Řád utřených nudlí

Jsem matkou už 11 let (a 15 dní přesně). Za tu dobu jsem asi tak
devěttisíckrát kojila
sedmnácttisíckrát přebalovala
sedmtisíckrát uvařila ráno kakao
namazala dvanáctsetosmdesát svačin do školy
ostříhala dvacetsedmtisíc nehtů
utřela nespočet zadků, nudlí, slz.

A tak bych mohla pokračovat, vypočítávat tisíce ponožek a spoďárů, které jsem vyprala, tisíce jídel, která jsem uvařila, tisíce stran knížek, které jsem někomu přečetla, tisíce kostek, které jsem postavila a milióny těch, které jsem uklidila.
Mateřství přinese člověku smysl života, spoustu lásky, pocit naplnění vlastní existence a jak se všechny ty povznášející pocity jmenují. Taky přinese spoustu rutiny, úmorných činností a nekonečné práce, kterou nikdo neocení.

Prezidenstká vyznamenání, státní řády a čestné doktoráty se za tohle neudělují. Pokud je někdy dostane žena, je to tím, že se jí podařilo proniknout do mužského světa a vyniknout tam. Mateřstvím díru do světa neuděláte.

Když jsem šla svému školiteli oznámit, že jednou provždy dávám přednost velké rodině a nehodlám pokračovat v postgraduálním studiu, řekl něco ve smyslu: "Zrovna vy, Lucie? Ale to je velká škoda!" Ač byl mým guru a spoustu jeho mouder bych tesala do kamene, tady byl vedle jak ta jedle. Škoda by byla, kdybych tam zůstala. Kdybych děti neměla nebo měla asi tak o tři míň a trávila s ním co nejméně času.

Nikdy jsem nelitovala toho, jak jsem se rozhodla. I když mě někdy ty nudle, kakaa, nehty, kostky atd. zmáhají, denně za tu kupu dětí děkuju tam nahoru (a fakt nemyslím Hrad ;-))
Jsem hrdá matka, která nikdy nedodělá doktorát, nedostane vyznamenání a prezident nebude mít tušení o její existenci, natož aby jí něco propůjčil. Nevadí mi to. Jsem šťastná doktorka čtení pohádek, držitelka řádu utřené nudle a svačinářka roku.

Taky jsem totiž dostala desetitisíce pus a tisíce objetí. A spoustu jich ještě dostanu. Co je proti tomu jedno potřesení ruky byť hlavy státu :-)

Jednou se rozhlídnu kolem sebe a neuvidím jen zaprášené zarámované papíry na zdi. Uvidím kupu vnoučat, kterým bude někdo láskyplně utírat nudle a číst před spaním.
A tak to má být. A to mi za to stojí.

Co můžeš udělat hned....

Tak jsem ho včera měla. Téma na blog, které bych tak trefně zpracovala, že by se ještě dlouhá léta sdílelo na Facebooku, aby pak plynule přešlo do lidové slovesnosti.
Napadlo mě hluboko po půlnoci a já si některé věty přeříkávala nahlas při čištění zubů. Měla jsem i název, byl trefný, výstižný a metaforický. Prostě literární počin, na který se srdce smálo, a za který by mě jistě někdo nominoval na Bloggerku roku, ne-li přímo na Pulitzerovu cenu.
Dnes jsem si vzpomněla až odpoledne, že jsem vlastně chtěla něco napsat. A za nic na světě už nevím, co to bylo, nevím už ani jediné slovo z názvu. Ostatní mentální funkce mám zachovány, takže mozková mrtvice mě nepostihla. Prostě jsem jen něco zapomněla. A tím jsem propásla jednu šanci.
A tak jsem si řekla, že mi tam seshora chtěli poslat dušičkové poselství. Že co máš udělat dnes, můžeš sice odložit, ale zítra už třeba nebudeš mít možnost cokoli dodělat. Že žít, myslet, říkat, psát nebo milovat se dá jen v tuhle jedinou chvíli, protože ty minulé jsou dávno v prachu a ty budoucí nikdy přijít nemusí.
Tak vám přeju krásný, naplněný a do mrtě prožitý přítomný okamžik, ať už děláte cokoli.