Dnes se na Facebooku na zdech mých přátel několikrát objevil odkaz na tento blog s článkem o posedlosti. Přečetla jsem si ho a ačkoli zhruba chápu, co chtěla autorka říci, zásadně s ní nesouhlasím. Samozřejmě je velká tragédie, když matka zmasakruje čtyři své děti (a spolknu své černohumorné průpovídky o tom, že jsou situace, kdy ji jsem schopna i pochopit). Stejně tak je mi líto, že někomu zemře babička (sama si ze smrti té své nesu nevymazatelnou jizvu na duši). Ale tady jde o něco jiného.
Hokej je český fenomén. Nepovažuju se za zvlášť vzdělaného sportovního fanouška, Slavie jsou pro mě bonbóny a pořád jsem si nezapamatovala, jestli Bába skáče do výšky nebo přes překážky. Ale hokejové srdce ve mně plápolá každý rok, jakmile trenér svolá kádry a vyvěsí soupisky na MS. A pak se raduju, nadávám jak špaček, radím trenérům a spílám rozhodčím, hlasitě zpívám hymnu, pokud se mi u ní dojetím neláme hlas a nemusím si potupně utírat nos do rukávu. A skáču, protože jsem Čech, a jsem hrdá, že jsem Čech.
Každý z nás potřebuje hrdiny. Každému z nás dělá dobře identifikovat se s někým slavnějším, bohatším, úspěšnějším. Protože pak se z nás, průměrných, občas se sebou nespokojených a společesky nedoceněných lidiček stává někdo lepší. A navíc v nás podobná identifikace vyvolává euforii z toho, že když zaberem, přidá se hokejové (či jiné) štěstíčko (ach jak ten termín nesnáším) a my budeme mít ten správný tah na branku, dokážeme překonat sami sebe. Upřímně.... kdo z nás věřil osm sekund před koncem takřka prohraného zápasu v semifinále proti Švédům, že Češi skončí zlatí? Já určitě ne. Jsem skeptik i v podstatně nadějnějších situacích. Kachna Rachna mně a statisícům dalších skeptiků dokázal, že nic není nemožné.
Nic podobného se autorčině ani žádné jiné babičce nepodařilo.
Aniž bych chtěla zpochybňovat tíživost jakéholi jiné smrti, u téhle prostě rozumím, co v národu vyvolala. A klidně se budu považovat za truchlící pozůstalou, budu bulet u přenosů ze Staromáku a v neděli na mši budu myslet na zlaté české hochy, kteří se nikdy nevrátí ke svým malým dětem a manželkám. A už nikdy nedají gól, u kterého bych křičela, skákala, radovala se a věřila v to nejlepší v sobě.
Lehké odpočinutí dej jim, Pane.
Žádné komentáře:
Okomentovat