Jsem přeučený bordelář. Nepřeučila mě má pořádná maminka, i když se dost snažila. Dodnes si dobře pamatuju, kam se dá hodit několik nesnědených svačin tak, aby je někdo několik týdnů nenašel, jak se dá celkem rychle uklidit bez zapojení rukou (stačí nohy a plynulý pohyb pravou nohou směrem pod postel, pod skříň a pod psací stůl). Sterilně uklizený pokojíček sousedovic Petry ve mně vzbuzoval směsici obdivu a hrůzy, protože něčeho takového bych nebyla schopna v nejdivočejším snu.
Leč nouze naučila Dalibora housti a vzhledem k tomu, že mě osud postavil do role matky početné rodiny, uklízet musím, jinak by rodina shnila ve špíně nebo se zadusila zavalena tunou krámů. Nedělám to ráda, zato to dělám furt. Začnu ráno a končím v noci a na našem bytě je to málokdy znát. Vzhledem k tomu, že dětí je u nás čtyřikrát víc než uklízeníhorlivých maminek, tenhle boj zkrátka nemůžu vyhrát. Můj muž je velmi pořádný, ale spíše než v bytě se realizuje v uspořádávání šanonů či krabic s nářadím.
A tak jsem se smířila s tím, že několik příštích let bude ve znamení marného boje v podobě vykydávání Augiášova chléva. Utěšuju se tím, že až děti dorostou a vylétnou z hnízda, pořádně si to hnízdo vygruntuju, pak si dám nohy nahoru a několik dalších desetiletí budu žít v uklizené klícce.
Děti se snažím vychovat k pořádkumilovnosti stejně marně, jako se snažila moje maminka. Uklízení formou hry dávno nikoho netáhne (a že "pančáp ztratil čepičku" spočívající v uklízení hraček patřičné barvy vydržel celkem dlouho), zavedení služeb na domácí práce taky nefungovalo nijak dlouho a příklady zjevně nikoho nepřitáhly. Takže jsem se snížila k nařizování, kdo vyklidí myčku, vyhrožování, co zakážu, pokud si neuklidí pokoj, citovému vydírání ("je nás hodně a nemůže všechno dělat vaše ubohá, sedřená, stárnoucí matka"). Pravda, moc mi to nefungovalo, a tak jsem s útrpným povzdechem lovila zakopané špinavé prádlo pod postelí, pod skříní a pod stolem. Po kom to ty děti asi mají.
A pak se stal zázrak. V nestřežené chvíli a dřív než jsem to stihla zakázat, manžel se se syny vsadil. Pokud vydrží mít půlroku pokoj perfektně uklizený, koupí jim vysněný notebook. Nevěřila jsem tomu, ale první měsíc už mají za sebou a já při vstupu do dětského pokoje stále zírám a vracím se v čase, tohle není můj pokoj, to je pokoj sousedovic Petry.
Nutno podotknout, že jako odborník na výchovu s tímto postupem zásadně nesouhlasím. Je to podlé, nízké, odsouzeníhodné. Takhle podplácet děti za něco, co by měly dělat ve vlastním zájmu, pro sebe a své budoucí rodiny.
Jako pořádkumilovná matka jsem v sedmém nebi a už teď přemýšlím, co jim slíbím 21. března na další půlrok. Myslíte, že živé štěně bude stačit? :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat