Milá Zuzko,
v září to bylo 17 let, co jsem tě poznala. Ráda bych napsala "co jsme se poznaly", ale není tomu tak. Tys o mně neměla nejmenší tušení. Tvůj hlas jsem si zamilovala na první poslechnutí a už nikdy mě to nepřešlo. Bylo mi tenkrát hrozně mizerně a potřebovala jsem tě jako sůl. Měla jsem zlomené srdce a tys výborně zapadla do terapeutického koktejlu "úžasná parta přátel - můj milovaný zámek - broskvová vodka". Bloudila jsem parkem a křičela do světa, jak jsem hluboko nad věcí a taky trochu smířená (to jsem kecala, trvalo to ještě dlouho).
Časem mi bylo líp, ale tvůj hlas a tvoje písničky se mnou zůstaly. Každý rok mám před vánoci pocit, že bez "Hopsa, pacholátka" bych ty perníčky neuměla upéct.
První koncert, na kterém jsem tě slyšela zpívat naživo, se mi nesmazatelně zapsal. Byl fakt dobrý tah dát jako předskokana Dášu Voňkovou, protože po dvaceti minutách "padalooo děvče z věžéééé" doprovázených kytarou a smyčcem jsem z té věže chtěla jít skočit taky. Když jsi na pódium konečně vylezla ty s V+Z, skoro jsem plakala štěstím, že už nebude padat děvče, ale KristusPán se narodí.
Naposledy jsem tě pak slyšela zpívat na té Musilce. Byl to krásný koncert, možná jsem si ho užila tolik i proto, že jsem konečně mohla nechat kluky babičce a vyrazit si jen s Jakubem. Byla jsi úžasná, díky.
Určitě si nebudeš pamatovat, že jsme se po tom koncertě viděly. Protože nás Franta Raba zatáhl do šatny a z pocitu rodinné pospolitosti se s námi chtěl družit. Mihla ses tam jen na chvíli a já si pomyslela něco o nafoukané hvězdě, která má svou šatnu bokem a kašle na fanoušky. Dodnes se za tu myšlenku stydím a ty mi ji prosím odpusť. Fakt jsem to netušila. Nepochopila jsem, že to nejsou hvězdné manýry, ale obrovská únava někoho, kdo vydává zbytky sil.
Když mi Jakub asi o tři týdny později zavolal tu zprávu, zrovna jsme šli s klukama pro rohlíky. Vůbec jsem nebyla schopná se v té důvěrně známé sámošce orientovat, byla jsem jak praštěná palicí. Bylo mi to strašně líto, že už tě neuslyším, že už tu nejsi a že jsi musela odejít tak mladá. A taky jsem se hrozně styděla. Že bych byla schopná někoho tak rychle odsoudit, když vůbec nevím, čím prochází. Díky za tuhle lekci pokory.
Hvězdy umírají celkem často. Občas mi to je i líto, když je to někdo, koho mám ráda. Ale ty mi jako jediná opravdu chybíš. A tak mi zítra už poosmé ten advent trochu posmutní, já zapálím svíčku a pustím tu strašně odřenou kazetu. A budu se těšit, jak jednou v daleké budoucnosti mi tam nahoře zas zazpíváš. A třeba tentokrát budeš mít chuť se mnou dát i řeč.
S úctou a vděčností Lucie.
To už je to 8 let?... taky jsem tomu tenkrát nechtěla věřit...
OdpovědětVymazat