Kolik řečí umíš....

Narodila jsem se v kraji, kde se mluví česky. Hezky česky. Východočesky. Moji rodiče jsou vzdělaní lidé a tak netrpí nešvary, kterými zjevně trpěli rodiče některých mých spolužaček. Díky tomi jsem nikdy nehodila k strejdoj Jároj a na ulici jsem nepotkávala kluci. (Dodnes se s mou nejlepší kamarádkou smějeme tomu, jak o ní prohlásila bodrá dívčina z Chrudimska, že je lepidlo na kluci.)

Po přestěhování do Brna jsem musela svou mluvu mírně korigovat, protože na "smaženej sejra" se číšníci tvářili poněkud vyděšeně. Východočechem jsem zůstala, proto jsem nikdy nejela šalinou, piva bych se z kryglu nenapila a love byste u mě nenašli ani po výplatě. Některým brněnským výrazům jsem nerozuměla vůbec, naštěstí jsem vždy našla ochotné tlumočníky, tudíž jsem postupně začala brněnskou mluvu pasivně ovládat. Jindy jsem výrazům sice rozuměla, ale tak nějak nepatřičně. Takže jsem obdivovala, kterak jsou Brňané šikovní, když dokážou narvat párek do housky, abych následně zjistila, že ho stejně jako zbytek republiky rvou do rohlíku, jenom nevědí, jak se tomu říká. S rohlíky to byla vůbec dlouhá kapitola, protože to si v Brně jdete koupit dva rohlíky a prodavačka se vás zeptá, jestli chcete kulatý. Smíříte se s tím, že místo rohlíku dostanete housku, případně začnete obloukem obcházet prodejny s pultovým prodejem.

Můj milý je Brňák ze Žižkova, díky čemuž jsme si rozuměli. Duševně i jazykově. Jenže pak jsem povila Brňáky z Brna a oni začali navštěvovat kolektivní zařízení. Papuče i kalíšek jsem pochopila, ale když K. v první třídě donesl v notýsku, že si má do školy přinést lenocha, byla jsem poněkud zmatena. Přemýšlela jsem, jestli to není narážka na to, že je mé dítě přespříliš aktivní. Naštěstí z práce dorazil překladatel a vysvětlil mi, že dítě potřebuje podložku do sešitu. A tak to šlo dál a dál a výrazů, kterým bych nerozuměla, ubývalo.

Další level ovšem nastal s přestěhováním na Blanensko. Výrazy "o půl paté" se mi najednou zdály roztomilé. A spisovné. To tehdy, když si syn dohadoval s kamarádem sraz a do telefonu se ho zeptal: "O kolikati?" Napůl pobaveně, napůl vyděšeně jsme na sebe s mužem hleděli. Teď už totiž přestává rozumět i on.

V pátek jsem šla vyzvednout dceru do školky a na nástěnce jsem našla vzkaz, že si mají děti přinést VÝFUKY. Vzhledem k tomu, že můj mozek byl zcela zaměstnán tím, že předškolačka se loudá s oblékáním a batole zkoumá, které dítě má nejvíc zablácené boty, mi nejprve naběhla představa, jak s mužem losujeme, kterému z našich dvou aut odebereme z mého pohledu celkem potřebnou součást, aby slečna Hujerová měla potřebnou pomůcku (navíc ten plurál!!). Pak mi to naštěstí seplo. Budou velikonoce a jsem na Blanensku.
Takže poctivě výfukuju a těším se, co nového se zase přiučím. Znáte to, kolik řečí umíš...