"Já jsem ti to říkala" (na konci s libovolným množstvím vykřičníků) je věta, které se snažím při výchově vyhýbat (asi i díky tomu, že jsem ji sama v dětství moc neslýchala). Je to věta nabubřelá a navíc zcela zbytečná. Nabubřelá proto, že jejím vyslovením chceme od dítěte, aby naprosto poslušně plnilo všechno, co mu řekneme, anebo aby se rozhodovalo samo, ale pokud možno mělo naši třiceti či čtyřicetiletou zkušenost. Zbytečná je ta věta proto, že nikdy se dítě neučí a nepoučí lépe než ve chvíli, kdy si svou hloupostí naservíruje následky vlastních činů na cibulákovém talíři. A opravdu nepotřebuje, abychom mu zdůrazňovali svou morální převahu.
Takže se snažím tu větu moc neříkat, i když mi triumfálně nabíhá mockrát za den. Proto ji polykám. Znáte to všichni...
"Nevzal sis rukavice a byla ti zima?" (Polk.)
"Přepepřil sis tu polívku?" (Polk.)
"Nechal jsi úkoly na poslední chvíli a teď tu bulíš, že si nestihneš pohrát?" (Polk.)
Včera jsem ji musela spolknout tak důkladně, až jsem měla břichabol. To bylo tak.
Odjížděla jsem s dcerami do krajského města :-) do baletu, na nákup, na poštu, pro plyn do zcela prázdné nádrže. Druhorozený miláček dostal za úkol venčit naše nové štěně. Obdržel pokyn, aby si nezapomněl vzít klíče, protože venku je zima a když si zabouchne, bude muset čekat na bratra, který dorazí až za hodinu a půl.
Přijíždíme k taneční škole a volá sousedka. S úsměvem telefon zvedám připravena vysvětlit, že dcera bude v Brně baletit a tudíž si s jejich holčičkou nepůjde hrát. Omyl. Není to sousedka, je to moje dítě, které si nevzalo klíče, když šlo se psem. Polykám, polykám, uklidňuju dítě a druhým telefonátem vysílám spojku s klíčem směr sklerotické dítě.
Děti jsou malé nevděčné potvory, které si všech těch věcí, které pro ně děláte, buď vůbec nevšimnou (jako třeba že prádlo, ze kterého vystoupily večer u postele, přistane po nějaké chvíli vyprané a vyžehlené ve skříni) nebo to berou úplně samozřejmě (jako třeba že dostanou k vánocům tu pitomou Barbínu s ploutví, kvůli které jste oběhali celé město a sehnali jste ji až v osmém hračkářství poté, co jste prolezli celý net, abyste si ověřili, že je fakt všude, ale všude vyprodaná).
Někdy vás ale tyhle malé nevděčné potvory překvapí. Tak jako mě překvapil syn, když mi po mém návratu děkoval, že jsem se nezlobila a zařídila jsem tatínka s klíčem. Nezlobila jsem se, dokonce jsem ho pochválila, jak dobře si poradil, když s psím mrňousem nečekal v zimě na bratra. Protože "Já jsem ti to říkala" by bylo nabubřelé a zbytečné. Nabubřelé proto, že je mu deset. A zbytečné proto, že půlhodina u sousedů, kde ho celou dobu obšťastňovala jejich velmi milá, ale poněkud neodbytná, extrémně upovídaná a do něj zamilovaná pětiletá Verunka, byla tak velkým poučením, že příště už ty klíče určitě mít bude ;-)
čtvrtek 7. února 2013
úterý 4. prosince 2012
Ať tradice nebolí ;-)
Z té spousty zážitků, které mám z dětství, se ty nejkrásnější odehrávaly o vánocích. Moje dětské vánoce byly perfektní. Bylo krásně naklizeno, napečeno, dárků byla spousta a přes prázdné obchody osmdesátých let, dlouhé fronty a ne zrovna horentní příjmy mých rodičů dokázal Ježíšek zázraky. Dneska už vím, jak to vše maminka zařídila, což mi nebrání být z toho pořád udivená. Třeba vzpomínka na dva precizní vánoční úklidy, to když nás 20. prosince vykradli zloději.
Když jsem se vdala, moje představa vánoc byla podobná. Stejně dokonalá. Jasně daná. Jenže jsem zjistila, že i když mám stejný recept, vanilkové rohlíčky nikdy neupeču tak jako moje maminka. Navíc mi můj drahý (novo)manžel řekl, že nemá rád rybí polévku. Měla jsem pocit, že musí nastat konec světa. Hrachovka, na kterou byl zvyklý ze své rodiny, mi přišla jako bohapusté rouhání, které mi nesmí do domu. Ale láska hory přenáší, tak jsem se zatnutými zuby udělala knedlíčkovou polívku (hrachovku jsem neuměla :-)). Svět se nezbořil a vánoce byly krásné.
O tři roky později jsem zjistila, že nemusí být nejen dokonale navařeno a napečeno, ale že vánoce mohou být i bez úklidu. Měli jsme dvouleté batole a dvouměsíční miminko. Batole kdesi chytilo virus a prozvracelo celou noc na 22. prosince. Uklizený byt vzal za své, ve vaně se kupila hromada pozvraceného povlečení a pyžamek. Den nato jsem po probdělé noci převzala štafetu já. Navíc nám tři dny před vánoci nějaký vtipálek u domu vypnul HUP. Měli jsme plynový sporák, plynovou troubu, plynový kotel, který se nám staral o topení a teplou vodu. Pánové z plynárny nám oznámili, že plyn mohou zapnout až po provedené revizi všech bytů v domě. Takže jsem sháněla kontakt na sousedku, která do svého bytu chodila jen přespávat a na vánoce vždycky odjížděla pryč. V horečce jsem se potácela vymrzlým bytem na záchod. Kojit mimino bylo to jediné, co jsem kromě pobytu na WC - a s vypětím všech sil - zvládala. Batole rozhodně vánoční úklid neudělá, právě naopak, vytvářelo binec ve všech už uklizených prostorách rychlostí blesku. Takže když jsem třiadvacátého ráno, v šíleném binci, šestnácti stupních Celsia, po druhé probdělé noci dostala vánoční smsku od kamarádky s textem "oheň v krbu tiše praská, v našich duších mír a láska", dostala jsem hysterický záchvat. Seděla jsem na kraji vany, ze které stále ještě nezmizelo to pozvracené prádlo, a hlasitě jsem štkala. Nebylo uklizeno, v mikrovlnce neupečete vánočku ani neusmažíte kapra. Když jsem vystrčila hlavu ze záchodové mísy, zlomeným hlasem jsem prosila muže, aby alespoň došel koupit do květinářství vánoční hvězdu, aby byla nějaká výzdoba. Plyn zapnuli třiadvacátého večer, takže jsem dala vařit brambory na salát a upadla do postele. Vánoce byly i tak (zejména zásluhou mého muže) a opět byly krásné. Radost z narození Vykupitele se u mě mísila s úlevou, že už nikdo nezvrací.
A od té doby vím, že dodržování všech tradic, které si nesu z dětství, není vůbec nutné. Že mi dělá dobře mít všechno perfektní, ale že se to nezblázní, když to bude jinak. Že je zbytečné plést si na sebe biče vlastních představ a touhy po dokonalosti.
Takže to nepřeháním s úklidem a nechávám ho až na poslední dva dny. Okna v zimě nemyju, na ty největší šmouhy nalepím papírový betlém. Skříně nesrovnávám, jen v nich udělám trochu místa, abych do nich mohla třiadvacátého večer nanosit věci, které nemám kam uklidit. Cukroví peču jen to, co skutečně jíme, a ačkoli umím dokonalé perníčky, klidně nechám děti, aby udělaly nedokonalé. Dárky nakupuju ráda a moderní době vděčím za to, že u nákupů sedím na gauči, piju kafe a veškerou námahu za mě odvádí heuréka cézet a pravé tlačítko myši.
Nejradši mám ty vánoční tradice, které jsem si sama zavedla. Třeba sednout si s vaječným koňakem, který umím stejně dobře jako maminka :-), k Lásce nebeské a na chvíli úplně vypnout a užít si to. Celý prosinec si pouštím svá oblíbená cédéčka, kde se míchá Rybovka s Nerezem v Betlémě a přihlouplýma písničkama, kdy mě třeba Jirka Korn na hudbu Johna Lennona poučí, že "ten, kdo se postí, má navečer hlad a na rybí kosti si pozor musí dát". V posledním adventním týdnu, kdy je doma nejvíc práce, jeden večer vyrazím s kamarádkou do hospůdky na svařák. Rozinky na vánočku máčím ve velké sklenici rumu, který si pak u pečení upíjím. V noci na Štědrý den jdu spát nad ránem, abych mohla ráno vstát do uklizeného bytu a mohla se celé dopoledne válet s dětma u pohádek. Do kostela jdeme pěšky a cestou vyhlížíme, kde už svítí stromečky. Betlémské světlo udržuju až do Štěpána. A nejlepší tradice je ta, jak si na Štědrý večer poté, co šťastné děti usnou v posteli plné nových hraček, sedneme s mužem, dáme si víno a užijeme si večer ve dvou v tichu a pokoji Svaté noci.
Těším se, mám to ráda, stresu si dávkuju jen trochu a tradicí se svázat nenechávám víc, než je nutné. Koneckonců, je to přece o něčem jiném. Vánoce jsou o radosti a o naději. Tak si to přece nenechám vzít.
Letos mi přibyla další kamarádka, u které bude při štědrovečerní večeři jedna dětská židle prázdná. Takže s velkou vděčností a pokorou mi bude stačit, že jsme doma všichni.
No tak dobře, to cukroví by se mohlo povést. Stromeček by mohl být krásně rovný, kapr přesně tříkilový, ten úklid bych stihnout mohla, pod stromečkem bych mohla dostat třeba týden s mužem bez dětí v Paříži nebo nějakou strašně drahou a strašně zbytečnou krásnou kabelku, taky samozřejmě ať nasněží, že..
Žertuju. Bude mi stačit, když nikdo nebude zvracet a kotel bude topit :-D
Když jsem se vdala, moje představa vánoc byla podobná. Stejně dokonalá. Jasně daná. Jenže jsem zjistila, že i když mám stejný recept, vanilkové rohlíčky nikdy neupeču tak jako moje maminka. Navíc mi můj drahý (novo)manžel řekl, že nemá rád rybí polévku. Měla jsem pocit, že musí nastat konec světa. Hrachovka, na kterou byl zvyklý ze své rodiny, mi přišla jako bohapusté rouhání, které mi nesmí do domu. Ale láska hory přenáší, tak jsem se zatnutými zuby udělala knedlíčkovou polívku (hrachovku jsem neuměla :-)). Svět se nezbořil a vánoce byly krásné.
O tři roky později jsem zjistila, že nemusí být nejen dokonale navařeno a napečeno, ale že vánoce mohou být i bez úklidu. Měli jsme dvouleté batole a dvouměsíční miminko. Batole kdesi chytilo virus a prozvracelo celou noc na 22. prosince. Uklizený byt vzal za své, ve vaně se kupila hromada pozvraceného povlečení a pyžamek. Den nato jsem po probdělé noci převzala štafetu já. Navíc nám tři dny před vánoci nějaký vtipálek u domu vypnul HUP. Měli jsme plynový sporák, plynovou troubu, plynový kotel, který se nám staral o topení a teplou vodu. Pánové z plynárny nám oznámili, že plyn mohou zapnout až po provedené revizi všech bytů v domě. Takže jsem sháněla kontakt na sousedku, která do svého bytu chodila jen přespávat a na vánoce vždycky odjížděla pryč. V horečce jsem se potácela vymrzlým bytem na záchod. Kojit mimino bylo to jediné, co jsem kromě pobytu na WC - a s vypětím všech sil - zvládala. Batole rozhodně vánoční úklid neudělá, právě naopak, vytvářelo binec ve všech už uklizených prostorách rychlostí blesku. Takže když jsem třiadvacátého ráno, v šíleném binci, šestnácti stupních Celsia, po druhé probdělé noci dostala vánoční smsku od kamarádky s textem "oheň v krbu tiše praská, v našich duších mír a láska", dostala jsem hysterický záchvat. Seděla jsem na kraji vany, ze které stále ještě nezmizelo to pozvracené prádlo, a hlasitě jsem štkala. Nebylo uklizeno, v mikrovlnce neupečete vánočku ani neusmažíte kapra. Když jsem vystrčila hlavu ze záchodové mísy, zlomeným hlasem jsem prosila muže, aby alespoň došel koupit do květinářství vánoční hvězdu, aby byla nějaká výzdoba. Plyn zapnuli třiadvacátého večer, takže jsem dala vařit brambory na salát a upadla do postele. Vánoce byly i tak (zejména zásluhou mého muže) a opět byly krásné. Radost z narození Vykupitele se u mě mísila s úlevou, že už nikdo nezvrací.
A od té doby vím, že dodržování všech tradic, které si nesu z dětství, není vůbec nutné. Že mi dělá dobře mít všechno perfektní, ale že se to nezblázní, když to bude jinak. Že je zbytečné plést si na sebe biče vlastních představ a touhy po dokonalosti.
Takže to nepřeháním s úklidem a nechávám ho až na poslední dva dny. Okna v zimě nemyju, na ty největší šmouhy nalepím papírový betlém. Skříně nesrovnávám, jen v nich udělám trochu místa, abych do nich mohla třiadvacátého večer nanosit věci, které nemám kam uklidit. Cukroví peču jen to, co skutečně jíme, a ačkoli umím dokonalé perníčky, klidně nechám děti, aby udělaly nedokonalé. Dárky nakupuju ráda a moderní době vděčím za to, že u nákupů sedím na gauči, piju kafe a veškerou námahu za mě odvádí heuréka cézet a pravé tlačítko myši.
Nejradši mám ty vánoční tradice, které jsem si sama zavedla. Třeba sednout si s vaječným koňakem, který umím stejně dobře jako maminka :-), k Lásce nebeské a na chvíli úplně vypnout a užít si to. Celý prosinec si pouštím svá oblíbená cédéčka, kde se míchá Rybovka s Nerezem v Betlémě a přihlouplýma písničkama, kdy mě třeba Jirka Korn na hudbu Johna Lennona poučí, že "ten, kdo se postí, má navečer hlad a na rybí kosti si pozor musí dát". V posledním adventním týdnu, kdy je doma nejvíc práce, jeden večer vyrazím s kamarádkou do hospůdky na svařák. Rozinky na vánočku máčím ve velké sklenici rumu, který si pak u pečení upíjím. V noci na Štědrý den jdu spát nad ránem, abych mohla ráno vstát do uklizeného bytu a mohla se celé dopoledne válet s dětma u pohádek. Do kostela jdeme pěšky a cestou vyhlížíme, kde už svítí stromečky. Betlémské světlo udržuju až do Štěpána. A nejlepší tradice je ta, jak si na Štědrý večer poté, co šťastné děti usnou v posteli plné nových hraček, sedneme s mužem, dáme si víno a užijeme si večer ve dvou v tichu a pokoji Svaté noci.
Těším se, mám to ráda, stresu si dávkuju jen trochu a tradicí se svázat nenechávám víc, než je nutné. Koneckonců, je to přece o něčem jiném. Vánoce jsou o radosti a o naději. Tak si to přece nenechám vzít.
Letos mi přibyla další kamarádka, u které bude při štědrovečerní večeři jedna dětská židle prázdná. Takže s velkou vděčností a pokorou mi bude stačit, že jsme doma všichni.
No tak dobře, to cukroví by se mohlo povést. Stromeček by mohl být krásně rovný, kapr přesně tříkilový, ten úklid bych stihnout mohla, pod stromečkem bych mohla dostat třeba týden s mužem bez dětí v Paříži nebo nějakou strašně drahou a strašně zbytečnou krásnou kabelku, taky samozřejmě ať nasněží, že..
Žertuju. Bude mi stačit, když nikdo nebude zvracet a kotel bude topit :-D
středa 28. listopadu 2012
Cesta z města... v reálu
Tenhle příspěvek chci napsat už hodně dlouho. Jen a jen kvůli sobě (takže to v podstatě nemusíte ani číst ;-)). To pro případ, že bych se na ten pocit jednou musela rozpomínat. Je to stejné jako když lovíte z šuplíku zažloutlé manželovy dopisy z doby, kdy vám neustále potřeboval vyznávat lásku, abyste si vzpomněla, proč snášíte jeho nenálady a sbíráte v ložnici jeho špinavé ponožky.
Miluju Brno. Od prvního dne. Pamatuju si, jak můj úhlavní přítel Tomáš první den našeho vysokoškolského života pronesl v mém pokoji na kolejích, že Brno mu připadá stejný jako ten hnusnej nábytek. Tváří se to jako dřevo a je to přitom jen ňákej blbej umakart. Tomáše si hluboce vážím a jsme jako dvojčata, ale tenkrát jsem s ním nesouhlasila, protože Brno je moje láska na první pohled. Ano, Brno není žádné dřevo. Není to gobelínem čalouněné barokní křeslo s hlubokou reliéfní řezbou jako Praha (a upřímně, dokud to v Brně nepochopí a budou křičet, že taky patří na výstavu Baroko v Čechách a probůh hlavně na Moravě!!, škodí tím sami sobě). Brno je totiž funkcionalistické křesílko. Nepoutá zdaleka takovou pozornost zahraničních turistů, ale daleko líp se na něm sedí.
Takže jsem na to křesílko usedla s přesvědčením, že z něj už nevstanu. Jenže shodou okolností a aniž jsem to plánovala (kdo z nás si může naplánovat, kdy a do koho se zamiluje, že) jsem se zbláznila do místa, které žádný úctyhodný nábytek není. Můj muž se naštěstí zamiloval taky a s jeho přičiněním jsme v červenci vstali z křesílka a usedli na pařez na lesní mýtině.
Té změny jsem se hodně bála, však už o tom byla řeč. Když nás stěhovací firma, která se možná místo Moving Brno měla jmenovat Moving From Brno, vezla za novým životem, jela jsem v autě za nimi a pustila rádio, kde jak na potvoru hráli písničku, kterou už budu mít (díky mým drahým třicetipěti géčkařům) vždycky spojenou s loučením. A tak se mi kutálely slzy jako hrachy a procítěně jsem křičela do světa, that I´m leaving on a jet plane, a v hloubi duše se bála, kdy začnu litovat.
Stěhovali jsme se v červenci. Bylo krásně, byly prázdniny, děti byly celé dny venku. Já se udiveně rozhlížela, jak je u nás doma krásně, jak je svět plný vůní, barev a zvuků, které si pamatujete z dob, kdy jste jezdili na tábor do lesa, na vodu... Ale červík hlodal a já si říkala, jen počkej, ono ti září ukáže, až začneš vozit děti do kroužků, začnou plískanice a když zapomeneš koupit toaletní papír, pojedeš půl hodiny do Glóbusu.
Začalo září. Řídím ráda, relaxuju u toho, v centru města jsem za dvacet minut. Toaletního papíru mám dostatečnou zásobu. Plískanice se nekonaly, zato začaly růst houby a večery byly vlahé.
Ani říjen mi neukázal, ty barvy, ty barvy! Miluju podzim, už jsem o tom psala. Žádný podzim nebyl barevnější než ten letošní.
Listopad je krásný. Mlha jdoucí od lesa voní, srnky se chodí pást k nám na zahradu a těšíme se na sníh.
Tak třeba mi ukáže zima, až zapadáme sněhem a nevyjedeme autem? Dost o tom pochybuju :-)
P.S. Závěrem potřebuju uvést na pravou míru, že naše lesní chaloupka je dokonalý architektonický počin, který má podstatně blíž k funkcionalismu než k pařezu ;-)
Miluju Brno. Od prvního dne. Pamatuju si, jak můj úhlavní přítel Tomáš první den našeho vysokoškolského života pronesl v mém pokoji na kolejích, že Brno mu připadá stejný jako ten hnusnej nábytek. Tváří se to jako dřevo a je to přitom jen ňákej blbej umakart. Tomáše si hluboce vážím a jsme jako dvojčata, ale tenkrát jsem s ním nesouhlasila, protože Brno je moje láska na první pohled. Ano, Brno není žádné dřevo. Není to gobelínem čalouněné barokní křeslo s hlubokou reliéfní řezbou jako Praha (a upřímně, dokud to v Brně nepochopí a budou křičet, že taky patří na výstavu Baroko v Čechách a probůh hlavně na Moravě!!, škodí tím sami sobě). Brno je totiž funkcionalistické křesílko. Nepoutá zdaleka takovou pozornost zahraničních turistů, ale daleko líp se na něm sedí.
Takže jsem na to křesílko usedla s přesvědčením, že z něj už nevstanu. Jenže shodou okolností a aniž jsem to plánovala (kdo z nás si může naplánovat, kdy a do koho se zamiluje, že) jsem se zbláznila do místa, které žádný úctyhodný nábytek není. Můj muž se naštěstí zamiloval taky a s jeho přičiněním jsme v červenci vstali z křesílka a usedli na pařez na lesní mýtině.
Té změny jsem se hodně bála, však už o tom byla řeč. Když nás stěhovací firma, která se možná místo Moving Brno měla jmenovat Moving From Brno, vezla za novým životem, jela jsem v autě za nimi a pustila rádio, kde jak na potvoru hráli písničku, kterou už budu mít (díky mým drahým třicetipěti géčkařům) vždycky spojenou s loučením. A tak se mi kutálely slzy jako hrachy a procítěně jsem křičela do světa, that I´m leaving on a jet plane, a v hloubi duše se bála, kdy začnu litovat.
Stěhovali jsme se v červenci. Bylo krásně, byly prázdniny, děti byly celé dny venku. Já se udiveně rozhlížela, jak je u nás doma krásně, jak je svět plný vůní, barev a zvuků, které si pamatujete z dob, kdy jste jezdili na tábor do lesa, na vodu... Ale červík hlodal a já si říkala, jen počkej, ono ti září ukáže, až začneš vozit děti do kroužků, začnou plískanice a když zapomeneš koupit toaletní papír, pojedeš půl hodiny do Glóbusu.
Začalo září. Řídím ráda, relaxuju u toho, v centru města jsem za dvacet minut. Toaletního papíru mám dostatečnou zásobu. Plískanice se nekonaly, zato začaly růst houby a večery byly vlahé.
Ani říjen mi neukázal, ty barvy, ty barvy! Miluju podzim, už jsem o tom psala. Žádný podzim nebyl barevnější než ten letošní.
Listopad je krásný. Mlha jdoucí od lesa voní, srnky se chodí pást k nám na zahradu a těšíme se na sníh.
Tak třeba mi ukáže zima, až zapadáme sněhem a nevyjedeme autem? Dost o tom pochybuju :-)
P.S. Závěrem potřebuju uvést na pravou míru, že naše lesní chaloupka je dokonalý architektonický počin, který má podstatně blíž k funkcionalismu než k pařezu ;-)
středa 17. října 2012
Máte Amálu?
Moje pětiletá dcera chtěla chodit do baletu. A to velmi. Tudíž jsem se rozhodla věnovat poslední rok své mateřské tomu, že budu tancechtivou budoucí Odetu dovážet na hodiny. Vylepila jsem přes dva tisíce na celý rok, nachystaly jsme trikot, piškoty i tylovou sukni po sestřenici Týně a od září jsme začaly, aby Adéla Polertová mohla za patnáct let odejít do baletního důchodu.
Sáru to bavilo, moc. První hodinu. Druhou už jen trochu, třetí skoro vůbec. Důvodem byla "Amála". Holčička o dvě hlavy větší a asi tak pětkrát těžší než ta naše křehule. Amále se zdála Sára moc malá, nešikovná, trikot po Týně měl špatnou barvu, sponky do vlasů neměly tu správnou Hello Kitty.
A tak jsme si doma povídaly, co by se s Amálou dalo dělat. Jak se věci dají vyřešit tím, že se o nich mluví. Vychovávala jsem svou dceru k tomu, co sama často nedělám.
Dnešní hodina byla kritická. Jen jsme vlezly do vestibulu, kde se už slavnostně tyčila natěšená Amála v zařízlé sukýnce, začala moje malá Odeta bulet a smlouvat, že už do baletu chodit nechce a nebude. Neměla jsem trpělivost řešit to zrovna v narvaném vestibulu mezi spoustou uvědomělých pětiletých baletek a jejich ambiciózních matek. Tak jsem jen utřela nudle a postrčila děvenku k paní učitelce. Pak jsem zbaběle utekla a hodinu a půl trnula, jestli tam Sára nebulí.
Nebulela. Vylezla šťastná a rozesmátá. "Tak jsem Amálce řekla, že je mi to líto, když mi takový věci říká, a ona mě potulila a už jsme kamarádky." Spadla mi brada (zároveň jsem nenápadně prohmatala dítěti žebra, jestli nemá některé nalomené ;-)). Protože občas zapomínám, jak jsou věci jednoduché.
Kolegové terapeuti mi jistě dají za pravdu, že kdyby podobný problém měl dospělý člověk a přišel s ním do terapie, mohlo by to být na hodiny a hodiny tvrdé práce. Dobrat se k pocitům, připustit si je, vyjet ze zajetých kolejí, kdy nic neříkáme, všechno polykáme, a když něco pustíme, tak možná napůl nebo úplně jinak, než bychom měli. Kolik sebepodpory musí v sobě člověk najít, aby dokázal někomu říct něco na rovinu. Proto mě to i v práci tolik táhne k dětem. Protože u nich je to jednoduché. Určitě i tohle měl na mysli Ježíš, když nám skrze učedníky vzkázal, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království.
Tak ruku na srdce, máte svou Amálu? Je vaší Amálou tchýně, šéf, sousedka? Zkuste to. Prostě jí řekněte to, co polykáte, čím se užíráte a co vám možná zbytečně kazí vztahy. Možná se nic nezmění. Ale třeba to dopadne tak, že vás Amála potulí, až budou kosti praštět. Za pokus to stojí.
Sáru to bavilo, moc. První hodinu. Druhou už jen trochu, třetí skoro vůbec. Důvodem byla "Amála". Holčička o dvě hlavy větší a asi tak pětkrát těžší než ta naše křehule. Amále se zdála Sára moc malá, nešikovná, trikot po Týně měl špatnou barvu, sponky do vlasů neměly tu správnou Hello Kitty.
A tak jsme si doma povídaly, co by se s Amálou dalo dělat. Jak se věci dají vyřešit tím, že se o nich mluví. Vychovávala jsem svou dceru k tomu, co sama často nedělám.
Dnešní hodina byla kritická. Jen jsme vlezly do vestibulu, kde se už slavnostně tyčila natěšená Amála v zařízlé sukýnce, začala moje malá Odeta bulet a smlouvat, že už do baletu chodit nechce a nebude. Neměla jsem trpělivost řešit to zrovna v narvaném vestibulu mezi spoustou uvědomělých pětiletých baletek a jejich ambiciózních matek. Tak jsem jen utřela nudle a postrčila děvenku k paní učitelce. Pak jsem zbaběle utekla a hodinu a půl trnula, jestli tam Sára nebulí.
Nebulela. Vylezla šťastná a rozesmátá. "Tak jsem Amálce řekla, že je mi to líto, když mi takový věci říká, a ona mě potulila a už jsme kamarádky." Spadla mi brada (zároveň jsem nenápadně prohmatala dítěti žebra, jestli nemá některé nalomené ;-)). Protože občas zapomínám, jak jsou věci jednoduché.
Kolegové terapeuti mi jistě dají za pravdu, že kdyby podobný problém měl dospělý člověk a přišel s ním do terapie, mohlo by to být na hodiny a hodiny tvrdé práce. Dobrat se k pocitům, připustit si je, vyjet ze zajetých kolejí, kdy nic neříkáme, všechno polykáme, a když něco pustíme, tak možná napůl nebo úplně jinak, než bychom měli. Kolik sebepodpory musí v sobě člověk najít, aby dokázal někomu říct něco na rovinu. Proto mě to i v práci tolik táhne k dětem. Protože u nich je to jednoduché. Určitě i tohle měl na mysli Ježíš, když nám skrze učedníky vzkázal, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království.
Tak ruku na srdce, máte svou Amálu? Je vaší Amálou tchýně, šéf, sousedka? Zkuste to. Prostě jí řekněte to, co polykáte, čím se užíráte a co vám možná zbytečně kazí vztahy. Možná se nic nezmění. Ale třeba to dopadne tak, že vás Amála potulí, až budou kosti praštět. Za pokus to stojí.
neděle 2. září 2012
Ach to první září...
Ne, nejsem úplně mimo a mám kalendář, takže vím, že je zítra třetího. Nicméně symbol je symbol.
Jaké bylo vaše první září, které nejde zapomenout? Pro mě určitě to, kdy jsem šla do první třídy a poněkud robustnější spolužačka mi aktovkou vyrazila zub hned na slavnostním shromáždění před školou, takže jsem se mile usmívala na soudružku učitelku, která držela mávátko s nápisem 1.D, a z pusy mi kapala krev na hodobóžový kostýmek.
Od té doby už jsem nikdy první září moc neprožívala. Prostě jsem se trochu těšila na kamarádky a trochu se mi nechtělo.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mé první dítě nastoupilo do školky. Asi to znáte, milé spolumatky. Zamáčknete slzu, jak vám to miminko rychle vyrostlo, nachystáte bačkůrky a tepláčky, odevzdáte mírně vyděšeně se tvářící dítě vstřícně se tvářící učitelce a pak jdete domů, čtyři hodiny trpíte jak zvíře a očima posouváte minutovou ručičku, aby už konečně bylo "po O". A dál je to různě. U nás to bylo tak, že jsem ráno strkala do třídy řvoucí dítě, které jednou rukou křečovitě svíralo medvěda a druhou rukou mou nohavici. Trvalo to dlouho a bylo to vyčerpávající. Proto nemám první září ráda, i když všechna další už byla naprosto klidná, ať ta školková nebo školní.
Zítra nás "prvozářijové poprvé" čeká hned třikrát. Naštěstí jsem jediná, kdo má z toho žaludeční neurózu, kdo zamáčkává slzy a bačkůrky chystá třesoucí se rukou. Děti jsou naštěstí v klidu. Jedno se těší, druhé je zvědavé a třetímu je to dost fuk. Ještě že tak.
Tak klidné a pohodové první září, školkáčům, školákům, gymnazistům... a hlavně maminkám!!!
Jaké bylo vaše první září, které nejde zapomenout? Pro mě určitě to, kdy jsem šla do první třídy a poněkud robustnější spolužačka mi aktovkou vyrazila zub hned na slavnostním shromáždění před školou, takže jsem se mile usmívala na soudružku učitelku, která držela mávátko s nápisem 1.D, a z pusy mi kapala krev na hodobóžový kostýmek.
Od té doby už jsem nikdy první září moc neprožívala. Prostě jsem se trochu těšila na kamarádky a trochu se mi nechtělo.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mé první dítě nastoupilo do školky. Asi to znáte, milé spolumatky. Zamáčknete slzu, jak vám to miminko rychle vyrostlo, nachystáte bačkůrky a tepláčky, odevzdáte mírně vyděšeně se tvářící dítě vstřícně se tvářící učitelce a pak jdete domů, čtyři hodiny trpíte jak zvíře a očima posouváte minutovou ručičku, aby už konečně bylo "po O". A dál je to různě. U nás to bylo tak, že jsem ráno strkala do třídy řvoucí dítě, které jednou rukou křečovitě svíralo medvěda a druhou rukou mou nohavici. Trvalo to dlouho a bylo to vyčerpávající. Proto nemám první září ráda, i když všechna další už byla naprosto klidná, ať ta školková nebo školní.
Zítra nás "prvozářijové poprvé" čeká hned třikrát. Naštěstí jsem jediná, kdo má z toho žaludeční neurózu, kdo zamáčkává slzy a bačkůrky chystá třesoucí se rukou. Děti jsou naštěstí v klidu. Jedno se těší, druhé je zvědavé a třetímu je to dost fuk. Ještě že tak.
Tak klidné a pohodové první září, školkáčům, školákům, gymnazistům... a hlavně maminkám!!!
středa 13. června 2012
Cesta z města...
Tak se nám to blíží. Zhruba za tři týdny sbalíme kufry, štosy banánových krabic, které jak soumar tahám z Tesca (věřili byste tomu, že se jich do Multiply vejde patnáct?) a zamáváme místu, kde jsme prožili krásných dvanáct let. Těším se, moc. A zároveň se trochu bojím. Jsem paneláková holka a má ze mě být pravá nefalšovaná jihomoravská lonťačka. Bije se ve mně idealizovaná představa s mými nejčernějšími obavami. Posuďte sami.
V ideální představě se ráno probouzím do svěžího, voňavého rána. Ptáci cvrlikají, na protější stráni se popásají srnky, slunce se vylupuje z mlžného oparu a všude je klid a mír. Z krajáče nalévám dětem mléko a se skývou domácího chleba je posílám za Kájou Maříkem do hájovny, aby společně bosky běhaly celé dopoledne po lese. Já sama si podkasám pruhovanou kanafasovou sukni a bosá se brodím orosenou trávou, abych od sedláka koupila mléko a vejce.... No dobře, tak ne. Natolik mimo fakt nejsem. Takže se budím do svěžího rána, ptáky ponechávám, srnky škrtám, jakož i Káju, sedláka a kanafasovou sukni. Krajáč taky ruším a strkám hrnky s kakaem do mikrovlnky. Sama si vařím kafe a jdu si ho v klidu, nerušeně vypít na terasu. Kochám se pohledem na svou pěkně rostoucí, pěkně kvetoucí a sladké ovoce plodící zahradu. Zatímco manžel odvádí prostřední děti do místní MŠ/ZŠ a odváží prvorozeného gymnazistu do Brna, já s batoletem dlouze snídám. Pak jdeme vyvenčit irského setra, který se vznosně nese a skvěle barevně ladí se zlátnoucím listím v lese. V klidu, míru a pohodě plyne pak celý dlouhý den, který končí opět posezením na terase, tentokrát s manželem a lahví dobrého vína. Je slyšet houkání sovy, kuňkání žab, les voní a život je klidný a krásný.
V té nejhorší představě mě z postele nedostane cvrlikání ptactva a zlatavé paprsky slunce, ale budík, zcela nemilosrdně nastavený na 5.30 hod. Začíná ranní kvalt, kakaa, svačiny, oblečení, máš-klíče-svačinu-kartu-na-oběd-podepsanou-tu-matiku? S jazykem na vestě budím batole (to si ze mě nahoře dělají srandu, že jediné dítě, které ráno spí klidně do osmi, je to poslední?), vykopávám všechny děti, rozespalé batole ještě v pyžamu, ostatní v čemkoli, co našli na sebe, čisté to není, prát totiž nestíhám. Manžel prvorozeného do školy neodváží, manžel se snaží splácet hypotéku, takže z práce se dostane na dvě hodiny o víkendu. Uháníme do školy, do školky, ranní zácpou u Kuřimi následně do Brna, batole v sedačce vříská, já nadávám jak špaček, student církevní školy mě trapně napomíná.... Vysypu ho u školy a jedu zase domů, kde stihnu naládovat do batolete oběd (mražák-mikrovlnka), pak zase s jazykem na vestě mažu do školy a vyzvedávám prostředňáky, které vezu opět do Brna na fotbaly, klavíry, balety.... To vše zabere čas až do večera, kdy dám dětem večeři (mražák-mikrovlnka) a totálně grogy usínám jako první. Koneckonců, ono se na vesnici stejně chodí spát se slepicema. Aha, tak usnout ještě nemůžu, zapomněla jsem na psa, který když byl doma sám, sežral, rozkousal či jinak zničil vše, na co přišel. Navíc je třeba mu z jeho krásné irské srsti vytahat tunu kudlibabek. Poslední má myšlenka, než omdlím do postele, patří vzpomínce na milovaný panelák, kde za mě placená síla vytírala chodbu, kde bláto z bot dětem opadalo už ve výtahu, kde jediná fauna byly octomilky v době burčáku.
O víkendu to je v mých hrůzných představách o něco lepší. Místo budíku v 5.30 mě budí sekačky na trávu v 6.30. Zvuk, který ruší mé vysněné ticho celou sobotu. Alespoň ten kravál přehluší moje výčitky svědomí, že správná vesnická náplava prostě seká trávu každou volnou chvilku. Nebo alespoň zalévá či hnojí.
Jedno z čelních míst (o tom už tu řeč byla) má v mých hrůzných představách zahrada, která buď nezřízeně bují nebo totálně usychá. Kromě flóry je na zahradě i hojně zastoupená fauna a já se otřásám odporem nad všemi těmi slimáky, žížalami, svinkami, pavouky, myškami, žabkami a vší havětí, která mi leze i do baráku. Nemluvě o klíšťatech, která obírám z dětí hodinu před spaním.
Jsem realista a vím, čekám a těším se, že to ve výsledku bude něco mezi. Že život na brdku, kde Cyril s Metodějem svačili na své cestě Moravou, mi svým poklidem, tichem, barvami, vůněmi vynahradí pohodlí paneláku, kde mám všechno u nosu.
Držte palce, já vám pak dám vědět. S úctou hajná Maříková s trochu staženou zadnicí ;-)
V ideální představě se ráno probouzím do svěžího, voňavého rána. Ptáci cvrlikají, na protější stráni se popásají srnky, slunce se vylupuje z mlžného oparu a všude je klid a mír. Z krajáče nalévám dětem mléko a se skývou domácího chleba je posílám za Kájou Maříkem do hájovny, aby společně bosky běhaly celé dopoledne po lese. Já sama si podkasám pruhovanou kanafasovou sukni a bosá se brodím orosenou trávou, abych od sedláka koupila mléko a vejce.... No dobře, tak ne. Natolik mimo fakt nejsem. Takže se budím do svěžího rána, ptáky ponechávám, srnky škrtám, jakož i Káju, sedláka a kanafasovou sukni. Krajáč taky ruším a strkám hrnky s kakaem do mikrovlnky. Sama si vařím kafe a jdu si ho v klidu, nerušeně vypít na terasu. Kochám se pohledem na svou pěkně rostoucí, pěkně kvetoucí a sladké ovoce plodící zahradu. Zatímco manžel odvádí prostřední děti do místní MŠ/ZŠ a odváží prvorozeného gymnazistu do Brna, já s batoletem dlouze snídám. Pak jdeme vyvenčit irského setra, který se vznosně nese a skvěle barevně ladí se zlátnoucím listím v lese. V klidu, míru a pohodě plyne pak celý dlouhý den, který končí opět posezením na terase, tentokrát s manželem a lahví dobrého vína. Je slyšet houkání sovy, kuňkání žab, les voní a život je klidný a krásný.
V té nejhorší představě mě z postele nedostane cvrlikání ptactva a zlatavé paprsky slunce, ale budík, zcela nemilosrdně nastavený na 5.30 hod. Začíná ranní kvalt, kakaa, svačiny, oblečení, máš-klíče-svačinu-kartu-na-oběd-podepsanou-tu-matiku? S jazykem na vestě budím batole (to si ze mě nahoře dělají srandu, že jediné dítě, které ráno spí klidně do osmi, je to poslední?), vykopávám všechny děti, rozespalé batole ještě v pyžamu, ostatní v čemkoli, co našli na sebe, čisté to není, prát totiž nestíhám. Manžel prvorozeného do školy neodváží, manžel se snaží splácet hypotéku, takže z práce se dostane na dvě hodiny o víkendu. Uháníme do školy, do školky, ranní zácpou u Kuřimi následně do Brna, batole v sedačce vříská, já nadávám jak špaček, student církevní školy mě trapně napomíná.... Vysypu ho u školy a jedu zase domů, kde stihnu naládovat do batolete oběd (mražák-mikrovlnka), pak zase s jazykem na vestě mažu do školy a vyzvedávám prostředňáky, které vezu opět do Brna na fotbaly, klavíry, balety.... To vše zabere čas až do večera, kdy dám dětem večeři (mražák-mikrovlnka) a totálně grogy usínám jako první. Koneckonců, ono se na vesnici stejně chodí spát se slepicema. Aha, tak usnout ještě nemůžu, zapomněla jsem na psa, který když byl doma sám, sežral, rozkousal či jinak zničil vše, na co přišel. Navíc je třeba mu z jeho krásné irské srsti vytahat tunu kudlibabek. Poslední má myšlenka, než omdlím do postele, patří vzpomínce na milovaný panelák, kde za mě placená síla vytírala chodbu, kde bláto z bot dětem opadalo už ve výtahu, kde jediná fauna byly octomilky v době burčáku.
O víkendu to je v mých hrůzných představách o něco lepší. Místo budíku v 5.30 mě budí sekačky na trávu v 6.30. Zvuk, který ruší mé vysněné ticho celou sobotu. Alespoň ten kravál přehluší moje výčitky svědomí, že správná vesnická náplava prostě seká trávu každou volnou chvilku. Nebo alespoň zalévá či hnojí.
Jedno z čelních míst (o tom už tu řeč byla) má v mých hrůzných představách zahrada, která buď nezřízeně bují nebo totálně usychá. Kromě flóry je na zahradě i hojně zastoupená fauna a já se otřásám odporem nad všemi těmi slimáky, žížalami, svinkami, pavouky, myškami, žabkami a vší havětí, která mi leze i do baráku. Nemluvě o klíšťatech, která obírám z dětí hodinu před spaním.
Jsem realista a vím, čekám a těším se, že to ve výsledku bude něco mezi. Že život na brdku, kde Cyril s Metodějem svačili na své cestě Moravou, mi svým poklidem, tichem, barvami, vůněmi vynahradí pohodlí paneláku, kde mám všechno u nosu.
Držte palce, já vám pak dám vědět. S úctou hajná Maříková s trochu staženou zadnicí ;-)
středa 23. května 2012
Co vám Betynka neřekne...
Mateřství je běh na dlouhou trať, což je fakt, který záměrně opomíjejí všechny časopisy pro nastávající maminky. Takže zmíněné ženy pak podléhají klamné iluzi, že děti jsou roztomilá, voňavá a líbezná stvoření, která se rozzáří, kdykoli vás uvidí, a která blaženě usnou, když jim zapějete ukolébavku. Přiznají-li časopisy typu Betynka, Maminka apod. (napadlo vás zamyslet se nad tím, proč jsou názvy zdrobněliny?) nějaký mráček na blankytném nebi mateřství, končí tak maximálně u prdíků, které trvají jen tři měsíce a můžete s nimi zatočit nějakým prima lékárenským přípravkem.
Patrně začnu vydávat časopis s názvem, který nebude obsahovat zdrobnělinu. Ve své Matce či Betyně budu servávat nastávajícím matkám růžové brýle z očí.
Nikdy a nikde se nedočtete, že být matka znamená neustále něco hledat. Nikoli proto, že máte "těhudemenci" či "syndrom vykojeného mozku", jak vtipně píše konkurenční tisk. Prostě proto, že máte děti a děti neustále něco ztrácejí či zašantročují. Klíče, kartu na oběd, žákovskou knížku, sešit z toho či onoho, kružítko, pero, rukavice, peníze na školní výlet..... Ráno dceři nachystám zhruba sedm kusů oblečení na postel, zatímco snídá. Po ranní hygieně se jde oblékat a během oblékání tři z těch sedmi kusů ztratí. Nevidí, nenajde. Ne, nemáme doma Bermudský trojúhleník a já oblečení najdu. Pod polštářem, pod postelí, na skříni. A tak je to se vším. Najdu-li něco jednou, nemám vyhráno. Klidně se ten či onen sešit může cestou do aktovky ztratit ještě třikrát. Kdybych spočítala čas, který denně strávím hledáním, hlasitě bych vyla...
Být matka znamená neustále něco opakovat. Jednak proto, že vás často nikdo neposlouchá, i když stojí proti vám, pokud ano, tak to většinou zapomene. Tak třeba otázka "co bude k večeři?" u nás každý večer zazní tak desetkrát. Ne, nemám deset dětí. To jen tři ze čtyř si to prostě nejsou schopné zapamatovat (zaplaťpámbu za to čtvrté, které se ještě neptá). Patrně začnu po vzoru Pelíšků vyvěšovat jídelníček.
Být matkou znamená neustále něco přenášet (ne, teď nemyslím ony vydařené dny těhotenství, kdy doktor sahá do vašich útrob a neustále říká "já vám nevím, jak je možné, že jste ještě neporodila?", i když s tím mám také bohaté zkušenosti). Prostě pořád něco sbíráte a někam nosíte.... Znáte to. U postele najdete synovy zakopnuté ponožky, vezmete je a nesete do koupelny do koše na prádlo. V koupelně najdete nedojedený rohlík, který tam batole hodilo na zem. Vezmete rohlík a jdete ho odnést do kuchyně. V kuchyni na stole najdete synovo zapomenuté rovnátko a dceřiny sponky, takže je vezmete a opět se vrátíte do koupelny. Tam vezmete tři figurky z Kinder vajíček, na které omylem šlápnete, a odnesete je do dětského pokoje, kde vezmete........ a takhle běháte a přenášíte celé dopoledne.
Další věc, kterou vám zdrobnělinové časopisy zatají, je permanentní zvýšená hladina hluku. Betynky končí tím, že se na vás rozzářené miminko usměje a pronese ono toužebně očekávané "mama" (znáte dítě, které tohle slovo řeklo jako první? Já ne. To většinou uslyšíte až poté, co má na repertoáru slova tak pitomá jako je "hadr", "bagr" a "citrón"). Nedozvíte se, že vám začíná několik let hluku, kdy na vás stále bude někdo mluvit, dost často bude někdo ječet. Nemluvě o ranách balónem, zvuku rozsypaného Lega a příšerných interaktivních hraček, které dětem kupuje vaše tchýně. A to nepočítám biče, které si na sebe jako rodiče pleteme sami, když dáme děti hudebně vzdělávat. Děti hlučí, když mají radost. Hlučí, když se zlobí. Hlučí, když se nudí. Proto chodím spát hodně pozdě v noci. Nemůžu se nabažit ticha.
A tak bych mohla pokračovat dlouho. Předpokládám, že je to házení hrachu na stěnu, protože moji Betynu si žádná nastávající matka nekoupí. Betynu si koupí zkušené matky, které bude těšit, že v tom nejsou samy, ale už jim neprozradím nic nového. Alespoň se nemusím bát, že bych ovlivnila populační křivku. Tímto se obracím na vás, milé zkušené matky a potenciální redaktorky Betyny. Jaké téma připravíte pro příští číslo? :-)
Patrně začnu vydávat časopis s názvem, který nebude obsahovat zdrobnělinu. Ve své Matce či Betyně budu servávat nastávajícím matkám růžové brýle z očí.
Nikdy a nikde se nedočtete, že být matka znamená neustále něco hledat. Nikoli proto, že máte "těhudemenci" či "syndrom vykojeného mozku", jak vtipně píše konkurenční tisk. Prostě proto, že máte děti a děti neustále něco ztrácejí či zašantročují. Klíče, kartu na oběd, žákovskou knížku, sešit z toho či onoho, kružítko, pero, rukavice, peníze na školní výlet..... Ráno dceři nachystám zhruba sedm kusů oblečení na postel, zatímco snídá. Po ranní hygieně se jde oblékat a během oblékání tři z těch sedmi kusů ztratí. Nevidí, nenajde. Ne, nemáme doma Bermudský trojúhleník a já oblečení najdu. Pod polštářem, pod postelí, na skříni. A tak je to se vším. Najdu-li něco jednou, nemám vyhráno. Klidně se ten či onen sešit může cestou do aktovky ztratit ještě třikrát. Kdybych spočítala čas, který denně strávím hledáním, hlasitě bych vyla...
Být matka znamená neustále něco opakovat. Jednak proto, že vás často nikdo neposlouchá, i když stojí proti vám, pokud ano, tak to většinou zapomene. Tak třeba otázka "co bude k večeři?" u nás každý večer zazní tak desetkrát. Ne, nemám deset dětí. To jen tři ze čtyř si to prostě nejsou schopné zapamatovat (zaplaťpámbu za to čtvrté, které se ještě neptá). Patrně začnu po vzoru Pelíšků vyvěšovat jídelníček.
Být matkou znamená neustále něco přenášet (ne, teď nemyslím ony vydařené dny těhotenství, kdy doktor sahá do vašich útrob a neustále říká "já vám nevím, jak je možné, že jste ještě neporodila?", i když s tím mám také bohaté zkušenosti). Prostě pořád něco sbíráte a někam nosíte.... Znáte to. U postele najdete synovy zakopnuté ponožky, vezmete je a nesete do koupelny do koše na prádlo. V koupelně najdete nedojedený rohlík, který tam batole hodilo na zem. Vezmete rohlík a jdete ho odnést do kuchyně. V kuchyni na stole najdete synovo zapomenuté rovnátko a dceřiny sponky, takže je vezmete a opět se vrátíte do koupelny. Tam vezmete tři figurky z Kinder vajíček, na které omylem šlápnete, a odnesete je do dětského pokoje, kde vezmete........ a takhle běháte a přenášíte celé dopoledne.
Další věc, kterou vám zdrobnělinové časopisy zatají, je permanentní zvýšená hladina hluku. Betynky končí tím, že se na vás rozzářené miminko usměje a pronese ono toužebně očekávané "mama" (znáte dítě, které tohle slovo řeklo jako první? Já ne. To většinou uslyšíte až poté, co má na repertoáru slova tak pitomá jako je "hadr", "bagr" a "citrón"). Nedozvíte se, že vám začíná několik let hluku, kdy na vás stále bude někdo mluvit, dost často bude někdo ječet. Nemluvě o ranách balónem, zvuku rozsypaného Lega a příšerných interaktivních hraček, které dětem kupuje vaše tchýně. A to nepočítám biče, které si na sebe jako rodiče pleteme sami, když dáme děti hudebně vzdělávat. Děti hlučí, když mají radost. Hlučí, když se zlobí. Hlučí, když se nudí. Proto chodím spát hodně pozdě v noci. Nemůžu se nabažit ticha.
A tak bych mohla pokračovat dlouho. Předpokládám, že je to házení hrachu na stěnu, protože moji Betynu si žádná nastávající matka nekoupí. Betynu si koupí zkušené matky, které bude těšit, že v tom nejsou samy, ale už jim neprozradím nic nového. Alespoň se nemusím bát, že bych ovlivnila populační křivku. Tímto se obracím na vás, milé zkušené matky a potenciální redaktorky Betyny. Jaké téma připravíte pro příští číslo? :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)