Kozel zahradníkem

Je to tady. Až se trochu stydím a budu s tím přiznáním otálet. Přece jen, dát všanc léta pracně budovanou image.... Půjdu na to od lesa.

Nechápu českou zálibu v zahradničení. Květiny mám ráda, zejména ty řezané, které si každé pondělí kupuju v supermarketu, týden se s nimi těším a pak je vesele hodím do koše. S květinami v květináči už je to horší. Zalévám je až v případě, kdy smutně svěsí listy, které pozbyly svěží zelenou barvu (samozřejmě několik dní dělám, že jsem si toho nevšimla). Kdysi jsem květiny i přesazovala, pravda až v případě, že už po přesazení volaly nahlas a svíjely se u toho ve smrtelných křečích. Dva týdny jsem se na to psychicky připravovala a dva týdny jsem se z toho vzpamatovávala. Takže už to nedělám. Květiny volající po přesazení posouvám do druhé řady, aby je zastínily jejich šťastnější a čerstvější kamarádky, počkám, až definitivně uschnou, a pak je i s květináčem vyhazuju do smetí.

Několikrát v životě jsem měla záchvat pěstitelství. V páté třídě jsem se omylem ocitla v přírodovědném kroužku (z klubu Mladých švadlenek mě vyhodili pro neschopnost a odpoledne bylo třeba vyplnit jinou mimoškolní aktivitou) a jednoho odpoledne jsme jeli na výstavu kaktusů. Koupila jsem si kaktus v kalíšku od hřbitovní svíčky za 5 Kčs. Ve snaze donutit ho kvést jsem mu vyráběla fóliovník z igelitového pytlíku, rosila ho, něžně k němu promlouvala a zpívala mu Rozvíjej se poupátko. Kaktus mou péčí pohrdl a kvést začal až o patnáct let později, tedy ve chvíli, kdy už jsem bydlela jinde. Pořád si uraženě myslím, že mi to udělal natruc.
V šesté třídě jsme v hodině pěstitelských prací vysévali papriky a já se rozhodla, že je na čase stát se paprikovým odborníkem a velkopěstitelem. Do všech volných květináčů jsem doma nasela papriky, které vyrostly, vykvetly, urodily několik miniaturních zelených tvrdých kulovitých plodů, které posléze opadaly.
Zhrzena jsem na dlouhá desetiletí pěstitelských pokusů zanechala a vrhla se na jiné činnosti, ke kterým mám poněkud více předpokladů. Třeba jsem rodila děti :-)
Před šesti lety jsem se ve Skotsku zamilovala do rododendronů, které tam všude rostou a bohatě kvetou jako ten nejodolnější plevel. Podlehla jsem tudíž iluzi, že bych mohla umět pěstovat rododendron. Hádáte správně, nemohla :-)

Mé zahradymilovné přátele mé neúspěchy přivádějí k šílenství, nicméně s léty se mě naučili ctít a milovat i s tímto handicapem. Většinou se mi smějí, což chápu, neurážím se a směju se s nimi. Zkušená amatérská zahradnice Hana, která zasadí špejli od jitrnice a ona jí bohatě vypučí, vykvete a vyplodí vítězné Jablko roku Zahrady Čech, se mě zpočátku v raných letech našeho přátelství pokoušela převychovat. Jednou jsem od ní dostala sazenice rajčat s instrukcí "to nic není, jen to dáš do hlíny, občas pohnojíš a bude ti to rodit jak vzteklý". Zakoupila jsem velké květináče, kvalitní zeminu a hnojivo a o rajčata se starala, co jsem mohla. Výsledkem byly dva (!) podivné sluncem spálené zčernalé plody, z nichž každý mě vyšel asi na 130 korun. Takže Hana už mě nepřevychovává a když se na její neskutečné rozkvetlé terase hlasitě kochám, utěšuje mě tím, že zahradničení je záliba starců a tak mám ještě čas.

Když jsme se rozhodli vysídlit z města na venkov, snažila jsem se přehlédnout fakt, že pozemek má 1200 m2 a dům rozhodně celý pozemek nezabere. Kochala jsem se potokem a lesem, který s pozemkem prakticky sousedí, a tu obrovskou travnatou plochu prostě nebrala v úvahu. Můj muž si ze mě dělal legraci, o čemž svědčí vtipné vánoční dárky typu knihy "Zahrada ve svahu" či barevně sladěné soupravy rýče, hrábí, motyčky a holínek.
Nicméně dům roste a smích mě pomalu přechází, neboť reálná vidina přestěhování vzbuzuje spoustu obav. Vtipy o tom, jak to vylijeme betonem a kytky tam vymalujeme, už tak docela nezabírají. Nervózně pozoruju sousedy sekající trávník a sobotu co sobotu provádějící různé úkony, které na rozdíl od Přemka Podlahy a 99% občanů ČR neumím ani pojmenovat, natož pak vykonávat. Moje nervozita dokonce dospěla tak daleko, že jsem si zakoupila značkové zahradnické nůžky, jimiž budu likvidovat plevel, který v mých představách dorůstá dvoumetrové výšky a už už se mě chystá zadusit. V mých představách je zahradničení prosekáváním, mýcením, klučením.

Do stěhování zbývají tři měsíce a já se rozhodla, že nemůžu nadále strkat hlavu do písku. S hlubokým nádechem jsem se rozhodla skočit do vody a plavat, samozřejmě za pomoci plaveckého instruktora.
A tak jsme pozvali kamarádku architektu Evu, která na rozdíl od mého muže navrhuje i zahrady, zahrady miluje, zahradám rozumí.

V mých bujných a nejhorších představách je zahradní architekt někdo, kdo vám na zahradu vymyslí spoustu podivností, z nichž většinu nejen že nechcete, ale dokonce ani neznáte a nevíte, na co byste je potřebovali. Nevěděla jsem přesně, jakou zahradu nám bude chtít Eva navrhnout. Zda kozlíkovošikulovskou (záhonky cibule, rajčat, cuket, pažitky, brambor, jahod, mrkve atd. atd., kde v potu tváře na pokraji sil pěstujete něco, co koupíte v supermarketu za zlomek financí, které jste do pěstění vložili), japonskou (traviny, které mého muže uvedou do anafylaktického šoku, altán a jezírko s barevnými kapry, ze kterého budu pořád tahat topící se dítě) či romantickou (buxusy, lavička z rukou zneuznalého uměleckého kováře a socha boha Apollóna). Nechtěla jsem nic z toho. Chtěla jsem trávu, co se seká dvakrát do roka, pár ovocných stromů a keřů, kytky, co vám ohlásí jaro, a vánoční stromeček, na který navěsíte světýlka. Trochu jsem se styděla tohle přiznat. Že mě to nebaví, že jsem líná a že je mi to trochu jedno...

Evu nejen že to nezaskočilo, Eva uměla najít řešení. Jak z několika set metrů čtverečních udělat zahradu pro někoho, koho to nebaví, je líný a je mu to jedno. Její nabízené možnosti sedaly na mé představy jako prdel na hrnec a já s údivem pozorovala, jak nadšeně hledám další komůrky v mém postupně se zažehávajícím zahradnickém srdéčku, doluju jména rostlin, které bych na své zahradě měla ráda a nevadilo by mi se o ně (samozřejmě zcela minimálně) starat.
Když bylo to základní domluveno, ohromeně jsem se rozhlížela přesně po té ploše, která mi předtím naháněla hrůzu, s připitomělým úsměvem. Už jsem neviděla plochu, na které mě společenská konvence nutí provádět z duše nenáviděné úkony. Viděla jsem krokusy vystrkující na jaře růžky, třepotání březových lístků, růže pnoucí se po domě, cítila jsem vůni levandule a slyšela údery kamenů, kterými děti roztloukají oříšky z našich lísek. Začala jsem se na tu naši zahradu hrozně těšit.
A o půl hodiny později, když v supermarketu mé oko zcela mimoděk zaostřilo na časopis Moje zahrada, jsem věděla, že je vymalováno. Nejen že mě neděsí zahrada, já už se nebojím ani zahradničení. Až mě to zarazilo. Přece jen, jestli už propadám zálibám starců....

Neříkejte to na mě, přece jen, ta image ;-)
A nebojte se, rajčata, papriky ani kaktusy pěstovat nehodlám.