Sesterská

Moje kamarádka, matka tří dcer, našla v pondělí tohle (autorkou je devítiletá A., která píše o své pětileté sestře M.):





Je to půvabné a hodí se mi to do krámu, proto si to s jejím dovolením půjčuju.
Tak to totiž chodí. Sourozenecký vztah musí být ambivalentní. Sourozenecká láska až za hrob, kdy ruku v ruce probrouzdáme dětství se šťastným úsměvem na tváři, je mýtus zcela uhozený.

Když se moje tenkrát asi šestiletá neteř dožadovala sestřičky (přestože, nebo možná spíš protože měla tři bratry), řekla jí její matka, že přece má mladšího bratříčka, se kterým si může hrát. Věta: "ale já jsem si bratříčka nepřála" byla krutě upřímná, asi i pravdivá. Její maminku to mrzí možná dodnes, ale odvahu na to, zkoušet pořizovat sestřičku, už nedostala. Těžko soudit, jak dlouho by neteři vydrželo nadšení z malé sestřičky.

Nevím, jestli si moje starší sestra přála sestřičku. A pokud ano, předpokládám, že ji nadšení opustilo ve stejný den, kdy mě rodiče přivezli z porodnice a ona dostala vynadáno za to, že mě ze samé lásky nakrmila makovou buchtou.
Já si pamatuju, že si moje sestra přála bratra. Staršího. To zařídit nešlo, tak se alespoň pokoušela vychovat mladšího bratra ze mě, pojmenovala mě Michal a nutila mě mluvit v mužském rodě. Bavilo mě to tak dlouho, než jsem musela čůrat vestoje. Tak pokusů zanechala a smířila se s tím, že bude mít už jen sestru, mladší a totálně nepoužitelnou.

Já jsem bratra nechtěla. Nechtěla jsem ani sestru. Chtěla jsem psa. Bylo mi to taky k ničemu, naštěstí.
A tak jsme spolu prožily normální dětství. Hodně jsme si hrály, povídaly, smály se, nesnášely se, praly se, nadávaly si. Táhly za jeden provaz a nemohly se vystát.
Moje sestra se za mě styděla, protože jsem byla malá, hloupá a kousala jsem si nehty na nohou na veřejnosti.
Já jsem svou sestru nesnášela, protože mi věšela bulíky na nos a neustále mě poučovala. To jí ostatně vydrželo dlouho (dokonce do doby, kdy já už si dávno nesundávala ponožky před lidmi a na pedikúru používala nůžky).

A pak se to stalo. Bylo mi asi dvacet, bylo mi hrozně a moje sestra mi do telefonu řekla, ať za ní přijedu. Chytila jsem stopa a jela 200 km, abych byla s ní. Dodnes mě dojímá ta fotka, kde své synovečky držím oba v náručí (současně s tím se bavím představou, že bych totéž chtěla udělat dnes, kdy jsou z nich dospělí chlapi). Asi proto, že jsem si tenkrát poprvé uvědomila, že moje sestra už není trapná a už mě nevychovává. Že se z ní prostě tak nějak nevím kdy a nevím jak stala moje nejlepší kamarádka, která mi uvaří kafe, na nic se neptá a přitom si všechno poslechne.

Celé dětství a dospívání jsem se snažila nebýt jako sestra. Čím jsem starší, tím víc uznávám, že se mi to nepovedlo. A že je to dobře. Samozřejmě jsme pořád každá jiná, moje sestra třeba vystudovala filozofickou fakultu v botách na podpatku a bez Faith No More a nikdy se neopila tak, aby měla pořádnou kocovinu. Zatímco já miluju práci s lidmi, jí stačí literární postavy. Já mám jenom čtyři kabelky (a ona nechápe, proč na jedno dítě potřebuju patnáct šátků :-)). Ona s láskou opečovává zahradu a já se v noci budím děsem, že bych měla sáhnout na hlínu holou rukou. Ona chodí všude pozdě, já zas trapně brzo.

Těch podobností je čím dál tím víc. Líbí se nám stejné filmy, stejní chlapi, smějeme se stejným vtipům a do budoucna máme podobné sny. Když jsme byly tuhle s kamarádkami v cukrárně, v duchu jsem si vybrala a čekala, až na mě dojde řada. Sestra si objednávala přede mnou a co myslíte? Stejné kafe a stejné dva zákusky, jako jsem si chtěla objednat.

Jeden z filmů, které obě milujeme, je Drahé tety a já. Děláme si legraci, že jednou skončíme jako tety, dokonce už máme rozdělené role, já budu ta s Bobinou. Ale já si stejně myslím, že je to jen taková legrace. Protože my jednou, za spoustu let a desetiletí, až budeme opravdu dámy v letech, přesídlíme do Paříže.

Koupíme si nějakej dobrej bourák...

Oblékneme se u nějakého špičkového návrháře...

Samozřejmě nezapomeneme na klobouky...

Budeme si dávat stejné zákusky v těch nejlepších kavárničkách...

A potáhnem to zas až do rána....

Prostě nám spolu bude dobře.

Všechno nejlepší, má milá sestro. Přišla jsem na to, že "sestra" byl opravdu dobrý rodičovský počin. Tak si užij (se mnou nablízku) ještě tu spoustu desetiletí, které nás dělí od krmení vrabců v Tuileries. A slibuju, že až na to dojde, a ty mi opravíš výslovnost, až pak někde objednám "deux cafés au lait", já si nesundám ponožky a nezačnu si kousat nehty. Koneckonců už bych se pak nemusela narovnat.

Zuzaně...

Milá Zuzko, 

v září to bylo 17 let, co jsem tě poznala. Ráda bych napsala "co jsme se poznaly", ale není tomu tak. Tys o mně neměla nejmenší tušení. Tvůj hlas jsem si zamilovala na první poslechnutí a už nikdy mě to nepřešlo. Bylo mi tenkrát hrozně mizerně a potřebovala jsem tě jako sůl. Měla jsem zlomené srdce a tys výborně zapadla do terapeutického koktejlu "úžasná parta přátel - můj milovaný zámek - broskvová vodka". Bloudila jsem parkem a křičela do světa, jak jsem hluboko nad věcí a taky trochu smířená (to jsem kecala, trvalo to ještě dlouho). 

Časem mi bylo líp, ale tvůj hlas a tvoje písničky se mnou zůstaly. Každý rok mám před vánoci pocit, že bez "Hopsa, pacholátka" bych ty perníčky neuměla upéct.

První koncert, na kterém jsem tě slyšela zpívat naživo, se mi nesmazatelně zapsal. Byl fakt dobrý tah dát jako předskokana Dášu Voňkovou, protože po dvaceti minutách "padalooo děvče z věžéééé" doprovázených kytarou a smyčcem jsem z té věže chtěla jít skočit taky. Když jsi na pódium konečně vylezla ty s V+Z, skoro jsem plakala štěstím, že už nebude padat děvče, ale KristusPán se narodí.

Naposledy jsem tě pak slyšela zpívat na té Musilce. Byl to krásný koncert, možná jsem si ho užila tolik i proto, že jsem konečně mohla nechat kluky babičce a vyrazit si jen s Jakubem. Byla jsi úžasná, díky. 

Určitě si nebudeš pamatovat, že jsme se po tom koncertě viděly. Protože nás Franta Raba zatáhl do šatny a z pocitu rodinné pospolitosti se s námi chtěl družit. Mihla ses tam jen na chvíli a já si pomyslela něco o nafoukané hvězdě, která má svou šatnu bokem a kašle na fanoušky. Dodnes se za tu myšlenku stydím a ty mi ji prosím odpusť. Fakt jsem to netušila. Nepochopila jsem, že to nejsou hvězdné manýry, ale obrovská únava někoho, kdo vydává zbytky sil.

Když mi Jakub asi o tři týdny později zavolal tu zprávu, zrovna jsme šli s klukama pro rohlíky. Vůbec jsem nebyla schopná se v té důvěrně známé sámošce orientovat, byla jsem jak praštěná palicí. Bylo mi to strašně líto, že už tě neuslyším, že už tu nejsi a že jsi musela odejít tak mladá. A taky jsem se hrozně styděla. Že bych byla schopná někoho tak rychle odsoudit, když vůbec nevím, čím prochází. Díky za tuhle lekci pokory.

Hvězdy umírají celkem často. Občas mi to je i líto, když je to někdo, koho mám ráda. Ale ty mi jako jediná opravdu chybíš. A tak mi zítra už poosmé ten advent trochu posmutní, já zapálím svíčku a pustím tu strašně odřenou kazetu. A budu se těšit, jak jednou v daleké budoucnosti mi tam nahoře zas zazpíváš. A třeba tentokrát budeš mít chuť se mnou dát i řeč.

S úctou a vděčností Lucie.

http://www.youtube.com/watch?v=LyjX0CW-Bfk 

Řád utřených nudlí

Jsem matkou už 11 let (a 15 dní přesně). Za tu dobu jsem asi tak
devěttisíckrát kojila
sedmnácttisíckrát přebalovala
sedmtisíckrát uvařila ráno kakao
namazala dvanáctsetosmdesát svačin do školy
ostříhala dvacetsedmtisíc nehtů
utřela nespočet zadků, nudlí, slz.

A tak bych mohla pokračovat, vypočítávat tisíce ponožek a spoďárů, které jsem vyprala, tisíce jídel, která jsem uvařila, tisíce stran knížek, které jsem někomu přečetla, tisíce kostek, které jsem postavila a milióny těch, které jsem uklidila.
Mateřství přinese člověku smysl života, spoustu lásky, pocit naplnění vlastní existence a jak se všechny ty povznášející pocity jmenují. Taky přinese spoustu rutiny, úmorných činností a nekonečné práce, kterou nikdo neocení.

Prezidenstká vyznamenání, státní řády a čestné doktoráty se za tohle neudělují. Pokud je někdy dostane žena, je to tím, že se jí podařilo proniknout do mužského světa a vyniknout tam. Mateřstvím díru do světa neuděláte.

Když jsem šla svému školiteli oznámit, že jednou provždy dávám přednost velké rodině a nehodlám pokračovat v postgraduálním studiu, řekl něco ve smyslu: "Zrovna vy, Lucie? Ale to je velká škoda!" Ač byl mým guru a spoustu jeho mouder bych tesala do kamene, tady byl vedle jak ta jedle. Škoda by byla, kdybych tam zůstala. Kdybych děti neměla nebo měla asi tak o tři míň a trávila s ním co nejméně času.

Nikdy jsem nelitovala toho, jak jsem se rozhodla. I když mě někdy ty nudle, kakaa, nehty, kostky atd. zmáhají, denně za tu kupu dětí děkuju tam nahoru (a fakt nemyslím Hrad ;-))
Jsem hrdá matka, která nikdy nedodělá doktorát, nedostane vyznamenání a prezident nebude mít tušení o její existenci, natož aby jí něco propůjčil. Nevadí mi to. Jsem šťastná doktorka čtení pohádek, držitelka řádu utřené nudle a svačinářka roku.

Taky jsem totiž dostala desetitisíce pus a tisíce objetí. A spoustu jich ještě dostanu. Co je proti tomu jedno potřesení ruky byť hlavy státu :-)

Jednou se rozhlídnu kolem sebe a neuvidím jen zaprášené zarámované papíry na zdi. Uvidím kupu vnoučat, kterým bude někdo láskyplně utírat nudle a číst před spaním.
A tak to má být. A to mi za to stojí.

Co můžeš udělat hned....

Tak jsem ho včera měla. Téma na blog, které bych tak trefně zpracovala, že by se ještě dlouhá léta sdílelo na Facebooku, aby pak plynule přešlo do lidové slovesnosti.
Napadlo mě hluboko po půlnoci a já si některé věty přeříkávala nahlas při čištění zubů. Měla jsem i název, byl trefný, výstižný a metaforický. Prostě literární počin, na který se srdce smálo, a za který by mě jistě někdo nominoval na Bloggerku roku, ne-li přímo na Pulitzerovu cenu.
Dnes jsem si vzpomněla až odpoledne, že jsem vlastně chtěla něco napsat. A za nic na světě už nevím, co to bylo, nevím už ani jediné slovo z názvu. Ostatní mentální funkce mám zachovány, takže mozková mrtvice mě nepostihla. Prostě jsem jen něco zapomněla. A tím jsem propásla jednu šanci.
A tak jsem si řekla, že mi tam seshora chtěli poslat dušičkové poselství. Že co máš udělat dnes, můžeš sice odložit, ale zítra už třeba nebudeš mít možnost cokoli dodělat. Že žít, myslet, říkat, psát nebo milovat se dá jen v tuhle jedinou chvíli, protože ty minulé jsou dávno v prachu a ty budoucí nikdy přijít nemusí.
Tak vám přeju krásný, naplněný a do mrtě prožitý přítomný okamžik, ať už děláte cokoli.

O uklízení

Jsem přeučený bordelář. Nepřeučila mě má pořádná maminka, i když se dost snažila. Dodnes si dobře pamatuju, kam se dá hodit několik nesnědených svačin tak, aby je někdo několik týdnů nenašel, jak se dá celkem rychle uklidit bez zapojení rukou (stačí nohy a plynulý pohyb pravou nohou směrem pod postel, pod skříň a pod psací stůl). Sterilně uklizený pokojíček sousedovic Petry ve mně vzbuzoval směsici obdivu a hrůzy, protože něčeho takového bych nebyla schopna v nejdivočejším snu.
Leč nouze naučila Dalibora housti a vzhledem k tomu, že mě osud postavil do role matky početné rodiny, uklízet musím, jinak by rodina shnila ve špíně nebo se zadusila zavalena tunou krámů. Nedělám to ráda, zato to dělám furt. Začnu ráno a končím v noci a na našem bytě je to málokdy znát. Vzhledem k tomu, že dětí je u nás čtyřikrát víc než uklízeníhorlivých maminek, tenhle boj zkrátka nemůžu vyhrát. Můj muž je velmi pořádný, ale spíše než v bytě se realizuje v uspořádávání šanonů či krabic s nářadím.
A tak jsem se smířila s tím, že několik příštích let bude ve znamení marného boje v podobě vykydávání Augiášova chléva. Utěšuju se tím, že až děti dorostou a vylétnou z hnízda, pořádně si to hnízdo vygruntuju, pak si dám nohy nahoru a několik dalších desetiletí budu žít v uklizené klícce.
Děti se snažím vychovat k pořádkumilovnosti stejně marně, jako se snažila moje maminka. Uklízení formou hry dávno nikoho netáhne (a že "pančáp ztratil čepičku" spočívající v uklízení hraček patřičné barvy vydržel celkem dlouho), zavedení služeb na domácí práce taky nefungovalo nijak dlouho a příklady zjevně nikoho nepřitáhly. Takže jsem se snížila k nařizování, kdo vyklidí myčku, vyhrožování, co zakážu, pokud si neuklidí pokoj, citovému vydírání ("je nás hodně a nemůže všechno dělat vaše ubohá, sedřená, stárnoucí matka"). Pravda, moc mi to nefungovalo, a tak jsem s útrpným povzdechem lovila zakopané špinavé prádlo pod postelí, pod skříní a pod stolem. Po kom to ty děti asi mají.
A pak se stal zázrak. V nestřežené chvíli a dřív než jsem to stihla zakázat, manžel se se syny vsadil. Pokud vydrží mít půlroku pokoj perfektně uklizený, koupí jim vysněný notebook. Nevěřila jsem tomu, ale první měsíc už mají za sebou a já při vstupu do dětského pokoje stále zírám a vracím se v čase, tohle není můj pokoj, to je pokoj sousedovic Petry.
Nutno podotknout, že jako odborník na výchovu s tímto postupem zásadně nesouhlasím. Je to podlé, nízké, odsouzeníhodné. Takhle podplácet děti za něco, co by měly dělat ve vlastním zájmu, pro sebe a své budoucí rodiny.
Jako pořádkumilovná matka jsem v sedmém nebi a už teď přemýšlím, co jim slíbím 21. března na další půlrok. Myslíte, že živé štěně bude stačit? :-D

Podzimní

Tak nám to začalo.
Předevčírem jsem umyla okna (po hodně, hodně dlouhé době), aby mi na ně podle Murphyho zákonů (a jestli tam ten o umytých oknech Murphy nemá, měl by ho rychle přidat) začalo druhý den pršet. A to pořádně. A mě to nejen nerozhodilo, mě to potěšilo. Vážně. Protože je to tady. Už je konečně podzim.
Miluju ho odjakživa. Jako správný hujer jsem se nemohla dočkat, kdy už skončí prázdniny, já už nebudu muset na chalupu, tábory, lyžařská soustředění. Kdy naplním pero novými bombičkami, popadesáté zkontroluju nová progresa, jestli mají všechny barvy, a vyrazím v nových přezůvkách zase do školy.
A všechna ta září a říjnové víkendy na Hrádku, co vám budu vyprávět. Romantický zámek se ráno koupe v mlžném oparu, v parku se barví ty staleté javory, v oboře rostou houby a návštěvníků ubývá.
Jako matka přibývajícího počtu dětí už září tolik ráda nemám. Stažená hrdel pokaždé, když nějaké dítě nastupuje do zařízení, kde to ještě nezná. Horečnaté dohadování a zařizování, aby se všechny ty kroužky a mimoškolní aktivity podařilo sehrát tak, aby vzájemně nekolidovaly. A pak ten průvan v peněžence, který vám způsobí placení zmíněných aktivit, nákup školních potřeb a oblečení (taky vám přijde, že nikdy děti nevyrostou tolik jako o prázdninách?). A navíc (a letos to platilo dvojnásob) v září bývá ještě hezky a tak musíte s dětmi obcházet pískoviště, kde se na vás vrhají matky, které vám po dvou měsících celé natěšené potřebují sdělit, kolik nových zubů "jim" narostlo a kde všude v létě byly. Z duše to nenávidím.
Zato říjen. Už se ochlazuje a tak radostně zamávám dětskému hřišti a děti místo toho beru na procházky, při kterých se dají rozkopávat hromady listí, číhat pod ořešákem, až se do něj pořádně opře vítr (abychom nasbírali přesně ty ořechy, u kterých doma nadávám, protože dostat z nich byť jen pětinu vnitřku je práce vhodná tak pro trpělivého hodináře) a pouštět draka. A když počasí přeje ještě víc, tak dokonce prší, takže ač "strašně neradi", musíte se zapřít a místo chození ven uvaříte kakao a hrajete člobrdo.

Všem podobně postiženým, co se se mnou z podzimu radují, posílám písničku. Ostatní ať si třeba odletí do teplých krajin ;-)



P.S. Olin Nejezchleba s Kybabu určitě stojí za to, aby člověk vylezl i za deště a šel třeba na svařák do klubu, kde budou hrát. Je to koncert, který vás pohladí na duši Olinovými texty, rozparádí parádními sóly Norbyho Kovacze a kdy máte jedinečnou příležitost vidět a slyšet mého švagra hrát nejen na bicí, ale taky kytaru a klarinet.

Láska po ránu

Ne, netěšte či nelekejte se zbytečně, rozhodně to nebude lechtivý příspěvek. Vzhledem k tomu, že všechny naše děti vstávají dříve než my a naše postel slouží po ránu jako domazlovna i těch, které už spí ve svých vlastních postelích, některé dříve provozované ranní aktivity byly odsunuty do šuplíku "až někdy". Dnes to bude o snídaních do postele.

Tu první jsem dostala ve dvaceti a ač to bylo na zámku, žádnou romantiku za tím nehledejte. Bylo to určitě po nějakém bujarém mejdanu a i kdybych náhodou chtěla zapomenout na své slušné katolické vychování, ubytovnu se mnou a mou tehdejší láskou sdílela celá parta průvodců. Nicméně jsem tu snídani dostala (asi jsem šla první do zámku, což znamenalo, že zatímco ostatní mohli svou kocovinu ještě chvíli vyspávat, na mě už v nádvoří čekala natěšená skupina švitořících důchodců z lázní Velichovky). Romantický okamžik překvapení, kdy se nad vámi někdo skloní s tácem a zašeptá "miláčku...", trochu narušilo neustálé pokřikování z kuchyňky: "Lucieeeee, chceš housku nebo rohlík?"..... "A chceš paštiku nebo salám?"..... "A chceš pod tu paštiku máslo?"... Ano, tenkrát jsem tušila, že z této mé lásky asi vyroste skvělý herec (a myslím si to pořád a po každé další neproměněné nominaci na Lva píšu SMS o tom, že nemusí pršet, stačí když kape, že jednou tu skleněnou příšeru třímat bude, a že pro mě je stejně nejlepší, což prosím neříkejte před Hughem Grantem, nerada bych si ho rozhněvala), ale hlavně jsem byla skálopevně přesvědčená o tom, že z něj rozhodně nikdy nebude nic, co by připomínalo spolehlivého a praktického muže, se kterým bych ráda založila početnou rodinu ;-)

Takže ty další snídaně do postele už mi nosil ten Pravý. Mám je (spolu s tisíci dalšími vzpomínkami) schované ve své imaginární vitrínce a chodím je oprašovat pro případ, že bych si jednou potřebovala rozpomenout, proč vlastně žiju zrovna s tímhle chlapem.

A najednou je tu třetí chlap, který mi ty snídaně nosí. Dojímá mě, když se v šest vzbudím a vidím, že se v kuchyni svítí, protože tuším, co přijde. A o půl sedmé dělám překvapenou a i když po noci, kterou mi mimino s rostoucími stoličkami dost osladilo, mám chuť si akorát tak přetáhnout peřinu přes hlavu, říct dětem, ať si oblečou cokoliv, co najdou, svačinu si vyškemrají od spolužáků, a o půl osmé POTICHU zabouchnou, s úsměvem natlačím do žaludku, který takhle brzy po ránu ani nemám, dva krajíce slunečnicového chleba a vejce natvrdo (křížaly si můžu schovat na později ;-)). Protože láska má mnoho podob, ať už ji rozdáváte nebo přijímáte. A protože jsem k tomu dostala návod ;-)

Zametání netřeba

Jsem typ matky, která by ráda umetla dětem cestičku tak, aby byla bez kamínku. Ráda bych za ně všechno vyřešila, vystříhala je všeho zlého a pomohla jim v každé nesnázi. Že to je blbost jsem věděla ještě předtím, než jsem za podobný závěr zaplatila několik stovek v terapii ;-)
A tak se snažím je alespoň vybavit potřebným arzenálem dovedností a informací. Tím, jak mají přecházet přes silnici počínaje, a tím, jak se asertivně prosadit v kolektivu konče. Často nosím dříví do lesa, často házím hrách na stěnu (přísloví o perlách sviním záměrně vynechávám, jsou to propánakrále přece jen moje sladké dětičky).
Úzkost, kterou pociťuji pokaždé, když další mládě vypouštím do světa, ve kterém mu nebudu 24 hodin denně k dispozici, je veliká. Ubohé mládě, kterému už nepomůžu vyřešit kyblíkový konflikt na písku, a které si bude muset utřít zadek samo.

Sáru pořád ještě drží nadšení ze školky. První den přišla s tím, že má kamarádku, jen neví, jak se jmenuje. Sedmý den přišla s tím, že kamarádka se jmenuje Vanda, ale zatím si se Sárinkou nechce hrát. Ubohé, osamělé mládě, které postává v koutě. (Moje asociace.)
I vybavuji dítko radami, návrhy a návody, kterak si kamarádce říci o to, aby vzala mé ubohé mládě do hry.

A další den....
Úzkostná matka (dále jen ÚM): "Tak co, hrály jste si dneska s Vandou?"
Neúzkostné dítě (dále jen ND): "Ne, nehrály!!"
ÚM (s patřičným píchnutím u srdce, zlomeným hlasem): "A pročpak ne?"
ND: "Když já jsem zapomněla, že si s ní mám hrát!!!"

Zjevně další naprosto zbytečná perla, pardon, vlastně hrášek.

Potřeba hrdinů

Dnes se na Facebooku na zdech mých přátel několikrát objevil odkaz na tento blog s článkem o posedlosti. Přečetla jsem si ho a ačkoli zhruba chápu, co chtěla autorka říci, zásadně s ní nesouhlasím. Samozřejmě je velká tragédie, když matka zmasakruje čtyři své děti (a spolknu své černohumorné průpovídky o tom, že jsou situace, kdy ji jsem schopna i pochopit). Stejně tak je mi líto, že někomu zemře babička (sama si ze smrti té své nesu nevymazatelnou jizvu na duši). Ale tady jde o něco jiného.
Hokej je český fenomén. Nepovažuju se za zvlášť vzdělaného sportovního fanouška, Slavie jsou pro mě bonbóny a pořád jsem si nezapamatovala, jestli Bába skáče do výšky nebo přes překážky. Ale hokejové srdce ve mně plápolá každý rok, jakmile trenér svolá kádry a vyvěsí soupisky na MS. A pak se raduju, nadávám jak špaček, radím trenérům a spílám rozhodčím, hlasitě zpívám hymnu, pokud se mi u ní dojetím neláme hlas a nemusím si potupně utírat nos do rukávu. A skáču, protože jsem Čech, a jsem hrdá, že jsem Čech.
Každý z nás potřebuje hrdiny. Každému z nás dělá dobře identifikovat se s někým slavnějším, bohatším, úspěšnějším. Protože pak se z nás, průměrných, občas se sebou nespokojených a společesky nedoceněných lidiček stává někdo lepší. A navíc v nás podobná identifikace vyvolává euforii z toho, že když zaberem, přidá se hokejové (či jiné) štěstíčko (ach jak ten termín nesnáším) a my budeme mít ten správný tah na branku, dokážeme překonat sami sebe. Upřímně.... kdo z nás věřil osm sekund před koncem takřka prohraného zápasu v semifinále proti Švédům, že Češi skončí zlatí? Já určitě ne. Jsem skeptik i v podstatně nadějnějších situacích. Kachna Rachna mně a statisícům dalších skeptiků dokázal, že nic není nemožné.
Nic podobného se autorčině ani žádné jiné babičce nepodařilo.
Aniž bych chtěla zpochybňovat tíživost jakéholi jiné smrti, u téhle prostě rozumím, co v národu vyvolala. A klidně se budu považovat za truchlící pozůstalou, budu bulet u přenosů ze Staromáku a v neděli na mši budu myslet na zlaté české hochy, kteří se nikdy nevrátí ke svým malým dětem a manželkám. A už nikdy nedají gól, u kterého bych křičela, skákala, radovala se a věřila v to nejlepší v sobě.
Lehké odpočinutí dej jim, Pane.

O nás.... občas.... sporadicky

Tenhle blog bude o naší šestce a bude se v něm patrně velmi sporadicky objevovat cosi z našeho pestrého, hlučného a krásného života. Literární přetlak mám asi tak jednou za půl roku, potřebu něco říct celkem často, času málo až žádný. Takže uvidíme, co se z toho vyklube. Každopádně vás tu vítám ;-)