Mám takový imaginární seznam věcí, které bych chtěla stihnout dřív, než umřu. Už skoro třicet let je na něm položka "zazpívat si Rybovku se sborem" a pevně věřím, že na rozdíl od jiných - často praštěných - přání, se mi tohle jednou povede.
Nevím, jestli bude mít podobný seznam moje nyní jedenáctiletá dcera. Ale pokud ano, tohle přání už tam mít nebude. Ona totiž zpívala Rybovku už letos.
Byla jsem připravená, že mě to dojme. Jsem plačka a už jsem tu psala o tom, jak bulím na všech dětských produkcích, besídkách a koncertech. Bulela jsem dokonce i na první školkové besídce našeho prvorozence, kdy všechny děti roztomile dělaly hlavičkou bimbam za zpěvu Dády Patrasové. Všechny až na to naše, které tam naštvaně sedělo a odmítalo se propůjčit takovým stupiditám. Dneska už bulím u jeho hry na varhany, protože to je, přátelé, fakt něco.
Znám se a proto jsem se na koncert vybavila kapesníky a čekala. Věřte mi, ustála jsem to dlouho. I když bylo dojemné, jak křehce působí mezi podstatně staršími sboristy moje malá holčička. I když hráli a zpívali fakt dobře. Držela jsem se, užívala si to. A pak to přišlo. V tom forte u "zaplesej duše čistá!" Nevím, jestli jsem duše čistá, ale plesala jsem. A už fakt bulela....
Tak mám na seznamu další přání. Slyšet tu Rybovku od Sáry ještě mockrát. A děkuju! <3
