Líní rodiče

Jsem od přírody líná. Můj tatínek se s tím sice pár let nehodlal smířit, takže jsem z donucení běhala (to jsem nesnášela), skákala pětiskoky (to jsem nesnášela ještě víc) a lyžovala (to jsem nesnášela jen napůl, jezdit na vleku mi nevadilo). Zatímco jsem toužila strávit nedělní dopoledne u Studia kamarád, musela jsem brzy vstát, vzít batoh a jet kamsi provozovat nějakou tělesnou aktivitu. Proutek se sice ohýbal, dokud byl mladý, ale nijak výrazně mu to nepomohlo.

Líného partnera jsem k sobě sice vědomě nehledala, ale dodnes děkuji nebesům, že nemám doma blázna, který by mě o víkendu budil za kuropění s mapou v ruce. Můj muž to na mě sice kdysi zkoušel, dvakrát mě vytáhl na vcelku brutální cyklistický výlet, z čehož přenášení silničních kol přes jezírka bláta a tajícího sněhu v boubínském pralese byl ten milosrdnější, ale oba jsme naštěstí včas pochopili, že je zbytečné kazit si život předstíranou vášní k pohybovým aktivitám.  A tak jsme spolu začali lenošit. Pozdě vstávat a dovolenou trávit s knihou v ruce na nepříliš dobrodružném místě. Mimochodem představa jakékoli dobrodružné dovolené v exotických destinacích mě upřímně děsí. Cestovat dlouhé hodiny letadlem kamsi, kde mě může štípnout cokoli nebezpečnějšího než komár a kde musím ochutnávat tradiční pokrmy, o kterých nevím, jestli se nepřestanou hýbat až v mém trávicím traktu, děkuju pěkně. Cestovat jsem ochotná maximálně do evropských metropolí, kde se projdu muzeem, sednu si na kafe a půjdu okouknout obchody.

Když se nám narodily děti, naše lenost musela vzít za své. Imperativy o tom, že dítě potřebuje čerstvý vzduch a má provozovat jízdu na kole, bruslích, lyžích... stejnou měrou jako běhat po venku, nás nutí překonat naši línou přirozenost. O víkendu bychom si sice mohli trochu přispat, ale obvykle vydržíme zhruba půl hodiny, než nás omrzí, jak do ložnice pořád někdo courá, dožaduje se kakaa, ptá se, jestli si může pustit počítač, žaluje kdo komu co a kdo komu neco.... Na dovolené lyžujeme, plaveme, jezdíme na kole, chodíme na výlety. Už jsme si zvykli a ani si moc nepamatujeme, jaké to bylo, když jsme si mohli dovolit být líní.

Tenhle týden nám však paměť oprašuje a my se nestačíme divit. Děti odjely v pátek k prarodičům na jarní prázdniny, dům jsme během soboty s mužem vygruntovali (díky Bohu za návštěvy, zejména ty bezdětné, které nemají příliš pochopení pro upatlaný stůl, drobky na gauči, rozsypané lentilky na schodech a tisíc dalších připomínek, že v domě nebydlíte sami). A od soboty neděláme nic. Pravda, chodíme do práce, ale to se moc nepočítá, oba máme sedavé zaměstnání. Jinak se udiveně rozhlížíme v domě, který už od soboty vypadá pořád stejně uklizeně, aniž jsme pro to museli udělat víc než dát hrnek od kafe do myčky. A ta rána! Vstávám o hodinu později než normálně,  ve sprše můžu být klidně půl hodiny, kafe stihnu vypít teplé a malovat se můžu v klidu a v sedě, taky třeba půlhodinu. Žádná kakaa, žádné kňourání těch, kterým se nechce vstávat, žádné zapomenuté úkoly, žádné svačiny, hromádky oblečení, učesané culíky a žádné pokyny, kdo kdy kam v kolik a s čím...

A tak zjišťujeme, jak líní bychom mohli být, kdybychom bývali neměli děti. Mohli bychom nedělat nic. Náš život by byl klidný, pohodlný, shonuprostý. A úplně naprd :)
A tak už se strašně těšíme, až se nám zlatíčka zase vrátí, začne binec, chaos, ranní honičky, studená kafe, která v koupelně najdu až večer. My jsme totiž lenoši, ale rodiče, to jsme mnohem, mnohem radši.

Mimochodem byli jsme včera večer sami lyžovat. Někdy jsou imperativy silnější než my ;)