Tak jsem vám dnes ráno zjistila z médií, že včera to bylo dvacet let, co umřel Petr Kalandra. Jistě že mi v mém věku přijde neskutečné, že už je tolik let něco, co se stalo nedávno, to se stává čím dál častěji. Vzpomínala jsem, jak jsem někdy v říjnu 1995 jela z Brna na Hrádek a četla Reflex. Byla to dlouhá cesta a tak jsem stihla přečíst i méně atraktivní články včetně toho a zesnulém hudebníkovi, jehož jméno jsem sice znala, ale tím to haslo. A pak jsem aspoň mohla dělat chytrou, když se na Hrádku sečtělá Hanka ptala, jestli jsem slyšela, že umřel Kalandra. Neslyšela, četla.
Vůbec jsem netušila, jak moc bude důležitý v budoucnu. Když jsem slyšela Kalandru poprvé zpívat, přišlo mi to dost hrozné, pojďme si otevřeně říct, že trochu mečí. (Moje spolubydlící na kolejích mi zakazovala jeho kazety poslouchat :) ) Ale ty dokonale přebásněné texty a ta plachost projevu, na tu mě chlapec dostal. Aby mě pak jiný chlapec s kytarou dostal na tyhle písně. Ano, Petr Kalandra je jedním ze tří chlapíků, kteří mému J. výrazně pomohli při dobývání mého srdénka.
Tak tam nahoru jedno tichounké díky, včera byl jistě mejdan a rockeři ráno musí vyspávat...
A vám jednu svou oblíbenou...
https://www.youtube.com/watch?v=MXysTL8FzH8
Žádné komentáře:
Okomentovat