Hřebík

Moje dlouhá literární odmlka nemá žádné katastrofické důvody. Těším se dobrému fyzickému i duševnímu zdraví (tedy alespoň v mezích širší normy), nezhynula jsem hroznou smrtí, nepropadla jsem hráčské či jiné vášni, neocitla jsem se na ulici, neodstěhovala jsem se do divočiny bez známek civilizace. Já jsem se prostě jenom vrátila do práce.
A tak si od září zvykám. Na budík zvonící v půl šesté (občas i v pět), na studené večeře (koneckonců i studené obědy) často ve stylu "co dům dal", na permanentní únavu, na časový stres, časté přesuny autem, na evidenci pracovní doby a výkaz práce, na pocit, že nestíhám, nezvládám, nestačím, nesvačím a nesnídám.
Má to i svá pozitiva. Zjišťuju třeba, jak strašně šikovného mám muže, jak dobře zvládá všechny děti i bez mého dohledu, jak skvěle dokážou děti plnit přidělené domácí práce, jak obětavou mám mámu. Jak je pěkné připadat si kompetentní, jak fajn je mít jednu místnost - s dveřmi, kterých se mi doma nedostává :-) - jen pro sebe (dobře, občas tam nějakého klienta pustím), jak moc mě baví moje profese.
Jenže je toho nějak moc. Kromě úvazku v poradně jsem kývla na další projekty, které jsou moc fajn, smysluplné, naplňující.... a vyčerpávající.
Včera jsem jela ze školy, kde jsem od rána vyšetřovala děti, do práce. Jela jsem kolem školky, kde se tou dobou ukládala k polednímu spánku moje nejmladší dcera. Najednou jsem měla strašnou chuť zastavit, dojít tam a alespoň jí dát pusu na dobrou noc. Nutkání jsem potlačila, jsem přece dospělá, rozumná žena, která si uvědomuje, jak by učitelkám jedinou pusou rozvrátila morálku. Navíc jsem spěchala do práce, že. Smutno mi bylo moc. Domů jsem přijela večer, jako ostatně každý den v tomhle týdnu, takže mě vítaly děti v pyžamu (v uklizeném domě, jsou fakt neskuteční).

A tak asi zase podám inzerát. "Hledám hřebík, na který bych mohla pověsit kariéru."
Alespoň do doby, než o moje pusy doma přestanou stát.

Otec Jandera

Tak jsem na dva týdny matkou pouze na telefon. Mám spoustu volného času, který promrhávám tím, že pečlivě a důkladně uklízím oba dětské pokoje (aby dva dny po návratu dětí zase vypadaly jako po výbuchu). V mezičase sjíždím v televizi dávno neviděné seriály, které večer za běžného provozu nestíhám.

Sanitku jsem zaregistrovala už při její premiéře v osmdesátých letech, kdy mně - holčičce zamilované do Kotvalda s Hložkem - maminka dovolovala úvodní píseň a já pak se spolužačkami mohla vyzpěvovat, jak je můj čas jen pouhopouhé prozatím. Později jsem seriál (nebo alespoň některé díly) občas viděla, zamáčkla slzu u houkajících sanitek na Barťákově kremaci, zkritizovala příšernou módu švédských košil a díky Sanitce vím, jak vypadá skřítek František naživo.

Dneska jsem však viděla neviděné. Bezpochyby jsem druhý díl viděla několikrát, jistě si taky vybavíte smolný první den doktora Jandery poté, co nastoupil k záchranářům... Dnes jsem ale opravdu zírala. Do Prahy za synem přijíždí otec Jandera. Poctivý, bodrý, čestný řezník, který si nejednu tlačenku odtrhl od huby, aby mohl jeho syn vystudovat medicínu. Otec zjistí, že syn dal výpověď ve špitále, a odejde mu udělat scénu na záchranku. Nejprve křičí, potom citově vydírá, nakonec vyhrožuje. Když se Jandera junior odmítne vrátit na kliniku, Jandera senior za sebou práskne dveřmi s tím, že se synem skončil. Pak si dojde pro kufr, svému druhorozenému synovi lámajícím se hlasem řekne, že už je jeho jediným synem a nesmí tatínka zklamat, neb ten v něj vkládá veškeré naděje, a dramaticky odchází.

Tak vám nevím. Asi nás dlouho tahali za nos a možná jsem jim spolkli sympaťáka Karlíka i s navijákem. Protože okem dnešního rodiče i dítěte vybírajícího si povolání se starý Jandera chová jako idiot. Syn vystudoval vysokou školu, dokonce medicínu, řádně chodí do zaměstnání, vydělává si na sebe, aby nemusel rodičům viset na krku. Nebere drogy, nepáchá trestnou činnost, není promiskuitní, naopak si zodpovědně vybírá svou životní partnerku. Jediné, co by mohlo být sporné, je jeho členství v KSČ, ale to zjevně starému Janderovi v žaludku neleží.

Zkouším si představit, jak by starý Jandera pochodil dnes. Jako psycholog, jako osoba, která si mohla zcela svobodně zvolit své povolání (a jejíž rodiče nijak nezasahovali do výběru konkrétního zaměstnání) a jako matka čtyř dětí, které si jednou svou profesi vyberou, pevně doufám, že dnešní starý Jandera neřekne ani popel, synovu volbu bude respektovat, podpoří ho, když bude chtít změnit zaměstnavatele (nebo bude alespoň mlčet). Že bude syna milovat, respektovat a tolerovat i v situaci, kdy mu nové zaměstnání nepřijde tak lukrativní a perspektivní. A pokud to nezvládne, tak spoléhám na dnešního mladého Janderu, který otce odkáže do patřičných mezí poukazáním na svou plnoletost, zodpovědnost a soběstačnost.

Sledování propagandistických seriálů považuji za velmi škodlivé. Major Zeman a Žena za pultem mi nesmí do domu ani ve chvíli, kdy na všech jiných kanálech dávají reklamy. Až dnes mi došlo, jak škodlivé mohou být i seriály, které se komunistické propagandy snažily vystříhat. Třeba tím, že nám servírují způsob výchovy dětí, který je, jak pevně doufám, dávno překonaný. Protože je hrozná představa, že by nám plíživě a nenápadně mohlo začít připadat normální, že správně vychované dítě drží hubu a krok a dělá jenom to, co považuje za správné jeho rodič.

P.S. Možná seriálu křivdím. Třeba se starý Jandera chytne za nos, s kufrem se vrátí, synovi se omluví, řekne mu, že si ho váží a miluje ho zcela bezpodmínečně. Jen nevím, jestli budu mít žaludek na to čekat, zda to tak dopadne.

Reklamace

Fakultní nemocnice B.
porodnické oddělení


Věc: reklamace

Vážená porodnice,
před několika lety jsem u vás pořídila výrobek značky "syn", model 2000. Několik let bezchybně fungoval k mé plné spokojenosti, ani jsem původně netušila, že má tolik funkcí. Poslední dobou je ale nějaký rozbitý a proto jsem se rozhodla uplatnit právo na reklamaci. Důvody jsou následující:

1. přestává mluvit (ano, to batole, které v 18 měsících udivovalo svou širokou slovní zásobou a tvorbou souvětí všechny méně šťastné majitelky téhož modelu).
2. má něco s očima - buď je obrací v sloup nebo mu z nich kanou rozhořčené slzy
3. vydává podivné zvuky, nespokojeně mlaská a chvílemi dokonce výhružně vrčí
4. přestává uplatňovat svůj nadprůměrně schopný mozek, fláká školu a je mu to úplně jedno
5. zhruba jednou denně mě osočí, že s ním nesprávně manipuluji.

Chci podotknout, že na výrobce už jsem se obrátila a je stejně bezradný jako já. Proto vás žádám o opravu výrobku "syn", výměnu za jiný model předem zamítám, již jsem si na výrobek zvykla a citově jsem k němu přilnula.

S pozdravem zoufalá matka.

P.S. Pokud nebude možná oprava, alespoň žádám, aby byl k výrobku přiložen návod v českém jazyce.

Kolik řečí umíš....

Narodila jsem se v kraji, kde se mluví česky. Hezky česky. Východočesky. Moji rodiče jsou vzdělaní lidé a tak netrpí nešvary, kterými zjevně trpěli rodiče některých mých spolužaček. Díky tomi jsem nikdy nehodila k strejdoj Jároj a na ulici jsem nepotkávala kluci. (Dodnes se s mou nejlepší kamarádkou smějeme tomu, jak o ní prohlásila bodrá dívčina z Chrudimska, že je lepidlo na kluci.)

Po přestěhování do Brna jsem musela svou mluvu mírně korigovat, protože na "smaženej sejra" se číšníci tvářili poněkud vyděšeně. Východočechem jsem zůstala, proto jsem nikdy nejela šalinou, piva bych se z kryglu nenapila a love byste u mě nenašli ani po výplatě. Některým brněnským výrazům jsem nerozuměla vůbec, naštěstí jsem vždy našla ochotné tlumočníky, tudíž jsem postupně začala brněnskou mluvu pasivně ovládat. Jindy jsem výrazům sice rozuměla, ale tak nějak nepatřičně. Takže jsem obdivovala, kterak jsou Brňané šikovní, když dokážou narvat párek do housky, abych následně zjistila, že ho stejně jako zbytek republiky rvou do rohlíku, jenom nevědí, jak se tomu říká. S rohlíky to byla vůbec dlouhá kapitola, protože to si v Brně jdete koupit dva rohlíky a prodavačka se vás zeptá, jestli chcete kulatý. Smíříte se s tím, že místo rohlíku dostanete housku, případně začnete obloukem obcházet prodejny s pultovým prodejem.

Můj milý je Brňák ze Žižkova, díky čemuž jsme si rozuměli. Duševně i jazykově. Jenže pak jsem povila Brňáky z Brna a oni začali navštěvovat kolektivní zařízení. Papuče i kalíšek jsem pochopila, ale když K. v první třídě donesl v notýsku, že si má do školy přinést lenocha, byla jsem poněkud zmatena. Přemýšlela jsem, jestli to není narážka na to, že je mé dítě přespříliš aktivní. Naštěstí z práce dorazil překladatel a vysvětlil mi, že dítě potřebuje podložku do sešitu. A tak to šlo dál a dál a výrazů, kterým bych nerozuměla, ubývalo.

Další level ovšem nastal s přestěhováním na Blanensko. Výrazy "o půl paté" se mi najednou zdály roztomilé. A spisovné. To tehdy, když si syn dohadoval s kamarádem sraz a do telefonu se ho zeptal: "O kolikati?" Napůl pobaveně, napůl vyděšeně jsme na sebe s mužem hleděli. Teď už totiž přestává rozumět i on.

V pátek jsem šla vyzvednout dceru do školky a na nástěnce jsem našla vzkaz, že si mají děti přinést VÝFUKY. Vzhledem k tomu, že můj mozek byl zcela zaměstnán tím, že předškolačka se loudá s oblékáním a batole zkoumá, které dítě má nejvíc zablácené boty, mi nejprve naběhla představa, jak s mužem losujeme, kterému z našich dvou aut odebereme z mého pohledu celkem potřebnou součást, aby slečna Hujerová měla potřebnou pomůcku (navíc ten plurál!!). Pak mi to naštěstí seplo. Budou velikonoce a jsem na Blanensku.
Takže poctivě výfukuju a těším se, co nového se zase přiučím. Znáte to, kolik řečí umíš...

Já jsem ti to říkala!

"Já jsem ti to říkala" (na konci s libovolným množstvím vykřičníků) je věta, které se snažím při výchově vyhýbat (asi i díky tomu, že jsem ji sama v dětství moc neslýchala). Je to věta nabubřelá a navíc zcela zbytečná. Nabubřelá proto, že jejím vyslovením chceme od dítěte, aby naprosto poslušně plnilo všechno, co mu řekneme, anebo aby se rozhodovalo samo, ale pokud možno mělo naši třiceti či čtyřicetiletou zkušenost. Zbytečná je ta věta proto, že nikdy se dítě neučí a nepoučí lépe než ve chvíli, kdy si svou hloupostí naservíruje následky vlastních činů na cibulákovém talíři. A opravdu nepotřebuje, abychom mu zdůrazňovali svou morální převahu.

Takže se snažím tu větu moc neříkat, i když mi triumfálně nabíhá mockrát za den. Proto ji polykám. Znáte to všichni...
"Nevzal sis rukavice a byla ti zima?" (Polk.)
"Přepepřil sis tu polívku?" (Polk.)
"Nechal jsi úkoly na poslední chvíli a teď tu bulíš, že si nestihneš pohrát?" (Polk.)

Včera jsem ji musela spolknout tak důkladně, až jsem měla břichabol. To bylo tak.
Odjížděla jsem s dcerami do krajského města :-) do baletu, na nákup, na poštu, pro plyn do zcela prázdné nádrže. Druhorozený miláček dostal za úkol venčit naše nové štěně. Obdržel pokyn, aby si nezapomněl vzít klíče, protože venku je zima a když si zabouchne, bude muset čekat na bratra, který dorazí až za hodinu a půl.
Přijíždíme k taneční škole a volá sousedka. S úsměvem telefon zvedám připravena vysvětlit, že dcera bude v Brně baletit a tudíž si s jejich holčičkou nepůjde hrát. Omyl. Není to sousedka, je to moje dítě, které si nevzalo klíče, když šlo se psem. Polykám, polykám, uklidňuju dítě a druhým telefonátem vysílám spojku s klíčem směr sklerotické dítě.

Děti jsou malé nevděčné potvory, které si všech těch věcí, které pro ně děláte, buď vůbec nevšimnou (jako třeba že prádlo, ze kterého vystoupily večer u postele, přistane po nějaké chvíli vyprané a vyžehlené ve skříni) nebo to berou úplně samozřejmě (jako třeba že dostanou k vánocům tu pitomou Barbínu s ploutví, kvůli které jste oběhali celé město a sehnali jste ji až v osmém hračkářství poté, co jste prolezli celý net, abyste si ověřili, že je fakt všude, ale všude vyprodaná).
Někdy vás ale tyhle malé nevděčné potvory překvapí. Tak jako mě překvapil syn, když mi po mém návratu děkoval, že jsem se nezlobila a zařídila jsem tatínka s klíčem. Nezlobila jsem se, dokonce jsem ho pochválila, jak dobře si poradil, když s psím mrňousem nečekal v zimě na bratra. Protože "Já jsem ti to říkala" by bylo nabubřelé a zbytečné. Nabubřelé proto, že je mu deset. A zbytečné proto, že půlhodina u sousedů, kde ho celou dobu obšťastňovala jejich velmi milá, ale poněkud neodbytná, extrémně upovídaná a do něj zamilovaná pětiletá Verunka, byla tak velkým poučením, že příště už ty klíče určitě mít bude ;-)

Ať tradice nebolí ;-)

Z té spousty zážitků, které mám z dětství, se ty nejkrásnější odehrávaly o vánocích. Moje dětské vánoce byly perfektní. Bylo krásně naklizeno, napečeno, dárků byla spousta a přes prázdné obchody osmdesátých let, dlouhé fronty a ne zrovna horentní příjmy mých rodičů dokázal Ježíšek zázraky. Dneska už vím, jak to vše maminka zařídila, což mi nebrání být z toho pořád udivená. Třeba vzpomínka na dva precizní vánoční úklidy, to když nás 20. prosince vykradli zloději.
Když jsem se vdala, moje představa vánoc byla podobná. Stejně dokonalá. Jasně daná. Jenže jsem zjistila, že i když mám stejný recept, vanilkové rohlíčky nikdy neupeču tak jako moje maminka. Navíc mi můj drahý (novo)manžel řekl, že nemá rád rybí polévku. Měla jsem pocit, že musí nastat konec světa. Hrachovka, na kterou byl zvyklý ze své rodiny, mi přišla jako bohapusté rouhání, které mi nesmí do domu. Ale láska hory přenáší, tak jsem se zatnutými zuby udělala knedlíčkovou polívku (hrachovku jsem neuměla :-)). Svět se nezbořil a vánoce byly krásné.
O tři roky později jsem zjistila, že nemusí být nejen dokonale navařeno a napečeno, ale že vánoce mohou být i bez úklidu. Měli jsme dvouleté batole a dvouměsíční miminko. Batole kdesi chytilo virus a prozvracelo celou noc na 22. prosince. Uklizený byt vzal za své, ve vaně se kupila hromada pozvraceného povlečení a pyžamek. Den nato jsem po probdělé noci převzala štafetu já. Navíc nám tři dny před vánoci nějaký vtipálek u domu vypnul HUP. Měli jsme plynový sporák, plynovou troubu, plynový kotel, který se nám staral o topení a teplou vodu. Pánové z plynárny nám oznámili, že plyn mohou zapnout až po provedené revizi všech bytů v domě. Takže jsem sháněla kontakt na sousedku, která do svého bytu chodila jen přespávat a na vánoce vždycky odjížděla pryč. V horečce jsem se potácela vymrzlým bytem na záchod. Kojit mimino bylo to jediné, co jsem  kromě pobytu na WC - a s vypětím všech sil - zvládala. Batole rozhodně vánoční úklid neudělá, právě naopak, vytvářelo binec ve všech už uklizených prostorách rychlostí blesku. Takže když jsem třiadvacátého ráno, v šíleném binci, šestnácti stupních Celsia, po druhé probdělé noci dostala vánoční smsku od kamarádky s textem "oheň v krbu tiše praská, v našich duších mír a láska", dostala jsem hysterický záchvat. Seděla jsem na kraji vany, ze které stále ještě nezmizelo to pozvracené prádlo, a hlasitě jsem štkala. Nebylo uklizeno, v mikrovlnce neupečete vánočku ani neusmažíte kapra. Když jsem vystrčila hlavu ze záchodové mísy, zlomeným hlasem jsem prosila muže, aby alespoň došel koupit do květinářství vánoční hvězdu, aby byla nějaká výzdoba. Plyn zapnuli třiadvacátého večer, takže jsem dala vařit brambory na salát a upadla do postele. Vánoce byly i tak (zejména zásluhou mého muže) a opět byly krásné. Radost z narození Vykupitele se u mě mísila s úlevou, že už nikdo nezvrací.
A od té doby vím, že dodržování všech tradic, které si nesu z dětství, není vůbec nutné. Že mi dělá dobře mít všechno perfektní, ale že se to nezblázní, když to bude jinak. Že je zbytečné plést si na sebe biče vlastních představ a touhy po dokonalosti.
Takže to nepřeháním s úklidem a nechávám ho až na poslední dva dny. Okna v zimě nemyju, na ty největší šmouhy nalepím papírový betlém. Skříně nesrovnávám, jen v nich udělám trochu místa, abych do nich mohla třiadvacátého večer nanosit věci, které nemám kam uklidit. Cukroví peču jen to, co skutečně jíme, a ačkoli umím dokonalé perníčky, klidně nechám děti, aby udělaly nedokonalé. Dárky nakupuju ráda a moderní době vděčím za to, že u nákupů sedím na gauči, piju kafe a veškerou námahu za mě odvádí heuréka cézet a pravé tlačítko myši.
Nejradši mám ty vánoční tradice, které jsem si sama zavedla. Třeba sednout si s vaječným koňakem, který umím stejně dobře jako maminka :-), k Lásce nebeské a na chvíli úplně vypnout a užít si to. Celý prosinec si pouštím svá oblíbená cédéčka, kde se míchá Rybovka s Nerezem v Betlémě a přihlouplýma písničkama, kdy mě třeba Jirka Korn na hudbu Johna Lennona poučí, že "ten, kdo se postí, má navečer hlad a na rybí kosti si pozor musí dát". V posledním adventním týdnu, kdy je doma nejvíc práce, jeden večer vyrazím s kamarádkou do hospůdky na svařák. Rozinky na vánočku máčím ve velké sklenici rumu, který si pak u pečení upíjím. V noci na Štědrý den jdu spát nad ránem, abych mohla ráno vstát do uklizeného bytu a mohla se celé dopoledne válet s dětma u pohádek. Do kostela jdeme pěšky a cestou vyhlížíme, kde už svítí stromečky. Betlémské světlo udržuju až do Štěpána. A nejlepší tradice je ta, jak si na Štědrý večer poté, co šťastné děti usnou v posteli plné nových hraček, sedneme s mužem, dáme si víno a užijeme si večer ve dvou v tichu a pokoji Svaté noci.
Těším se, mám to ráda, stresu si dávkuju jen trochu a tradicí se svázat nenechávám víc, než je nutné. Koneckonců, je to přece o něčem jiném. Vánoce jsou o radosti a o naději. Tak si to přece nenechám vzít.
Letos mi přibyla další kamarádka, u které bude při štědrovečerní večeři jedna dětská židle prázdná. Takže s velkou vděčností a pokorou mi bude stačit, že jsme doma všichni.
No tak dobře, to cukroví by se mohlo povést. Stromeček by mohl být krásně rovný, kapr přesně tříkilový, ten úklid bych stihnout mohla, pod stromečkem bych mohla dostat třeba týden s mužem bez dětí v Paříži nebo nějakou strašně drahou a strašně zbytečnou krásnou kabelku, taky samozřejmě ať nasněží, že..
Žertuju. Bude mi stačit, když nikdo nebude zvracet a kotel bude topit :-D

Cesta z města... v reálu

Tenhle příspěvek chci napsat už hodně dlouho. Jen a jen kvůli sobě (takže to v podstatě nemusíte ani číst ;-)). To pro případ, že bych se na ten pocit jednou musela rozpomínat. Je to stejné jako když lovíte z šuplíku zažloutlé manželovy dopisy z doby, kdy vám neustále potřeboval vyznávat lásku, abyste si vzpomněla, proč snášíte jeho nenálady a sbíráte v ložnici jeho špinavé ponožky.
Miluju Brno. Od prvního dne. Pamatuju si, jak můj úhlavní přítel Tomáš první den našeho vysokoškolského života pronesl v mém pokoji na kolejích, že Brno mu připadá stejný jako ten hnusnej nábytek. Tváří se to jako dřevo a je to přitom jen ňákej blbej umakart. Tomáše si hluboce vážím a jsme jako dvojčata, ale tenkrát jsem s ním nesouhlasila, protože Brno je moje láska na první pohled. Ano, Brno není žádné dřevo. Není to gobelínem čalouněné barokní křeslo s hlubokou reliéfní řezbou jako Praha (a upřímně, dokud to v Brně nepochopí a budou křičet, že taky patří na výstavu Baroko v Čechách a probůh hlavně na Moravě!!, škodí tím sami sobě). Brno je totiž funkcionalistické křesílko. Nepoutá zdaleka takovou pozornost zahraničních turistů, ale daleko líp se na něm sedí.
Takže jsem na to křesílko usedla s přesvědčením, že z něj už nevstanu. Jenže shodou okolností a aniž jsem to plánovala (kdo z nás si může naplánovat, kdy a do koho se zamiluje, že) jsem se zbláznila do místa, které žádný úctyhodný nábytek není. Můj muž se naštěstí zamiloval taky a s jeho přičiněním jsme v červenci vstali z křesílka a usedli na pařez na lesní mýtině.
Té změny jsem se hodně bála, však už o tom byla řeč. Když nás stěhovací firma, která se možná místo Moving Brno měla jmenovat Moving From Brno, vezla za novým životem, jela jsem v autě za nimi a pustila rádio, kde jak na potvoru hráli písničku, kterou už budu mít (díky mým drahým třicetipěti géčkařům) vždycky spojenou s loučením. A tak se mi kutálely slzy jako hrachy a procítěně jsem křičela do světa, that I´m leaving on a jet plane, a v hloubi duše se bála, kdy začnu litovat.
Stěhovali jsme se v červenci. Bylo krásně, byly prázdniny, děti byly celé dny venku. Já se udiveně rozhlížela, jak je u nás doma krásně, jak je svět plný vůní, barev a zvuků, které si pamatujete z dob, kdy jste jezdili na tábor do lesa, na vodu... Ale červík hlodal a já si říkala, jen počkej, ono ti září ukáže, až začneš vozit děti do kroužků, začnou plískanice a když zapomeneš koupit toaletní papír, pojedeš půl hodiny do Glóbusu.
Začalo září. Řídím ráda, relaxuju u toho, v centru města jsem za dvacet minut. Toaletního papíru mám dostatečnou zásobu. Plískanice se nekonaly, zato začaly růst houby a večery byly vlahé.
Ani říjen mi neukázal, ty barvy, ty barvy! Miluju podzim, už jsem o tom psala. Žádný podzim nebyl barevnější než ten letošní.
Listopad je krásný. Mlha jdoucí od lesa voní, srnky se chodí pást k nám na zahradu a těšíme se na sníh.
Tak třeba mi ukáže zima, až zapadáme sněhem a nevyjedeme autem? Dost o tom pochybuju :-)

P.S. Závěrem potřebuju uvést na pravou míru, že naše lesní chaloupka je dokonalý architektonický počin, který má podstatně blíž k funkcionalismu než k pařezu ;-)