Kabelka

Jeden by si myslel, že když máte děti už šestnáct let, zvyknete si a spousta situací už vás z míry nevyvede. Jedna z nich je třeba obdarovávání. Děti vám řadu let dávají ne vždy nutně zdařilé výtvory, které musíte hlasitě obdivovat. Tento rok jsem například dostala od nejmladší dcery ruličku od toaletního papíru, která je šišatě polepena balícím papírem... kdybyste náhodou nepochopili, je to kelímek. Ten si naštěstí můžu "odnést do práce", nemusím ho vystavit na čestné místo v obývacím pokoji nebo ho dokonce - ó má hrůzo - nosit na veřejnosti. Později, když děti disponují kapesným, začnete dostávat různé dary, které občas nosit musíte. Přežila jsem ledacos, nosila jsem na krku lahvičku s kamennou drtí zavěšenou na kůži, náušnice, ze kterých mi černaly uši, šátek s vyobrazenými řetězy v dost příšerné barevné kombinaci. Opravdu jsem si myslela, že jsem otrlá matka. Nejsem. Letošní Vánoce mi sebraly veškeré iluze.
Muž mě nenápadně varoval dopředu, že dárek od devítileté dcery bude letos dost kalibr, tak ať se psychicky připravím. Tudíž ve chvíli, kdy mi dcera s rozzářeným pohledem u stromečku předala ozdobenou krabici s překvapením, zhluboka jsem se nadechla, mrkla na muže, že jako vím a budu nadšená, a otevřela krabici....
V krabici ležela ta nejošklivější kabelka, kterou jsem kdy viděla. Nemám ráda hnědou barvu. Nemám jedinou hnědou část oblečení, jediné hnědé boty, jedinou kabelku. Teda neměla jsem. Až doteď. A řeknu vám, není hnědá jako hnědá. Takže teď mám kabelku v barvě toho, co sbíráme po psovi, když mu nesednou granule. A tu krásu zdobí prosím pěkně obrovská mašle.....
Byla jsem připravená, ale stejně jsem to neustála. Smích jsem skrývala kašláním, hlasitými výkřiky překvapení, nutností jít si pro kapesník.
Když dcera, opakovaně ujištěná o tom, jak krásný dar mi vybrala, spokojeně usnula, muž mi vyprávěl historii toho daru. Na jedné akci, na které jsme s dětmi na podzim byli, tuto krásnou kabelku někdo daroval do charitativního bazaru. (Předpokládám, že mu to trhalo srdce :) ). Tam ji objevila dcera a rychle utíkala za tatínkem, aby jí půjčil peníze, aby jí tuto nádheru nikdo nevyfoukl. Protože maminka je kabelková a takhle krásnou ještě nemá... Ukořistila ji, dokonce ji dostala zadarmo. Její nadšení neznalo mezí.

Už dlouho jsme se s mužem tak nenasmáli jako na Štědrý večer. Říkala jsem, že se do toho musím podívat, jestli mi tam předchozí majitelka nezanechala třeba umělý chrup. Dokola jsme si přehrávali scénky z našeho oblíbeného filmu Láska jako trám. "To je, Blážo, co? To ani nedejcháš, jaká je to krása..." :)
Spřádali jsme plány, kam všude si kabelku vezmu. V pátek máme v kostele obnovit manželský slib, prý s tím bude mít můj muž celkem problém, pokud se mi bude tohle bimbat na rameni.
Dnes jsme jeli ke tchýni na oběd. Slavnostně jsem kabelku naplnila a donesla dolů, abych si ji nezapomněla vzít. (Cestou jsem si teda zase musela odskočit do koupelny, abych se dost vysmála....). Ve svátečních šatech, luxusním kabátě z Paříže a v kozačkách na vysokém podpatku. Elegance sama. A k tomu posraně hnědou kabelku. S mašlí. Dcera okamžitě zjihla, zamilovaně se dívala na mě i na kabelku a mně cukaly koutky. Nicméně tohle jsem už ustála.
Cestou jsme se stavovali ve vinotéce pro víno. Paní prodavačka mohla na mé kabelce oči nechat. Výraz v tváři tedy závistivý neměla, zjevně je to přející žena. Já jsem nasadila výraz "sebevědomé ženy si trochu té extravagance dovolit mohou". Jsem velká holka. A to je prima.

P.S. Zuby tam nebyly.
P.S. Ale smrdí to, jako kdyby byly.
P.S.S. Za mírný poplatek půjčím. Ale musíte dávat pozor, aby vám tu krásu nikdo neukradl....

Člověk by to málem prošvihl…

Určitě jste už letos viděli nějaké jímavé video, jehož poselstvím je, abychom pro vánoční přípravy nezapomněli na to důležité. Totiž na ty děti, pro které všechno chystáme. Také jsem jedno takové video viděla, zaslzela jsem a pak si řekla, že to se mně nestane, protože já mám přece priority srovnané.

Vánoce se letos na můj vkus blíží moc rychle. Je toho spousta, co nestíhám. V noci pomalu přestávám klidně usínat, hlavou mi víří všechny ty fiktivní seznamy, co je třeba upéct, dokoupit, zabalit, uklidit. Do toho vánoční besídky, koncerty v hudebce, práce, kde se to s koncem roku nějak hromadí.

Včera jsem zmateně pobíhala s rukama od těsta neuklizenou kuchyní a právě, když mi hlavou běželo, jak to letos určitě nemůžu stihnout, začalo sněžit. Po pár hodinách jsme byli zachumelení jak broučci a byla to nádhera. A pak syna napadlo, jestli by na zahradu nemohl jít vyzkoušet snowboard… Rázem chtěli ven všichni. V první chvíli jsem to málem zatrhla. Protože to znamenalo umýt ruce od těsta a jít se zdržovat hledáním zimních kombinéz, lyžařských rukavic, zazimovaných bobů. Přišlo mi, že na to nemám čas, chtěla jsem svou nechuť svést na to, že už je stejně tma. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas. A tak jsme všechno pohledali, děti se oblékly a vyrazily na zahradu užít si sněhu.

V jednu chvíli, kdy se po mně nejmladší dcera právě chystala hodit sněhovou kouli, mi to došlo. Být to v reklamě, řeknu si, že je to skoro až přehnaný vánoční kýč… ty rozzářené dětské oči, zrůžovělé tváře, smích, sníh… chybělo snad jen cinkání rolniček…  Téměř tomu člověk nevěří. Vánoční kouzlo. Opravdické, nenahrané v barrandovském ateliéru.

A přitom stačilo tak málo, abych ho mohla zažít. Ale stačilo ještě méně, abych ho prošvihla. Zrovna já, která si nadutě myslí, že má srovnané priority.

Tak krásné poslední dny do Vánoc a ať nám vánoční kouzlo neuteče mezi prsty!