"Já jsem ti to říkala" (na konci s libovolným množstvím vykřičníků) je věta, které se snažím při výchově vyhýbat (asi i díky tomu, že jsem ji sama v dětství moc neslýchala). Je to věta nabubřelá a navíc zcela zbytečná. Nabubřelá proto, že jejím vyslovením chceme od dítěte, aby naprosto poslušně plnilo všechno, co mu řekneme, anebo aby se rozhodovalo samo, ale pokud možno mělo naši třiceti či čtyřicetiletou zkušenost. Zbytečná je ta věta proto, že nikdy se dítě neučí a nepoučí lépe než ve chvíli, kdy si svou hloupostí naservíruje následky vlastních činů na cibulákovém talíři. A opravdu nepotřebuje, abychom mu zdůrazňovali svou morální převahu.
Takže se snažím tu větu moc neříkat, i když mi triumfálně nabíhá mockrát za den. Proto ji polykám. Znáte to všichni...
"Nevzal sis rukavice a byla ti zima?" (Polk.)
"Přepepřil sis tu polívku?" (Polk.)
"Nechal jsi úkoly na poslední chvíli a teď tu bulíš, že si nestihneš pohrát?" (Polk.)
Včera jsem ji musela spolknout tak důkladně, až jsem měla břichabol. To bylo tak.
Odjížděla jsem s dcerami do krajského města :-) do baletu, na nákup, na poštu, pro plyn do zcela prázdné nádrže. Druhorozený miláček dostal za úkol venčit naše nové štěně. Obdržel pokyn, aby si nezapomněl vzít klíče, protože venku je zima a když si zabouchne, bude muset čekat na bratra, který dorazí až za hodinu a půl.
Přijíždíme k taneční škole a volá sousedka. S úsměvem telefon zvedám připravena vysvětlit, že dcera bude v Brně baletit a tudíž si s jejich holčičkou nepůjde hrát. Omyl. Není to sousedka, je to moje dítě, které si nevzalo klíče, když šlo se psem. Polykám, polykám, uklidňuju dítě a druhým telefonátem vysílám spojku s klíčem směr sklerotické dítě.
Děti jsou malé nevděčné potvory, které si všech těch věcí, které pro ně děláte, buď vůbec nevšimnou (jako třeba že prádlo, ze kterého vystoupily večer u postele, přistane po nějaké chvíli vyprané a vyžehlené ve skříni) nebo to berou úplně samozřejmě (jako třeba že dostanou k vánocům tu pitomou Barbínu s ploutví, kvůli které jste oběhali celé město a sehnali jste ji až v osmém hračkářství poté, co jste prolezli celý net, abyste si ověřili, že je fakt všude, ale všude vyprodaná).
Někdy vás ale tyhle malé nevděčné potvory překvapí. Tak jako mě překvapil syn, když mi po mém návratu děkoval, že jsem se nezlobila a zařídila jsem tatínka s klíčem. Nezlobila jsem se, dokonce jsem ho pochválila, jak dobře si poradil, když s psím mrňousem nečekal v zimě na bratra. Protože "Já jsem ti to říkala" by bylo nabubřelé a zbytečné. Nabubřelé proto, že je mu deset. A zbytečné proto, že půlhodina u sousedů, kde ho celou dobu obšťastňovala jejich velmi milá, ale poněkud neodbytná, extrémně upovídaná a do něj zamilovaná pětiletá Verunka, byla tak velkým poučením, že příště už ty klíče určitě mít bude ;-)
