďme si otevřeně říct, že trochu mečí. (Moje spolubydlící na kolejích mi zakazovala jeho kazety poslouchat :) ) Ale ty dokonale přebásněné texty a ta plachost projevu, na tu mě chlapec dostal. Aby mě pak jiný chlapec s kytarou dostal na tyhle písně. Ano, Petr Kalandra je jedním ze tří chlapíků, kteří mému J. výrazně pomohli při dobývání mého srdénka.
Tak tam nahoru jedno tichounké díky, včera byl jistě mejdan a rockeři ráno musí vyspávat...
A vám jednu svou oblíbenou...
https://www.youtube.com/watch?v=MXysTL8FzH8
úterý 8. září 2015
pátek 4. září 2015
Aby se to...
O tom, jak nemám ráda první září, už tu řeč byla. Ale mnohem víc nesnáším druhé září, zejména večerní hodiny.
Zatímco prvního září jdou děti do školy jen proto, aby ujistily pedagogické pracovníky, že prázdniny přežily, a nepotřebují k tomu ani bačkory, druhého září to vypukne.
Letos u nás velmi klasicky. Odpoledne nemáte to srdce zahnat děti domů včas, koneckonců jsou z prázdnin zvyklé lítat do tmy venku, řadu kamarádů dlouho neviděly a vy jste se za ta léta ještě nepoučila. A pak přijde večer, kdy máte děti doma. A je to tu. Najednou všechny děti shánějí učební pomůcky, toaletní papíry, kružítka, obaly na učebnice (nevím, jak to máte vy, ale mně se asi v životě nepovedlo koupit obal, který by na ty podivné formáty pasoval, a že těch pokusů bylo hodně), lepidla, pravítka, podložky, záložky... a vy lítáte jak pako, hledáte, nosíte, obalujete, k témuž se snažíte dokopat muže, pod nohama se vám plete pes a za zadkem máte nejmladší dítě, které zrovna nutně potřebuje vědět, jak se jmenovala ta chalupa, na které zvracelo (nepamatujete si dovolenou, na které by aspoň jedno dítě nezvracelo, takže neúspěšně nabízíte všechna místa, kde jste byli uplynulých pět let na dovolené). A kromě toho se dožaduje hraní pexesa, které jste neprozřetelně slíbila "až dochystáme věci do školy".
A jak jsem tak lítala, přišlo mi to natolik absurdní, že jsem to stopla (co můžeš nachystat dnes, nech klidně na zítřek) a šli jsme hrát to pexeso. Po téměř patnácti letech mateřství jsem natolik vyzrála, že klidně budu za neschopnou a nezodpovědnou matku, která nepohlídá všechny učební pomůcky do poslední (samozřejmě že podepsané) pastelky. Ono se to nepos.... a pokud náhodou ano, můžete se spolehnout, že vaše dítě má spolužáka se zodpovědnou matkou, která dodala čtyři ruličky toaletního papíru včas.
Tak všem hodně zdaru!
Zatímco prvního září jdou děti do školy jen proto, aby ujistily pedagogické pracovníky, že prázdniny přežily, a nepotřebují k tomu ani bačkory, druhého září to vypukne.
Letos u nás velmi klasicky. Odpoledne nemáte to srdce zahnat děti domů včas, koneckonců jsou z prázdnin zvyklé lítat do tmy venku, řadu kamarádů dlouho neviděly a vy jste se za ta léta ještě nepoučila. A pak přijde večer, kdy máte děti doma. A je to tu. Najednou všechny děti shánějí učební pomůcky, toaletní papíry, kružítka, obaly na učebnice (nevím, jak to máte vy, ale mně se asi v životě nepovedlo koupit obal, který by na ty podivné formáty pasoval, a že těch pokusů bylo hodně), lepidla, pravítka, podložky, záložky... a vy lítáte jak pako, hledáte, nosíte, obalujete, k témuž se snažíte dokopat muže, pod nohama se vám plete pes a za zadkem máte nejmladší dítě, které zrovna nutně potřebuje vědět, jak se jmenovala ta chalupa, na které zvracelo (nepamatujete si dovolenou, na které by aspoň jedno dítě nezvracelo, takže neúspěšně nabízíte všechna místa, kde jste byli uplynulých pět let na dovolené). A kromě toho se dožaduje hraní pexesa, které jste neprozřetelně slíbila "až dochystáme věci do školy".
A jak jsem tak lítala, přišlo mi to natolik absurdní, že jsem to stopla (co můžeš nachystat dnes, nech klidně na zítřek) a šli jsme hrát to pexeso. Po téměř patnácti letech mateřství jsem natolik vyzrála, že klidně budu za neschopnou a nezodpovědnou matku, která nepohlídá všechny učební pomůcky do poslední (samozřejmě že podepsané) pastelky. Ono se to nepos.... a pokud náhodou ano, můžete se spolehnout, že vaše dítě má spolužáka se zodpovědnou matkou, která dodala čtyři ruličky toaletního papíru včas.
Tak všem hodně zdaru!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)