Tenhle příspěvek chci napsat už hodně dlouho. Jen a jen kvůli sobě (takže to v podstatě nemusíte ani číst ;-)). To pro případ, že bych se na ten pocit jednou musela rozpomínat. Je to stejné jako když lovíte z šuplíku zažloutlé manželovy dopisy z doby, kdy vám neustále potřeboval vyznávat lásku, abyste si vzpomněla, proč snášíte jeho nenálady a sbíráte v ložnici jeho špinavé ponožky.
Miluju Brno. Od prvního dne. Pamatuju si, jak můj úhlavní přítel Tomáš první den našeho vysokoškolského života pronesl v mém pokoji na kolejích, že Brno mu připadá stejný jako ten hnusnej nábytek. Tváří se to jako dřevo a je to přitom jen ňákej blbej umakart. Tomáše si hluboce vážím a jsme jako dvojčata, ale tenkrát jsem s ním nesouhlasila, protože Brno je moje láska na první pohled. Ano, Brno není žádné dřevo. Není to gobelínem čalouněné barokní křeslo s hlubokou reliéfní řezbou jako Praha (a upřímně, dokud to v Brně nepochopí a budou křičet, že taky patří na výstavu Baroko v Čechách a probůh hlavně na Moravě!!, škodí tím sami sobě). Brno je totiž funkcionalistické křesílko. Nepoutá zdaleka takovou pozornost zahraničních turistů, ale daleko líp se na něm sedí.
Takže jsem na to křesílko usedla s přesvědčením, že z něj už nevstanu. Jenže shodou okolností a aniž jsem to plánovala (kdo z nás si může naplánovat, kdy a do koho se zamiluje, že) jsem se zbláznila do místa, které žádný úctyhodný nábytek není. Můj muž se naštěstí zamiloval taky a s jeho přičiněním jsme v červenci vstali z křesílka a usedli na pařez na lesní mýtině.
Té změny jsem se hodně bála, však už o tom byla řeč. Když nás stěhovací firma, která se možná místo Moving Brno měla jmenovat Moving From Brno, vezla za novým životem, jela jsem v autě za nimi a pustila rádio, kde jak na potvoru hráli písničku, kterou už budu mít (díky mým drahým třicetipěti géčkařům) vždycky spojenou s loučením. A tak se mi kutálely slzy jako hrachy a procítěně jsem křičela do světa, that I´m leaving on a jet plane, a v hloubi duše se bála, kdy začnu litovat.
Stěhovali jsme se v červenci. Bylo krásně, byly prázdniny, děti byly celé dny venku. Já se udiveně rozhlížela, jak je u nás doma krásně, jak je svět plný vůní, barev a zvuků, které si pamatujete z dob, kdy jste jezdili na tábor do lesa, na vodu... Ale červík hlodal a já si říkala, jen počkej, ono ti září ukáže, až začneš vozit děti do kroužků, začnou plískanice a když zapomeneš koupit toaletní papír, pojedeš půl hodiny do Glóbusu.
Začalo září. Řídím ráda, relaxuju u toho, v centru města jsem za dvacet minut. Toaletního papíru mám dostatečnou zásobu. Plískanice se nekonaly, zato začaly růst houby a večery byly vlahé.
Ani říjen mi neukázal, ty barvy, ty barvy! Miluju podzim, už jsem o tom psala. Žádný podzim nebyl barevnější než ten letošní.
Listopad je krásný. Mlha jdoucí od lesa voní, srnky se chodí pást k nám na zahradu a těšíme se na sníh.
Tak třeba mi ukáže zima, až zapadáme sněhem a nevyjedeme autem? Dost o tom pochybuju :-)
P.S. Závěrem potřebuju uvést na pravou míru, že naše lesní chaloupka je dokonalý architektonický počin, který má podstatně blíž k funkcionalismu než k pařezu ;-)
