Besídka

Moje sestra píše výborný blog. Její poslední článek dokonce četl a komentoval kardinál. Ač nám to spousta lidí včetně našich společných přátel nevěří, my dvě spolu nijak nesoupeříme. Ano, často děláme podobné věci podobným způsobem. Zkrátka proto, že my dvě si podobné jsme. Holt jsme dvě jabka, co se potkala pod stejným stromem.
A tak sestře kardinála nezávidím, naopak jí kardinála přeju. Mám totiž podezření, že můj blog nečte kardinál, ale jeho nejvyšší nadřízený. A pokud nečte celý blog, četl alespoň Hřebík. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá.

Loni jsem nepracovala skoro vůbec, jedinou výjimkou byly mateřské skupiny v úterý večer. Loni se vánoční strom v naší vsi slavnostně rozsvěcel v úterý večer. Přišla jsem o to, jak celá škola a školka včetně mých dvou ratolestí u stromu zpívá koledy. Bylo mi to líto.
Letos pracuju hodně. Přesto jsem tohle úterý odpoledne měla volno a tak jsem si zpívající ratolesti (letos už tři) užila s velkou vděčností. Pod slavnostně rozsvíceným stromem mi pak školková paní učitelka prozradila, že letos dojde i na besídku pro rodiče, která loni nebyla. Nadchlo mě to. Besídky miluju, prožívám, pláču u nich, dojímají mě dokonce i úplně cizí děti. U  vystoupení těch svých pláču ještě srdceryvněji, nedýchám, pukám hrdostí. Když měl náš prvorozený svou první školkovou besídku, plakala jsem dojetím a dmula se i přesto, že byl jediné dítě, které nerecitovalo o zvonečku a nedělalo hlavičkou bimbam, ale tvářilo se zhnuseně. Plakala jsem a dmula se i druhý rok, kdy už měl ve školce bratra a recitovali básničku spolu sami dva. Ten malý neřekl ani slovo, ten starší se zajíkal a kroutil si u toho tepláky.
Besídky prostě miluju a užívám si je rok za rokem.
A tak jsem se začala těšit. Do té doby, než mi můj drahý připomněl, že besídka je příští týden, který mám tak nechutně pracovní, že besídku bych mohla stihnout  pouze v případě, že bude v noci. Bylo mi to líto.

Dnes jsem na nástěnce ve školce zjistila, že besídka bude ve čtvrtek, tedy v den, kdy toho mám relativně nejméně. Pracuju jen do čtyř. Začátek besídky (ve školce, která se každý den ve čtyři hodiny nemilosrdně zavírá) je o půl páté. Cesta z práce mi trvá dvacet minut. Takže mám deset minut na to, abych si sedla do první řady, připravila kapesníky a ještě se trochu nadýchla.

A tak děkuju tam nahoru. Z celého srdce. Většinou píšu blbiny, to už jste tam asi zjistili. Díky za to, že z těch blbin dokážete vydolovat to důležité. A pak pro mě zařídit zázrak.