Tak se nám to blíží. Zhruba za tři týdny sbalíme kufry, štosy banánových krabic, které jak soumar tahám z Tesca (věřili byste tomu, že se jich do Multiply vejde patnáct?) a zamáváme místu, kde jsme prožili krásných dvanáct let. Těším se, moc. A zároveň se trochu bojím. Jsem paneláková holka a má ze mě být pravá nefalšovaná jihomoravská lonťačka. Bije se ve mně idealizovaná představa s mými nejčernějšími obavami. Posuďte sami.
V ideální představě se ráno probouzím do svěžího, voňavého rána. Ptáci cvrlikají, na protější stráni se popásají srnky, slunce se vylupuje z mlžného oparu a všude je klid a mír. Z krajáče nalévám dětem mléko a se skývou domácího chleba je posílám za Kájou Maříkem do hájovny, aby společně bosky běhaly celé dopoledne po lese. Já sama si podkasám pruhovanou kanafasovou sukni a bosá se brodím orosenou trávou, abych od sedláka koupila mléko a vejce.... No dobře, tak ne. Natolik mimo fakt nejsem. Takže se budím do svěžího rána, ptáky ponechávám, srnky škrtám, jakož i Káju, sedláka a kanafasovou sukni. Krajáč taky ruším a strkám hrnky s kakaem do mikrovlnky. Sama si vařím kafe a jdu si ho v klidu, nerušeně vypít na terasu. Kochám se pohledem na svou pěkně rostoucí, pěkně kvetoucí a sladké ovoce plodící zahradu. Zatímco manžel odvádí prostřední děti do místní MŠ/ZŠ a odváží prvorozeného gymnazistu do Brna, já s batoletem dlouze snídám. Pak jdeme vyvenčit irského setra, který se vznosně nese a skvěle barevně ladí se zlátnoucím listím v lese. V klidu, míru a pohodě plyne pak celý dlouhý den, který končí opět posezením na terase, tentokrát s manželem a lahví dobrého vína. Je slyšet houkání sovy, kuňkání žab, les voní a život je klidný a krásný.
V té nejhorší představě mě z postele nedostane cvrlikání ptactva a zlatavé paprsky slunce, ale budík, zcela nemilosrdně nastavený na 5.30 hod. Začíná ranní kvalt, kakaa, svačiny, oblečení, máš-klíče-svačinu-kartu-na-oběd-podepsanou-tu-matiku? S jazykem na vestě budím batole (to si ze mě nahoře dělají srandu, že jediné dítě, které ráno spí klidně do osmi, je to poslední?), vykopávám všechny děti, rozespalé batole ještě v pyžamu, ostatní v čemkoli, co našli na sebe, čisté to není, prát totiž nestíhám. Manžel prvorozeného do školy neodváží, manžel se snaží splácet hypotéku, takže z práce se dostane na dvě hodiny o víkendu. Uháníme do školy, do školky, ranní zácpou u Kuřimi následně do Brna, batole v sedačce vříská, já nadávám jak špaček, student církevní školy mě trapně napomíná.... Vysypu ho u školy a jedu zase domů, kde stihnu naládovat do batolete oběd (mražák-mikrovlnka), pak zase s jazykem na vestě mažu do školy a vyzvedávám prostředňáky, které vezu opět do Brna na fotbaly, klavíry, balety.... To vše zabere čas až do večera, kdy dám dětem večeři (mražák-mikrovlnka) a totálně grogy usínám jako první. Koneckonců, ono se na vesnici stejně chodí spát se slepicema. Aha, tak usnout ještě nemůžu, zapomněla jsem na psa, který když byl doma sám, sežral, rozkousal či jinak zničil vše, na co přišel. Navíc je třeba mu z jeho krásné irské srsti vytahat tunu kudlibabek. Poslední má myšlenka, než omdlím do postele, patří vzpomínce na milovaný panelák, kde za mě placená síla vytírala chodbu, kde bláto z bot dětem opadalo už ve výtahu, kde jediná fauna byly octomilky v době burčáku.
O víkendu to je v mých hrůzných představách o něco lepší. Místo budíku v 5.30 mě budí sekačky na trávu v 6.30. Zvuk, který ruší mé vysněné ticho celou sobotu. Alespoň ten kravál přehluší moje výčitky svědomí, že správná vesnická náplava prostě seká trávu každou volnou chvilku. Nebo alespoň zalévá či hnojí.
Jedno z čelních míst (o tom už tu řeč byla) má v mých hrůzných představách zahrada, která buď nezřízeně bují nebo totálně usychá. Kromě flóry je na zahradě i hojně zastoupená fauna a já se otřásám odporem nad všemi těmi slimáky, žížalami, svinkami, pavouky, myškami, žabkami a vší havětí, která mi leze i do baráku. Nemluvě o klíšťatech, která obírám z dětí hodinu před spaním.
Jsem realista a vím, čekám a těším se, že to ve výsledku bude něco mezi. Že život na brdku, kde Cyril s Metodějem svačili na své cestě Moravou, mi svým poklidem, tichem, barvami, vůněmi vynahradí pohodlí paneláku, kde mám všechno u nosu.
Držte palce, já vám pak dám vědět. S úctou hajná Maříková s trochu staženou zadnicí ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat