Jsem typ matky, která by ráda umetla dětem cestičku tak, aby byla bez kamínku. Ráda bych za ně všechno vyřešila, vystříhala je všeho zlého a pomohla jim v každé nesnázi. Že to je blbost jsem věděla ještě předtím, než jsem za podobný závěr zaplatila několik stovek v terapii ;-)
A tak se snažím je alespoň vybavit potřebným arzenálem dovedností a informací. Tím, jak mají přecházet přes silnici počínaje, a tím, jak se asertivně prosadit v kolektivu konče. Často nosím dříví do lesa, často házím hrách na stěnu (přísloví o perlách sviním záměrně vynechávám, jsou to propánakrále přece jen moje sladké dětičky).
Úzkost, kterou pociťuji pokaždé, když další mládě vypouštím do světa, ve kterém mu nebudu 24 hodin denně k dispozici, je veliká. Ubohé mládě, kterému už nepomůžu vyřešit kyblíkový konflikt na písku, a které si bude muset utřít zadek samo.
Sáru pořád ještě drží nadšení ze školky. První den přišla s tím, že má kamarádku, jen neví, jak se jmenuje. Sedmý den přišla s tím, že kamarádka se jmenuje Vanda, ale zatím si se Sárinkou nechce hrát. Ubohé, osamělé mládě, které postává v koutě. (Moje asociace.)
I vybavuji dítko radami, návrhy a návody, kterak si kamarádce říci o to, aby vzala mé ubohé mládě do hry.
A další den....
Úzkostná matka (dále jen ÚM): "Tak co, hrály jste si dneska s Vandou?"
Neúzkostné dítě (dále jen ND): "Ne, nehrály!!"
ÚM (s patřičným píchnutím u srdce, zlomeným hlasem): "A pročpak ne?"
ND: "Když já jsem zapomněla, že si s ní mám hrát!!!"
Zjevně další naprosto zbytečná perla, pardon, vlastně hrášek.
Žádné komentáře:
Okomentovat