Všechno vím, všechno znám....

Die pink Katze de peluche

Naše starší dcera dostala u příležitosti svého narození růžovou plyšovou kočičku. Milovala ji a od chvíle, kdy byla schopná cíleně uchopovat, samostatně rozhodovat a něčeho se dožadovat, tahala ji všude s sebou. Krátce před stěhováním se po kočce slehla zem. Utěšila jsem dceru, že jsme ji jistě už zabalili do jedné z více než sto banánových krabic, a lehkomyslně jsme se přestěhovali.
Kočička nebyla ani v jedné z těch krabic, které jsem prohledala několikrát. A tak jsme vyhlásili pátrání. Nejprve jsme donutili babičky, aby po kolenou prolezly své domovy. Kočka nikde. Nevzdávali jsme se. Dojeli jsme do našeho bývalého kostela a prohledali krabice v dětském koutku. Našla jsem fotografii mimina s kočkou, ostřihla mimino a kočku poslala mailem do bývalé školky společně s prosebným mailem. Po kočce se slehla zem. A tak jsem rozjela akci "kočka náhradní". Obrážela jsem hračkářství. Vyvěsila jsem fotografii na sociální síti, dala inzerát v internetovém bazaru. Kromě jediné kočky, která byla sice stejná, ale bohužel červená, nepřišla žádná nabídka. A tak jsem dále dlouhé hodiny prolézala ebay, googlila všechny růžové plyšové kočky ve všech světových jazycích. (Nutno podotknout, že vám internet jako "růžovou kočičku" nabídne i spoustu prasáren.) Podařilo se mi přijít na to, která (americká) značka plyšových zvířátek to byla a trochu jsem zazlívala své kamarádce A., že dceři tenkrát nekoupila model z Moravské ústředny. Samozřejmě že značka chrlila spousty růžových koček, ale bohužel to byly dost upgradované modely a té naší se moc nepodobaly.
Doufali jsme, že dcera na růžovou kočičku, kterou jsem si v duchu překřtila dle slovníčku České sody, konečně zapomene. Uháčkovala jsem růžovou náhradnici. Nic nepomáhalo a dcera v nepravidelných intervalech oplakávala růžovou kamarádku více než dva roky. Nic platné nebylo moje srdceryvné vyprávění o malé chudé holčičce, která neměla žádné hračky, až jednou našla v parku zapomenutou růžovou kočičku a její smutný život konečně dostal smysl..... Řvalo se u nás stále a mně se chtělo mlátit hlavou do zdi.

Včera jsme jeli s mužem slavit švagrovy narozeniny. Když jsem se v časných ranních hodinách v jejich obýváku ukládala ke spánku, upoutalo mě v té tmě cosi růžového na stole. Nevěřícně jsem se snažila na růžové cosi zaostřit. Byla tam. O dva roky ošuntělejší, ale rozhodně naše šajzekace. Švagrová na dotaz, jak se u nich propánakrále ocitla, poznamenala, že je přece od nás, byla v tašce s oblečením po našich holkách, kterou jsme jí kdysi poslali pro nejmladší neteř. Ještě poznamenala, že je docela štěstí, že ji neteř položila na stůl a nehodila třeba pod postel.
Povyprávěla jsem celou kočičí anabázi a šťastná jak blecha dovezla kočku domů. To bylo radosti.....

Poučení jsem si z toho vzala několikeré:
Happyend se může konat, pokud máte dost trpělivosti.
Není třeba prohledávat celý svět, možná to, co hledáme, máme někde u nosu.
Oblíbené hračky je lepší koupit ve druhém provedení dřív, než se přestanou vyrábět :)

Jeden denně

Naše nejmenší dcera je až tak nejmenší, že na to dostala nálepku. Náš milovaný "jinam nezařaditelný trpaslík" musí absolvovat různá vyšetření, občas spojená s hospitalizací. Poslední mělo být dokonce třídenní a na noc by trpaslíček patrně musel zůstat sám. Proto jsme využili protekční přímluvy našeho kamaráda a na vyšetření se nechali ambulantně hospitalizovat na oddělení dětské onkologie. Pokoj měla jen pro sebe, alespoň do té doby, než jsme ji po vyšetření ještě v narkóze přivezli zpátky. V druhé malé postýlce bulela sotva tří- čtyřměsíční holčička s velkýma očima... S maminkou jsme se pozdravily a vzhledem k tomu, že jsme měly obě svoje starosti, ona přijela zdaleka, vyprovázela manžela a dědečka, běhala za doktory s papíry nebo ohřívala mlíko, krmila a přebalovala... a mně se střídavě budil a zase usínal neskutečně protivný a ufňukaný (protože hladový) trpaslík... kromě plachých úsměvů jsme spolu prakticky nekomunikovaly.
Odpoledne jsem se dočkala dobrých zpráv a s obrovskou úlevou a trochu ubuleně jsem volala manželovi, abych smazala čerta, kterého jsme si několik uplynulých týdnů malovali na zeď.
O několik minut později volala i druhá maminka svému muži a já pochopila, že to občasné smrkání, které jsem slyšela od druhé postýlky, nebyla rýma. Strašně jsem se styděla. A vůbec nevěděla, co mám na to říct. Najednou mi přišlo hrozně hloupé říct "tak jsem slyšela, co jste manželovi říkala, to je mi moc líto..." někomu, koho jsem několik hodin obcházela nesmělým obloukem. Prošvihla jsem začátek a nedokázala jsem začít odprostředka.... Jak jednoduché by bylo začít, kdybych věděla, jak se jmenuje, proč tam přijela, co je tam čeká... Takže jsem neřekla nic. Doládovala jsem trpaslíčka rizotem, oblékla ho a s dobrou zprávou vytištěnou na papíře opouštěla pokoj. Jen jsem se s maminkou rozloučila a popřála její holčičce hodně štěstí, s tím, že na ně budu moc myslet.

Hanba mě bude fackovat ještě dlouho. Já, která jsem čas od času "děsně chytrá" a učím zdravotníky, jak komunikovat s někým, kdo se dozvěděl špatné zprávy, jsem nenabídla to, co vštěpuju jim. Ano, měla jsem spoustu starostí, bylo to tam náročné, o tom žádná. Ale neudělala jsem to základní, co učím druhé. Nepodpořila jsem někoho, kdo to potřeboval, nezeptala jsem se, jak mu je, nenechala jsem ho mluvit o svém strachu, nepodala jsem kapesník, aby si utřel nudle.... Já, která na rozdíl od spousty svých "žáků" vím, co v takových chvílích říkat. Ano, teorii mám v malíku.

A tak se pořád stydím a abych si odpustila, udělila jsem si pokání. Alespoň jeden Zdrávas denně za tu malou, kterou čeká hodně těžká bitva. A za její mámu, aby si jí příště někdo všímal dřív, než bude na začátek pozdě. A taky za mě, abych pro vlastní blbost zase někdy neprošvihla šanci někomu podat kapesník.

P.S. Jmenuje se Nikolka a vůbec nevadí, jestli neumíte Zdrávas ;)

Líní rodiče

Jsem od přírody líná. Můj tatínek se s tím sice pár let nehodlal smířit, takže jsem z donucení běhala (to jsem nesnášela), skákala pětiskoky (to jsem nesnášela ještě víc) a lyžovala (to jsem nesnášela jen napůl, jezdit na vleku mi nevadilo). Zatímco jsem toužila strávit nedělní dopoledne u Studia kamarád, musela jsem brzy vstát, vzít batoh a jet kamsi provozovat nějakou tělesnou aktivitu. Proutek se sice ohýbal, dokud byl mladý, ale nijak výrazně mu to nepomohlo.

Líného partnera jsem k sobě sice vědomě nehledala, ale dodnes děkuji nebesům, že nemám doma blázna, který by mě o víkendu budil za kuropění s mapou v ruce. Můj muž to na mě sice kdysi zkoušel, dvakrát mě vytáhl na vcelku brutální cyklistický výlet, z čehož přenášení silničních kol přes jezírka bláta a tajícího sněhu v boubínském pralese byl ten milosrdnější, ale oba jsme naštěstí včas pochopili, že je zbytečné kazit si život předstíranou vášní k pohybovým aktivitám.  A tak jsme spolu začali lenošit. Pozdě vstávat a dovolenou trávit s knihou v ruce na nepříliš dobrodružném místě. Mimochodem představa jakékoli dobrodružné dovolené v exotických destinacích mě upřímně děsí. Cestovat dlouhé hodiny letadlem kamsi, kde mě může štípnout cokoli nebezpečnějšího než komár a kde musím ochutnávat tradiční pokrmy, o kterých nevím, jestli se nepřestanou hýbat až v mém trávicím traktu, děkuju pěkně. Cestovat jsem ochotná maximálně do evropských metropolí, kde se projdu muzeem, sednu si na kafe a půjdu okouknout obchody.

Když se nám narodily děti, naše lenost musela vzít za své. Imperativy o tom, že dítě potřebuje čerstvý vzduch a má provozovat jízdu na kole, bruslích, lyžích... stejnou měrou jako běhat po venku, nás nutí překonat naši línou přirozenost. O víkendu bychom si sice mohli trochu přispat, ale obvykle vydržíme zhruba půl hodiny, než nás omrzí, jak do ložnice pořád někdo courá, dožaduje se kakaa, ptá se, jestli si může pustit počítač, žaluje kdo komu co a kdo komu neco.... Na dovolené lyžujeme, plaveme, jezdíme na kole, chodíme na výlety. Už jsme si zvykli a ani si moc nepamatujeme, jaké to bylo, když jsme si mohli dovolit být líní.

Tenhle týden nám však paměť oprašuje a my se nestačíme divit. Děti odjely v pátek k prarodičům na jarní prázdniny, dům jsme během soboty s mužem vygruntovali (díky Bohu za návštěvy, zejména ty bezdětné, které nemají příliš pochopení pro upatlaný stůl, drobky na gauči, rozsypané lentilky na schodech a tisíc dalších připomínek, že v domě nebydlíte sami). A od soboty neděláme nic. Pravda, chodíme do práce, ale to se moc nepočítá, oba máme sedavé zaměstnání. Jinak se udiveně rozhlížíme v domě, který už od soboty vypadá pořád stejně uklizeně, aniž jsme pro to museli udělat víc než dát hrnek od kafe do myčky. A ta rána! Vstávám o hodinu později než normálně,  ve sprše můžu být klidně půl hodiny, kafe stihnu vypít teplé a malovat se můžu v klidu a v sedě, taky třeba půlhodinu. Žádná kakaa, žádné kňourání těch, kterým se nechce vstávat, žádné zapomenuté úkoly, žádné svačiny, hromádky oblečení, učesané culíky a žádné pokyny, kdo kdy kam v kolik a s čím...

A tak zjišťujeme, jak líní bychom mohli být, kdybychom bývali neměli děti. Mohli bychom nedělat nic. Náš život by byl klidný, pohodlný, shonuprostý. A úplně naprd :)
A tak už se strašně těšíme, až se nám zlatíčka zase vrátí, začne binec, chaos, ranní honičky, studená kafe, která v koupelně najdu až večer. My jsme totiž lenoši, ale rodiče, to jsme mnohem, mnohem radši.

Mimochodem byli jsme včera večer sami lyžovat. Někdy jsou imperativy silnější než my ;)

Besídka

Moje sestra píše výborný blog. Její poslední článek dokonce četl a komentoval kardinál. Ač nám to spousta lidí včetně našich společných přátel nevěří, my dvě spolu nijak nesoupeříme. Ano, často děláme podobné věci podobným způsobem. Zkrátka proto, že my dvě si podobné jsme. Holt jsme dvě jabka, co se potkala pod stejným stromem.
A tak sestře kardinála nezávidím, naopak jí kardinála přeju. Mám totiž podezření, že můj blog nečte kardinál, ale jeho nejvyšší nadřízený. A pokud nečte celý blog, četl alespoň Hřebík. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá.

Loni jsem nepracovala skoro vůbec, jedinou výjimkou byly mateřské skupiny v úterý večer. Loni se vánoční strom v naší vsi slavnostně rozsvěcel v úterý večer. Přišla jsem o to, jak celá škola a školka včetně mých dvou ratolestí u stromu zpívá koledy. Bylo mi to líto.
Letos pracuju hodně. Přesto jsem tohle úterý odpoledne měla volno a tak jsem si zpívající ratolesti (letos už tři) užila s velkou vděčností. Pod slavnostně rozsvíceným stromem mi pak školková paní učitelka prozradila, že letos dojde i na besídku pro rodiče, která loni nebyla. Nadchlo mě to. Besídky miluju, prožívám, pláču u nich, dojímají mě dokonce i úplně cizí děti. U  vystoupení těch svých pláču ještě srdceryvněji, nedýchám, pukám hrdostí. Když měl náš prvorozený svou první školkovou besídku, plakala jsem dojetím a dmula se i přesto, že byl jediné dítě, které nerecitovalo o zvonečku a nedělalo hlavičkou bimbam, ale tvářilo se zhnuseně. Plakala jsem a dmula se i druhý rok, kdy už měl ve školce bratra a recitovali básničku spolu sami dva. Ten malý neřekl ani slovo, ten starší se zajíkal a kroutil si u toho tepláky.
Besídky prostě miluju a užívám si je rok za rokem.
A tak jsem se začala těšit. Do té doby, než mi můj drahý připomněl, že besídka je příští týden, který mám tak nechutně pracovní, že besídku bych mohla stihnout  pouze v případě, že bude v noci. Bylo mi to líto.

Dnes jsem na nástěnce ve školce zjistila, že besídka bude ve čtvrtek, tedy v den, kdy toho mám relativně nejméně. Pracuju jen do čtyř. Začátek besídky (ve školce, která se každý den ve čtyři hodiny nemilosrdně zavírá) je o půl páté. Cesta z práce mi trvá dvacet minut. Takže mám deset minut na to, abych si sedla do první řady, připravila kapesníky a ještě se trochu nadýchla.

A tak děkuju tam nahoru. Z celého srdce. Většinou píšu blbiny, to už jste tam asi zjistili. Díky za to, že z těch blbin dokážete vydolovat to důležité. A pak pro mě zařídit zázrak.

Hřebík

Moje dlouhá literární odmlka nemá žádné katastrofické důvody. Těším se dobrému fyzickému i duševnímu zdraví (tedy alespoň v mezích širší normy), nezhynula jsem hroznou smrtí, nepropadla jsem hráčské či jiné vášni, neocitla jsem se na ulici, neodstěhovala jsem se do divočiny bez známek civilizace. Já jsem se prostě jenom vrátila do práce.
A tak si od září zvykám. Na budík zvonící v půl šesté (občas i v pět), na studené večeře (koneckonců i studené obědy) často ve stylu "co dům dal", na permanentní únavu, na časový stres, časté přesuny autem, na evidenci pracovní doby a výkaz práce, na pocit, že nestíhám, nezvládám, nestačím, nesvačím a nesnídám.
Má to i svá pozitiva. Zjišťuju třeba, jak strašně šikovného mám muže, jak dobře zvládá všechny děti i bez mého dohledu, jak skvěle dokážou děti plnit přidělené domácí práce, jak obětavou mám mámu. Jak je pěkné připadat si kompetentní, jak fajn je mít jednu místnost - s dveřmi, kterých se mi doma nedostává :-) - jen pro sebe (dobře, občas tam nějakého klienta pustím), jak moc mě baví moje profese.
Jenže je toho nějak moc. Kromě úvazku v poradně jsem kývla na další projekty, které jsou moc fajn, smysluplné, naplňující.... a vyčerpávající.
Včera jsem jela ze školy, kde jsem od rána vyšetřovala děti, do práce. Jela jsem kolem školky, kde se tou dobou ukládala k polednímu spánku moje nejmladší dcera. Najednou jsem měla strašnou chuť zastavit, dojít tam a alespoň jí dát pusu na dobrou noc. Nutkání jsem potlačila, jsem přece dospělá, rozumná žena, která si uvědomuje, jak by učitelkám jedinou pusou rozvrátila morálku. Navíc jsem spěchala do práce, že. Smutno mi bylo moc. Domů jsem přijela večer, jako ostatně každý den v tomhle týdnu, takže mě vítaly děti v pyžamu (v uklizeném domě, jsou fakt neskuteční).

A tak asi zase podám inzerát. "Hledám hřebík, na který bych mohla pověsit kariéru."
Alespoň do doby, než o moje pusy doma přestanou stát.

Otec Jandera

Tak jsem na dva týdny matkou pouze na telefon. Mám spoustu volného času, který promrhávám tím, že pečlivě a důkladně uklízím oba dětské pokoje (aby dva dny po návratu dětí zase vypadaly jako po výbuchu). V mezičase sjíždím v televizi dávno neviděné seriály, které večer za běžného provozu nestíhám.

Sanitku jsem zaregistrovala už při její premiéře v osmdesátých letech, kdy mně - holčičce zamilované do Kotvalda s Hložkem - maminka dovolovala úvodní píseň a já pak se spolužačkami mohla vyzpěvovat, jak je můj čas jen pouhopouhé prozatím. Později jsem seriál (nebo alespoň některé díly) občas viděla, zamáčkla slzu u houkajících sanitek na Barťákově kremaci, zkritizovala příšernou módu švédských košil a díky Sanitce vím, jak vypadá skřítek František naživo.

Dneska jsem však viděla neviděné. Bezpochyby jsem druhý díl viděla několikrát, jistě si taky vybavíte smolný první den doktora Jandery poté, co nastoupil k záchranářům... Dnes jsem ale opravdu zírala. Do Prahy za synem přijíždí otec Jandera. Poctivý, bodrý, čestný řezník, který si nejednu tlačenku odtrhl od huby, aby mohl jeho syn vystudovat medicínu. Otec zjistí, že syn dal výpověď ve špitále, a odejde mu udělat scénu na záchranku. Nejprve křičí, potom citově vydírá, nakonec vyhrožuje. Když se Jandera junior odmítne vrátit na kliniku, Jandera senior za sebou práskne dveřmi s tím, že se synem skončil. Pak si dojde pro kufr, svému druhorozenému synovi lámajícím se hlasem řekne, že už je jeho jediným synem a nesmí tatínka zklamat, neb ten v něj vkládá veškeré naděje, a dramaticky odchází.

Tak vám nevím. Asi nás dlouho tahali za nos a možná jsem jim spolkli sympaťáka Karlíka i s navijákem. Protože okem dnešního rodiče i dítěte vybírajícího si povolání se starý Jandera chová jako idiot. Syn vystudoval vysokou školu, dokonce medicínu, řádně chodí do zaměstnání, vydělává si na sebe, aby nemusel rodičům viset na krku. Nebere drogy, nepáchá trestnou činnost, není promiskuitní, naopak si zodpovědně vybírá svou životní partnerku. Jediné, co by mohlo být sporné, je jeho členství v KSČ, ale to zjevně starému Janderovi v žaludku neleží.

Zkouším si představit, jak by starý Jandera pochodil dnes. Jako psycholog, jako osoba, která si mohla zcela svobodně zvolit své povolání (a jejíž rodiče nijak nezasahovali do výběru konkrétního zaměstnání) a jako matka čtyř dětí, které si jednou svou profesi vyberou, pevně doufám, že dnešní starý Jandera neřekne ani popel, synovu volbu bude respektovat, podpoří ho, když bude chtít změnit zaměstnavatele (nebo bude alespoň mlčet). Že bude syna milovat, respektovat a tolerovat i v situaci, kdy mu nové zaměstnání nepřijde tak lukrativní a perspektivní. A pokud to nezvládne, tak spoléhám na dnešního mladého Janderu, který otce odkáže do patřičných mezí poukazáním na svou plnoletost, zodpovědnost a soběstačnost.

Sledování propagandistických seriálů považuji za velmi škodlivé. Major Zeman a Žena za pultem mi nesmí do domu ani ve chvíli, kdy na všech jiných kanálech dávají reklamy. Až dnes mi došlo, jak škodlivé mohou být i seriály, které se komunistické propagandy snažily vystříhat. Třeba tím, že nám servírují způsob výchovy dětí, který je, jak pevně doufám, dávno překonaný. Protože je hrozná představa, že by nám plíživě a nenápadně mohlo začít připadat normální, že správně vychované dítě drží hubu a krok a dělá jenom to, co považuje za správné jeho rodič.

P.S. Možná seriálu křivdím. Třeba se starý Jandera chytne za nos, s kufrem se vrátí, synovi se omluví, řekne mu, že si ho váží a miluje ho zcela bezpodmínečně. Jen nevím, jestli budu mít žaludek na to čekat, zda to tak dopadne.