Mateřství je běh na dlouhou trať, což je fakt, který záměrně opomíjejí všechny časopisy pro nastávající maminky. Takže zmíněné ženy pak podléhají klamné iluzi, že děti jsou roztomilá, voňavá a líbezná stvoření, která se rozzáří, kdykoli vás uvidí, a která blaženě usnou, když jim zapějete ukolébavku. Přiznají-li časopisy typu Betynka, Maminka apod. (napadlo vás zamyslet se nad tím, proč jsou názvy zdrobněliny?) nějaký mráček na blankytném nebi mateřství, končí tak maximálně u prdíků, které trvají jen tři měsíce a můžete s nimi zatočit nějakým prima lékárenským přípravkem.
Patrně začnu vydávat časopis s názvem, který nebude obsahovat zdrobnělinu. Ve své Matce či Betyně budu servávat nastávajícím matkám růžové brýle z očí.
Nikdy a nikde se nedočtete, že být matka znamená neustále něco hledat. Nikoli proto, že máte "těhudemenci" či "syndrom vykojeného mozku", jak vtipně píše konkurenční tisk. Prostě proto, že máte děti a děti neustále něco ztrácejí či zašantročují. Klíče, kartu na oběd, žákovskou knížku, sešit z toho či onoho, kružítko, pero, rukavice, peníze na školní výlet..... Ráno dceři nachystám zhruba sedm kusů oblečení na postel, zatímco snídá. Po ranní hygieně se jde oblékat a během oblékání tři z těch sedmi kusů ztratí. Nevidí, nenajde. Ne, nemáme doma Bermudský trojúhleník a já oblečení najdu. Pod polštářem, pod postelí, na skříni. A tak je to se vším. Najdu-li něco jednou, nemám vyhráno. Klidně se ten či onen sešit může cestou do aktovky ztratit ještě třikrát. Kdybych spočítala čas, který denně strávím hledáním, hlasitě bych vyla...
Být matka znamená neustále něco opakovat. Jednak proto, že vás často nikdo neposlouchá, i když stojí proti vám, pokud ano, tak to většinou zapomene. Tak třeba otázka "co bude k večeři?" u nás každý večer zazní tak desetkrát. Ne, nemám deset dětí. To jen tři ze čtyř si to prostě nejsou schopné zapamatovat (zaplaťpámbu za to čtvrté, které se ještě neptá). Patrně začnu po vzoru Pelíšků vyvěšovat jídelníček.
Být matkou znamená neustále něco přenášet (ne, teď nemyslím ony vydařené dny těhotenství, kdy doktor sahá do vašich útrob a neustále říká "já vám nevím, jak je možné, že jste ještě neporodila?", i když s tím mám také bohaté zkušenosti). Prostě pořád něco sbíráte a někam nosíte.... Znáte to. U postele najdete synovy zakopnuté ponožky, vezmete je a nesete do koupelny do koše na prádlo. V koupelně najdete nedojedený rohlík, který tam batole hodilo na zem. Vezmete rohlík a jdete ho odnést do kuchyně. V kuchyni na stole najdete synovo zapomenuté rovnátko a dceřiny sponky, takže je vezmete a opět se vrátíte do koupelny. Tam vezmete tři figurky z Kinder vajíček, na které omylem šlápnete, a odnesete je do dětského pokoje, kde vezmete........ a takhle běháte a přenášíte celé dopoledne.
Další věc, kterou vám zdrobnělinové časopisy zatají, je permanentní zvýšená hladina hluku. Betynky končí tím, že se na vás rozzářené miminko usměje a pronese ono toužebně očekávané "mama" (znáte dítě, které tohle slovo řeklo jako první? Já ne. To většinou uslyšíte až poté, co má na repertoáru slova tak pitomá jako je "hadr", "bagr" a "citrón"). Nedozvíte se, že vám začíná několik let hluku, kdy na vás stále bude někdo mluvit, dost často bude někdo ječet. Nemluvě o ranách balónem, zvuku rozsypaného Lega a příšerných interaktivních hraček, které dětem kupuje vaše tchýně. A to nepočítám biče, které si na sebe jako rodiče pleteme sami, když dáme děti hudebně vzdělávat. Děti hlučí, když mají radost. Hlučí, když se zlobí. Hlučí, když se nudí. Proto chodím spát hodně pozdě v noci. Nemůžu se nabažit ticha.
A tak bych mohla pokračovat dlouho. Předpokládám, že je to házení hrachu na stěnu, protože moji Betynu si žádná nastávající matka nekoupí. Betynu si koupí zkušené matky, které bude těšit, že v tom nejsou samy, ale už jim neprozradím nic nového. Alespoň se nemusím bát, že bych ovlivnila populační křivku. Tímto se obracím na vás, milé zkušené matky a potenciální redaktorky Betyny. Jaké téma připravíte pro příští číslo? :-)
