Máte Amálu?

Moje pětiletá dcera chtěla chodit do baletu. A to velmi. Tudíž jsem se rozhodla věnovat poslední rok své mateřské tomu, že budu tancechtivou budoucí Odetu dovážet na hodiny. Vylepila jsem přes dva tisíce na celý rok, nachystaly jsme trikot, piškoty i tylovou sukni po sestřenici Týně a od září jsme začaly, aby Adéla Polertová mohla za patnáct let odejít do baletního důchodu.
Sáru to bavilo, moc. První hodinu. Druhou už jen trochu, třetí skoro vůbec. Důvodem byla "Amála". Holčička o dvě hlavy větší a asi tak pětkrát těžší než ta naše křehule. Amále se zdála Sára moc malá, nešikovná, trikot po Týně měl špatnou barvu, sponky do vlasů neměly tu správnou Hello Kitty.
A tak jsme si doma povídaly, co by se s Amálou dalo dělat. Jak se věci dají vyřešit tím, že se o nich mluví. Vychovávala jsem svou dceru k tomu, co sama často nedělám.
Dnešní hodina byla kritická. Jen jsme vlezly do vestibulu, kde se už slavnostně tyčila natěšená Amála v zařízlé sukýnce, začala moje malá Odeta bulet a smlouvat, že už do baletu chodit nechce a nebude. Neměla jsem trpělivost řešit to zrovna v narvaném vestibulu mezi spoustou uvědomělých pětiletých baletek a jejich ambiciózních matek. Tak jsem jen utřela nudle a postrčila děvenku k paní učitelce. Pak jsem zbaběle utekla a hodinu a půl trnula, jestli tam Sára nebulí.
Nebulela. Vylezla šťastná a rozesmátá. "Tak jsem Amálce řekla, že je mi to líto, když mi takový věci říká, a ona mě potulila a už jsme kamarádky." Spadla mi brada (zároveň jsem nenápadně prohmatala dítěti žebra, jestli nemá některé nalomené ;-)). Protože občas zapomínám, jak jsou věci jednoduché.
Kolegové terapeuti mi jistě dají za pravdu, že kdyby podobný problém měl dospělý člověk a přišel s ním do terapie, mohlo by to být na hodiny a hodiny tvrdé práce. Dobrat se k pocitům, připustit si je, vyjet ze zajetých kolejí, kdy nic neříkáme, všechno polykáme, a když něco pustíme, tak možná napůl nebo úplně jinak, než bychom měli. Kolik sebepodpory musí v sobě člověk najít, aby dokázal někomu říct něco na rovinu. Proto mě to i v práci tolik táhne k dětem. Protože u nich je to jednoduché. Určitě i tohle měl na mysli Ježíš, když nám skrze učedníky vzkázal, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království.
Tak ruku na srdce, máte svou Amálu? Je vaší Amálou tchýně, šéf, sousedka? Zkuste to. Prostě jí řekněte to, co polykáte, čím se užíráte a co vám možná zbytečně kazí vztahy. Možná se nic nezmění. Ale třeba to dopadne tak, že vás Amála potulí, až budou kosti praštět. Za pokus to stojí.