Líní rodiče

Jsem od přírody líná. Můj tatínek se s tím sice pár let nehodlal smířit, takže jsem z donucení běhala (to jsem nesnášela), skákala pětiskoky (to jsem nesnášela ještě víc) a lyžovala (to jsem nesnášela jen napůl, jezdit na vleku mi nevadilo). Zatímco jsem toužila strávit nedělní dopoledne u Studia kamarád, musela jsem brzy vstát, vzít batoh a jet kamsi provozovat nějakou tělesnou aktivitu. Proutek se sice ohýbal, dokud byl mladý, ale nijak výrazně mu to nepomohlo.

Líného partnera jsem k sobě sice vědomě nehledala, ale dodnes děkuji nebesům, že nemám doma blázna, který by mě o víkendu budil za kuropění s mapou v ruce. Můj muž to na mě sice kdysi zkoušel, dvakrát mě vytáhl na vcelku brutální cyklistický výlet, z čehož přenášení silničních kol přes jezírka bláta a tajícího sněhu v boubínském pralese byl ten milosrdnější, ale oba jsme naštěstí včas pochopili, že je zbytečné kazit si život předstíranou vášní k pohybovým aktivitám.  A tak jsme spolu začali lenošit. Pozdě vstávat a dovolenou trávit s knihou v ruce na nepříliš dobrodružném místě. Mimochodem představa jakékoli dobrodružné dovolené v exotických destinacích mě upřímně děsí. Cestovat dlouhé hodiny letadlem kamsi, kde mě může štípnout cokoli nebezpečnějšího než komár a kde musím ochutnávat tradiční pokrmy, o kterých nevím, jestli se nepřestanou hýbat až v mém trávicím traktu, děkuju pěkně. Cestovat jsem ochotná maximálně do evropských metropolí, kde se projdu muzeem, sednu si na kafe a půjdu okouknout obchody.

Když se nám narodily děti, naše lenost musela vzít za své. Imperativy o tom, že dítě potřebuje čerstvý vzduch a má provozovat jízdu na kole, bruslích, lyžích... stejnou měrou jako běhat po venku, nás nutí překonat naši línou přirozenost. O víkendu bychom si sice mohli trochu přispat, ale obvykle vydržíme zhruba půl hodiny, než nás omrzí, jak do ložnice pořád někdo courá, dožaduje se kakaa, ptá se, jestli si může pustit počítač, žaluje kdo komu co a kdo komu neco.... Na dovolené lyžujeme, plaveme, jezdíme na kole, chodíme na výlety. Už jsme si zvykli a ani si moc nepamatujeme, jaké to bylo, když jsme si mohli dovolit být líní.

Tenhle týden nám však paměť oprašuje a my se nestačíme divit. Děti odjely v pátek k prarodičům na jarní prázdniny, dům jsme během soboty s mužem vygruntovali (díky Bohu za návštěvy, zejména ty bezdětné, které nemají příliš pochopení pro upatlaný stůl, drobky na gauči, rozsypané lentilky na schodech a tisíc dalších připomínek, že v domě nebydlíte sami). A od soboty neděláme nic. Pravda, chodíme do práce, ale to se moc nepočítá, oba máme sedavé zaměstnání. Jinak se udiveně rozhlížíme v domě, který už od soboty vypadá pořád stejně uklizeně, aniž jsme pro to museli udělat víc než dát hrnek od kafe do myčky. A ta rána! Vstávám o hodinu později než normálně,  ve sprše můžu být klidně půl hodiny, kafe stihnu vypít teplé a malovat se můžu v klidu a v sedě, taky třeba půlhodinu. Žádná kakaa, žádné kňourání těch, kterým se nechce vstávat, žádné zapomenuté úkoly, žádné svačiny, hromádky oblečení, učesané culíky a žádné pokyny, kdo kdy kam v kolik a s čím...

A tak zjišťujeme, jak líní bychom mohli být, kdybychom bývali neměli děti. Mohli bychom nedělat nic. Náš život by byl klidný, pohodlný, shonuprostý. A úplně naprd :)
A tak už se strašně těšíme, až se nám zlatíčka zase vrátí, začne binec, chaos, ranní honičky, studená kafe, která v koupelně najdu až večer. My jsme totiž lenoši, ale rodiče, to jsme mnohem, mnohem radši.

Mimochodem byli jsme včera večer sami lyžovat. Někdy jsou imperativy silnější než my ;)

Besídka

Moje sestra píše výborný blog. Její poslední článek dokonce četl a komentoval kardinál. Ač nám to spousta lidí včetně našich společných přátel nevěří, my dvě spolu nijak nesoupeříme. Ano, často děláme podobné věci podobným způsobem. Zkrátka proto, že my dvě si podobné jsme. Holt jsme dvě jabka, co se potkala pod stejným stromem.
A tak sestře kardinála nezávidím, naopak jí kardinála přeju. Mám totiž podezření, že můj blog nečte kardinál, ale jeho nejvyšší nadřízený. A pokud nečte celý blog, četl alespoň Hřebík. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá.

Loni jsem nepracovala skoro vůbec, jedinou výjimkou byly mateřské skupiny v úterý večer. Loni se vánoční strom v naší vsi slavnostně rozsvěcel v úterý večer. Přišla jsem o to, jak celá škola a školka včetně mých dvou ratolestí u stromu zpívá koledy. Bylo mi to líto.
Letos pracuju hodně. Přesto jsem tohle úterý odpoledne měla volno a tak jsem si zpívající ratolesti (letos už tři) užila s velkou vděčností. Pod slavnostně rozsvíceným stromem mi pak školková paní učitelka prozradila, že letos dojde i na besídku pro rodiče, která loni nebyla. Nadchlo mě to. Besídky miluju, prožívám, pláču u nich, dojímají mě dokonce i úplně cizí děti. U  vystoupení těch svých pláču ještě srdceryvněji, nedýchám, pukám hrdostí. Když měl náš prvorozený svou první školkovou besídku, plakala jsem dojetím a dmula se i přesto, že byl jediné dítě, které nerecitovalo o zvonečku a nedělalo hlavičkou bimbam, ale tvářilo se zhnuseně. Plakala jsem a dmula se i druhý rok, kdy už měl ve školce bratra a recitovali básničku spolu sami dva. Ten malý neřekl ani slovo, ten starší se zajíkal a kroutil si u toho tepláky.
Besídky prostě miluju a užívám si je rok za rokem.
A tak jsem se začala těšit. Do té doby, než mi můj drahý připomněl, že besídka je příští týden, který mám tak nechutně pracovní, že besídku bych mohla stihnout  pouze v případě, že bude v noci. Bylo mi to líto.

Dnes jsem na nástěnce ve školce zjistila, že besídka bude ve čtvrtek, tedy v den, kdy toho mám relativně nejméně. Pracuju jen do čtyř. Začátek besídky (ve školce, která se každý den ve čtyři hodiny nemilosrdně zavírá) je o půl páté. Cesta z práce mi trvá dvacet minut. Takže mám deset minut na to, abych si sedla do první řady, připravila kapesníky a ještě se trochu nadýchla.

A tak děkuju tam nahoru. Z celého srdce. Většinou píšu blbiny, to už jste tam asi zjistili. Díky za to, že z těch blbin dokážete vydolovat to důležité. A pak pro mě zařídit zázrak.

Hřebík

Moje dlouhá literární odmlka nemá žádné katastrofické důvody. Těším se dobrému fyzickému i duševnímu zdraví (tedy alespoň v mezích širší normy), nezhynula jsem hroznou smrtí, nepropadla jsem hráčské či jiné vášni, neocitla jsem se na ulici, neodstěhovala jsem se do divočiny bez známek civilizace. Já jsem se prostě jenom vrátila do práce.
A tak si od září zvykám. Na budík zvonící v půl šesté (občas i v pět), na studené večeře (koneckonců i studené obědy) často ve stylu "co dům dal", na permanentní únavu, na časový stres, časté přesuny autem, na evidenci pracovní doby a výkaz práce, na pocit, že nestíhám, nezvládám, nestačím, nesvačím a nesnídám.
Má to i svá pozitiva. Zjišťuju třeba, jak strašně šikovného mám muže, jak dobře zvládá všechny děti i bez mého dohledu, jak skvěle dokážou děti plnit přidělené domácí práce, jak obětavou mám mámu. Jak je pěkné připadat si kompetentní, jak fajn je mít jednu místnost - s dveřmi, kterých se mi doma nedostává :-) - jen pro sebe (dobře, občas tam nějakého klienta pustím), jak moc mě baví moje profese.
Jenže je toho nějak moc. Kromě úvazku v poradně jsem kývla na další projekty, které jsou moc fajn, smysluplné, naplňující.... a vyčerpávající.
Včera jsem jela ze školy, kde jsem od rána vyšetřovala děti, do práce. Jela jsem kolem školky, kde se tou dobou ukládala k polednímu spánku moje nejmladší dcera. Najednou jsem měla strašnou chuť zastavit, dojít tam a alespoň jí dát pusu na dobrou noc. Nutkání jsem potlačila, jsem přece dospělá, rozumná žena, která si uvědomuje, jak by učitelkám jedinou pusou rozvrátila morálku. Navíc jsem spěchala do práce, že. Smutno mi bylo moc. Domů jsem přijela večer, jako ostatně každý den v tomhle týdnu, takže mě vítaly děti v pyžamu (v uklizeném domě, jsou fakt neskuteční).

A tak asi zase podám inzerát. "Hledám hřebík, na který bych mohla pověsit kariéru."
Alespoň do doby, než o moje pusy doma přestanou stát.

Otec Jandera

Tak jsem na dva týdny matkou pouze na telefon. Mám spoustu volného času, který promrhávám tím, že pečlivě a důkladně uklízím oba dětské pokoje (aby dva dny po návratu dětí zase vypadaly jako po výbuchu). V mezičase sjíždím v televizi dávno neviděné seriály, které večer za běžného provozu nestíhám.

Sanitku jsem zaregistrovala už při její premiéře v osmdesátých letech, kdy mně - holčičce zamilované do Kotvalda s Hložkem - maminka dovolovala úvodní píseň a já pak se spolužačkami mohla vyzpěvovat, jak je můj čas jen pouhopouhé prozatím. Později jsem seriál (nebo alespoň některé díly) občas viděla, zamáčkla slzu u houkajících sanitek na Barťákově kremaci, zkritizovala příšernou módu švédských košil a díky Sanitce vím, jak vypadá skřítek František naživo.

Dneska jsem však viděla neviděné. Bezpochyby jsem druhý díl viděla několikrát, jistě si taky vybavíte smolný první den doktora Jandery poté, co nastoupil k záchranářům... Dnes jsem ale opravdu zírala. Do Prahy za synem přijíždí otec Jandera. Poctivý, bodrý, čestný řezník, který si nejednu tlačenku odtrhl od huby, aby mohl jeho syn vystudovat medicínu. Otec zjistí, že syn dal výpověď ve špitále, a odejde mu udělat scénu na záchranku. Nejprve křičí, potom citově vydírá, nakonec vyhrožuje. Když se Jandera junior odmítne vrátit na kliniku, Jandera senior za sebou práskne dveřmi s tím, že se synem skončil. Pak si dojde pro kufr, svému druhorozenému synovi lámajícím se hlasem řekne, že už je jeho jediným synem a nesmí tatínka zklamat, neb ten v něj vkládá veškeré naděje, a dramaticky odchází.

Tak vám nevím. Asi nás dlouho tahali za nos a možná jsem jim spolkli sympaťáka Karlíka i s navijákem. Protože okem dnešního rodiče i dítěte vybírajícího si povolání se starý Jandera chová jako idiot. Syn vystudoval vysokou školu, dokonce medicínu, řádně chodí do zaměstnání, vydělává si na sebe, aby nemusel rodičům viset na krku. Nebere drogy, nepáchá trestnou činnost, není promiskuitní, naopak si zodpovědně vybírá svou životní partnerku. Jediné, co by mohlo být sporné, je jeho členství v KSČ, ale to zjevně starému Janderovi v žaludku neleží.

Zkouším si představit, jak by starý Jandera pochodil dnes. Jako psycholog, jako osoba, která si mohla zcela svobodně zvolit své povolání (a jejíž rodiče nijak nezasahovali do výběru konkrétního zaměstnání) a jako matka čtyř dětí, které si jednou svou profesi vyberou, pevně doufám, že dnešní starý Jandera neřekne ani popel, synovu volbu bude respektovat, podpoří ho, když bude chtít změnit zaměstnavatele (nebo bude alespoň mlčet). Že bude syna milovat, respektovat a tolerovat i v situaci, kdy mu nové zaměstnání nepřijde tak lukrativní a perspektivní. A pokud to nezvládne, tak spoléhám na dnešního mladého Janderu, který otce odkáže do patřičných mezí poukazáním na svou plnoletost, zodpovědnost a soběstačnost.

Sledování propagandistických seriálů považuji za velmi škodlivé. Major Zeman a Žena za pultem mi nesmí do domu ani ve chvíli, kdy na všech jiných kanálech dávají reklamy. Až dnes mi došlo, jak škodlivé mohou být i seriály, které se komunistické propagandy snažily vystříhat. Třeba tím, že nám servírují způsob výchovy dětí, který je, jak pevně doufám, dávno překonaný. Protože je hrozná představa, že by nám plíživě a nenápadně mohlo začít připadat normální, že správně vychované dítě drží hubu a krok a dělá jenom to, co považuje za správné jeho rodič.

P.S. Možná seriálu křivdím. Třeba se starý Jandera chytne za nos, s kufrem se vrátí, synovi se omluví, řekne mu, že si ho váží a miluje ho zcela bezpodmínečně. Jen nevím, jestli budu mít žaludek na to čekat, zda to tak dopadne.

Reklamace

Fakultní nemocnice B.
porodnické oddělení


Věc: reklamace

Vážená porodnice,
před několika lety jsem u vás pořídila výrobek značky "syn", model 2000. Několik let bezchybně fungoval k mé plné spokojenosti, ani jsem původně netušila, že má tolik funkcí. Poslední dobou je ale nějaký rozbitý a proto jsem se rozhodla uplatnit právo na reklamaci. Důvody jsou následující:

1. přestává mluvit (ano, to batole, které v 18 měsících udivovalo svou širokou slovní zásobou a tvorbou souvětí všechny méně šťastné majitelky téhož modelu).
2. má něco s očima - buď je obrací v sloup nebo mu z nich kanou rozhořčené slzy
3. vydává podivné zvuky, nespokojeně mlaská a chvílemi dokonce výhružně vrčí
4. přestává uplatňovat svůj nadprůměrně schopný mozek, fláká školu a je mu to úplně jedno
5. zhruba jednou denně mě osočí, že s ním nesprávně manipuluji.

Chci podotknout, že na výrobce už jsem se obrátila a je stejně bezradný jako já. Proto vás žádám o opravu výrobku "syn", výměnu za jiný model předem zamítám, již jsem si na výrobek zvykla a citově jsem k němu přilnula.

S pozdravem zoufalá matka.

P.S. Pokud nebude možná oprava, alespoň žádám, aby byl k výrobku přiložen návod v českém jazyce.

Kolik řečí umíš....

Narodila jsem se v kraji, kde se mluví česky. Hezky česky. Východočesky. Moji rodiče jsou vzdělaní lidé a tak netrpí nešvary, kterými zjevně trpěli rodiče některých mých spolužaček. Díky tomi jsem nikdy nehodila k strejdoj Jároj a na ulici jsem nepotkávala kluci. (Dodnes se s mou nejlepší kamarádkou smějeme tomu, jak o ní prohlásila bodrá dívčina z Chrudimska, že je lepidlo na kluci.)

Po přestěhování do Brna jsem musela svou mluvu mírně korigovat, protože na "smaženej sejra" se číšníci tvářili poněkud vyděšeně. Východočechem jsem zůstala, proto jsem nikdy nejela šalinou, piva bych se z kryglu nenapila a love byste u mě nenašli ani po výplatě. Některým brněnským výrazům jsem nerozuměla vůbec, naštěstí jsem vždy našla ochotné tlumočníky, tudíž jsem postupně začala brněnskou mluvu pasivně ovládat. Jindy jsem výrazům sice rozuměla, ale tak nějak nepatřičně. Takže jsem obdivovala, kterak jsou Brňané šikovní, když dokážou narvat párek do housky, abych následně zjistila, že ho stejně jako zbytek republiky rvou do rohlíku, jenom nevědí, jak se tomu říká. S rohlíky to byla vůbec dlouhá kapitola, protože to si v Brně jdete koupit dva rohlíky a prodavačka se vás zeptá, jestli chcete kulatý. Smíříte se s tím, že místo rohlíku dostanete housku, případně začnete obloukem obcházet prodejny s pultovým prodejem.

Můj milý je Brňák ze Žižkova, díky čemuž jsme si rozuměli. Duševně i jazykově. Jenže pak jsem povila Brňáky z Brna a oni začali navštěvovat kolektivní zařízení. Papuče i kalíšek jsem pochopila, ale když K. v první třídě donesl v notýsku, že si má do školy přinést lenocha, byla jsem poněkud zmatena. Přemýšlela jsem, jestli to není narážka na to, že je mé dítě přespříliš aktivní. Naštěstí z práce dorazil překladatel a vysvětlil mi, že dítě potřebuje podložku do sešitu. A tak to šlo dál a dál a výrazů, kterým bych nerozuměla, ubývalo.

Další level ovšem nastal s přestěhováním na Blanensko. Výrazy "o půl paté" se mi najednou zdály roztomilé. A spisovné. To tehdy, když si syn dohadoval s kamarádem sraz a do telefonu se ho zeptal: "O kolikati?" Napůl pobaveně, napůl vyděšeně jsme na sebe s mužem hleděli. Teď už totiž přestává rozumět i on.

V pátek jsem šla vyzvednout dceru do školky a na nástěnce jsem našla vzkaz, že si mají děti přinést VÝFUKY. Vzhledem k tomu, že můj mozek byl zcela zaměstnán tím, že předškolačka se loudá s oblékáním a batole zkoumá, které dítě má nejvíc zablácené boty, mi nejprve naběhla představa, jak s mužem losujeme, kterému z našich dvou aut odebereme z mého pohledu celkem potřebnou součást, aby slečna Hujerová měla potřebnou pomůcku (navíc ten plurál!!). Pak mi to naštěstí seplo. Budou velikonoce a jsem na Blanensku.
Takže poctivě výfukuju a těším se, co nového se zase přiučím. Znáte to, kolik řečí umíš...

Já jsem ti to říkala!

"Já jsem ti to říkala" (na konci s libovolným množstvím vykřičníků) je věta, které se snažím při výchově vyhýbat (asi i díky tomu, že jsem ji sama v dětství moc neslýchala). Je to věta nabubřelá a navíc zcela zbytečná. Nabubřelá proto, že jejím vyslovením chceme od dítěte, aby naprosto poslušně plnilo všechno, co mu řekneme, anebo aby se rozhodovalo samo, ale pokud možno mělo naši třiceti či čtyřicetiletou zkušenost. Zbytečná je ta věta proto, že nikdy se dítě neučí a nepoučí lépe než ve chvíli, kdy si svou hloupostí naservíruje následky vlastních činů na cibulákovém talíři. A opravdu nepotřebuje, abychom mu zdůrazňovali svou morální převahu.

Takže se snažím tu větu moc neříkat, i když mi triumfálně nabíhá mockrát za den. Proto ji polykám. Znáte to všichni...
"Nevzal sis rukavice a byla ti zima?" (Polk.)
"Přepepřil sis tu polívku?" (Polk.)
"Nechal jsi úkoly na poslední chvíli a teď tu bulíš, že si nestihneš pohrát?" (Polk.)

Včera jsem ji musela spolknout tak důkladně, až jsem měla břichabol. To bylo tak.
Odjížděla jsem s dcerami do krajského města :-) do baletu, na nákup, na poštu, pro plyn do zcela prázdné nádrže. Druhorozený miláček dostal za úkol venčit naše nové štěně. Obdržel pokyn, aby si nezapomněl vzít klíče, protože venku je zima a když si zabouchne, bude muset čekat na bratra, který dorazí až za hodinu a půl.
Přijíždíme k taneční škole a volá sousedka. S úsměvem telefon zvedám připravena vysvětlit, že dcera bude v Brně baletit a tudíž si s jejich holčičkou nepůjde hrát. Omyl. Není to sousedka, je to moje dítě, které si nevzalo klíče, když šlo se psem. Polykám, polykám, uklidňuju dítě a druhým telefonátem vysílám spojku s klíčem směr sklerotické dítě.

Děti jsou malé nevděčné potvory, které si všech těch věcí, které pro ně děláte, buď vůbec nevšimnou (jako třeba že prádlo, ze kterého vystoupily večer u postele, přistane po nějaké chvíli vyprané a vyžehlené ve skříni) nebo to berou úplně samozřejmě (jako třeba že dostanou k vánocům tu pitomou Barbínu s ploutví, kvůli které jste oběhali celé město a sehnali jste ji až v osmém hračkářství poté, co jste prolezli celý net, abyste si ověřili, že je fakt všude, ale všude vyprodaná).
Někdy vás ale tyhle malé nevděčné potvory překvapí. Tak jako mě překvapil syn, když mi po mém návratu děkoval, že jsem se nezlobila a zařídila jsem tatínka s klíčem. Nezlobila jsem se, dokonce jsem ho pochválila, jak dobře si poradil, když s psím mrňousem nečekal v zimě na bratra. Protože "Já jsem ti to říkala" by bylo nabubřelé a zbytečné. Nabubřelé proto, že je mu deset. A zbytečné proto, že půlhodina u sousedů, kde ho celou dobu obšťastňovala jejich velmi milá, ale poněkud neodbytná, extrémně upovídaná a do něj zamilovaná pětiletá Verunka, byla tak velkým poučením, že příště už ty klíče určitě mít bude ;-)