Čtyřicet

Ve čtvrtek mi bylo čtyřicet.... Netěším se na narozeniny už spoustu let, ale u těchhle to bylo ještě nějak výraznější. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že čtyřicet je ten nejvyšší věk, kterého je možné se dožít. Pak už prostě následuje černá díra.... Postupně jsem přišla na to, že při troše štěstí se dá žít i déle, ale tak nějak jsem si tenhle věk zařadila do kategorie "to už to bude stát pěkně za prd".
A tak jsem se dívala s obavou kupředu už celý rok, co se mi ta trojka na začátku krátila. Navíc bylo jasné, že to budu muset oslavit a já narozeniny normálně nijak neslavím.

Ve čtvrtek jsem se vzbudila s povzdechem, že už je to tady, dolezla jsem do koupelny, radši se moc neprohlížela, protože znáte to, čtyřicítka, žejo..... a pak mi to došlo. Že jsem neumřela, že ten ksicht je stejnej jako včera a že se mám vlastně náramně. Vzpomínala jsem na svoje dvacáté narozeniny, kdy jsem byla sice mladá, perspektivní, ale tak nějak nespokojená a nešťastná. Měla jsem jasnou představu, co mi k tomu štěstí chybí. Ten nejúžasnější chlap na světě a kupa dětí (fakt jsem chtěla čtyři a fakt jsem doufala ve dva kluky a dvě holky), práce, která mě bude naplňovat, a širší rodina přesně v tak velké blízkosti i vzdálenosti, která mi bude vyhovovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu řešit nějaké číslo, když vlastně žiju svůj splněný dvacítkový sen. A tak jsem si tu čtyřicítku začala užívat. Vzala jsem si šaty s dost krátkou sukní, pěkně se namalovala a hlavně jsem se začala usmívat. Když se pak začaly trousit všechny ty moje splněné sny a přát mi, byla jsem naměkko a úplně šťastná. Celý den svítilo slunce a sestra mi poslala přání mailem, které bylo reakcí na můj někdejší článek k jejím čtyřicátinám. A tak jsem i bulela a nestyděla se za to.

Přežila jsem nejen čtyřicítku, přežila jsem i oslavu a bylo krásné pozorovat, co se děje, když nechám své blízké, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi.
A tak si užívám svých čtyřicet a jsem přesvědčená o tom, že to budou s Boží pomocí krásné roky.
Jestli jsem se ve dvaceti začínala orientovat v tom, co vlastně chci, a ve třiceti si o to uměla i říct, ve čtyřiceti jsem natolik zběhlá, že si to umím zařídit i tehdy, když mi to nikdo nedá. Teda aspoň občas :)

Ta věta o kabelkách ze Sesterské už neplatí. Po narozeninách mám totiž o tři víc. Ta první je důkazem lásky mého muže, který se v Paříži vypravil do obchodu s kabelkami, což nedává ani česky, natož v městě, kde neumí jazyk. Ta druhá je důkazem, že je na mě moje sestra mnohem hodnější než já sama, protože mi klidně koupí něco, co já jsem si už tisíckrát prohlížela na internetu, abych to zas a znovu zavřela s tím, že takový prachy za sebe dát nemůžu. A ta třetí je důkazem, že láska dětí a matek je tak bláznivá, že klidně budete nosit kus plsti sešitý neumělým předním stehem a vůbec se za to nebudete stydět, protože to srdce našité nahoře mluví za všechno.

P.S. Den před narozeninami říkali ve zprávách, že Buffalo Sabres slavnostně vyřadilo devětřicítku na počest Dominika Haška.... aby ji už nikdy nikdo nemohl nosit.... A tak jsem pochopila, že je vlastně pocta, když můžu udělat to samé :)

Přání....

Tohle je asi ten nejhezčí dárek k mým narozeninám....

"Moje sestra má dneska kulaté narozeniny. Čtyřicáté. Když bylo čtyřicet mně (což už je hróóózně dávno, jak by nezapomněla podotknout – přesně 3 roky a měsíc), napsala mi na svůj blog článek, který mi mluvil z duše a kdybych o našem vztahu chtěla vyprávět, stačilo by jen prohodit osoby. Takže na to budu muset jinak.

Sedím tady, probírám fotky z dětství a vzpomínám.

Jako dítě jsem chtěla bratra. Staršího. Ale Ježíšek mi ho nenadělil, kouzelný krápník v Macoše taky zklamal, a tak jsem od malička (jó, uběhlo strašně moc vody, než se ona narodila, jasně) žila se sestrou. Na úplné začátky našeho soužití si nepamatuju, přece jen zas tak stará jsem nebyla. Zpočátku bych ji možná samou láskou udusila – doslova, rodinná historka praví, že jsem ji po návratu z porodnice v nestřežené chvíli nakrmila makovou buchtou. Pak už to bylo slabší.

Když začala brát věci, ale ne rozum, počmárala mi propiskou mou nejkrásnější panenku Adélku. Inkoust byl poctivý, zbytky tetování už jí zůstaly napořád (panence, ne sestře). Ječela a štípala (sestra, ne panenka). Nejenom mě, i cizí děti. Kousala si nehty. Pořád živě vidím útrpné a pohoršené pohledy maminek na písku, když si Lucie sedla na lavičku, zula si tenisky i podkolenky a jala se provádět pedikúru. Vsadím se, že dneska už si palec u nohy do pusy nedá, i kdyby se snažila. Styděla jsem se za ni. A pykala. Doslova. Když jsme hráli na schovku a ji našli jako první, rozbrečela se. Aby se mohlo hrát dál (a aby ji kamarádi ze hry nevyloučili), šla jsem pykat místo ní. Tím můj výčet příkoří zdaleka nekončí. Hádala se se mnou. Nadávala mi. „Markéta parkéta“ zdaleka nebyl nejtěžší kalibr. Když jsme se praly, ječela už preventivně, protože věděla, že přiletí mamka a schytáme to obě rovným dílem. Brala si moje věci a neuklízela. Svévolně překračovala čáru, kterou jsem spravedlivě rozdělila náš pokojíček na dvě půlky – moje u okna, její u dveří. Všechny sladkosti si snědla dřív než já a pak na mně loudila. Musela jsem ji brát všude s sebou, i do pionýrského oddílu se mi vnutila. Vyšlapávala jsem jí cestu, co jsem si na rodičích vybojovala já, to ona hned měla samozřejmě taky. Taková nespravedlnost.

A přitom ani toho bráchu neuměla pořádně nahradit. Klučičím jménem si říkat nechala a mluvila o sobě v mužském rodě, ale čůrat vestoje odmítla. Pche. Ale docela dobře jsme si vyhrály. Byla důvěřivá, mohla jsem jí nabulíkovat úplně všechno. Třeba že když se dělí pytlík bonbónů a jeden bonbón zbyde, je děsně výhodný nechat si pytlík a bonbón dát mně. Sice budu mít chvilku potěšení navíc, ale zase si ty ostatní bonbóny nemám kam dát a musím je nosit po kapsách. Taky ochotně přijímala všechny scénáře her, které jsem vymýšlela, a spokojila se s vedlejšími rolemi, protože ty hlavní jsem vždycky obsadila já. Pochopitelně, byla jsem přece starší a chytřejší.

Ostatně to jsem pořád. Jen ty rady, které jsem kdysi rozdávala ochotně a rychle (v duchu tatínkova hesla „poučení zdarma“), se snažím nechávat si pro sebe. Moc mi to nejde, zvyk je zvyk. Ale dobře vím, že už je nepotřebuje. Někde mezi mojí první láskou a prvním dítětem ta hlučná společnice mého dětství dospěla. Osamostatnila se, vystoupila z mého stínu. Sama si vybírala, do koho se bude zamilovávat, kam půjde studovat, s kým pojede na prázdniny. A přes všechny moje výchovné pokusy, ústrky a škodolibosti z dětství o mě pořád stála. Nevím, jak k tomu došlo a čím jsem si to zasloužila, ale náš vztah se přetavil v ryzí přátelství, důvěrné a hluboké.

Už dávno nelituju, že nemám bráchu. Mít ségru je lepší. I bez mých moudrých rad si našla báječného chlapa a pořídila mi úžasné synovce a neteře. Spoustu věcí dělá jinak než já a spoustu věcí umí líp. Zná spoustu věcí, které já neznám, a má přehled o věcech, o nichž já nemám ani páru.

A přesto jsme si tak podobné (v duchu, samozřejmě. Fyzicky si nejsme podobné vůbec, dokonce nám lidi ani nevěří, že jsme sestry). S přibývajícím věkem postupně zase odkládáme to nepodstatné, co nás dělí, a sdílíme svoje radosti, bolesti i strachy. Máme stejný humor, stejné politické názory, líbí se nám stejné filmy, chutnají nám stejná jídla. Jen já mám radši červené víno a ona bílé. Až jednou budeme na stará kolena v Tuileriích krmit vrabce (nebo potkany, podle toho, kdo přiběhne dřív), budeme si rozumět beze slov.

Tak mi tě Pánbůh opatruj, moje milovaná Lucko pucko. Ať toho spolu ještě hodně zažijeme. "

Výzva

Tak vám nějak nerozumím všem těm výzvám, které vídám na sociálních sítích. Třeba nechápu, proč si někdo měsíc nemyje vlasy a každý den vás počastuje fotkou své mastné kštice. Nechápu, proč je nutné cvičit právě třicet dní na ploché břicho a hltit tím internet. Je mi vcelku jedno, kolik kdo uběhl za den kilometrů, co si uvařil k večeři, kterou část bytu uklidil. Nepotřebuju to vědět a nepotřebuju to vidět na fotkách. Tenhle virtuální hecuňk mě fakt nebere. Nicméně včera jsem se rozhodla, že si "založím" zcela soukromou výzvu. Nebudu ji nikde publikovat, nikoho nebudu vyzývat, aby se ke mně přidal, a už vůbec se u toho nebudu fotit.
To bylo tak.... neměla jsem zrovna zdařilých čtrnáct dní. Spousta starostí, stresu, vykradené auto, obíhání úřadů kvůli dokladům, pracovní vypětí.... Včerejší ráno bylo pověstnou poslední kapkou. Nejdřív jsem seřvala dítě, které si zapomnělo udělat úkoly, byť mu to bylo omíláno celý víkend, a pak jsem si omylem rozflákala parfém. Doma už naštěstí nikdo nebyl, takže jsem sbírala střepy, vytírala louži, která mě měla zhruba na rok učinit neodolatelnou, slzy mi tekly proudem a nadávala jsem si do "zlých a blbých holek". Jak říká moje kolegyně z výcviku, "tolik prachů za výcvik a individuál a pořád je to prd platný". Pořád tam ta vaše obluda někde číhá, využije vaší slabé chvilky a okamžitě na vás nalije kýbl všech mindráků a pochybností o sobě. Protože je mnohem snadnější uvěřit ve zlou a blbou holku než v to, že máte nárok dělat chyby.
A tak si zakládám výzvu, nikoho nevyzývám a nikam se nefotím. Chci si každý den jednu věc odpustit a za jednu se pochválit. Potřebuju to jako prase drbání.
Dneska si třeba odpustím to, že jsem rozbila ten parfém (koneckonců aspoň má Ježíšek další položku na seznamu, který se mu mou "šikovností" pěkně zaplnil minulý pátek, kabelka, peněženka, mobil...). A pochválím se za to, že jsem nerozbila ten větší a dražší :)

Jak jsem si myslela, že by to šlo...

Miluju dovolené. Miluju dokonce i dovolené s dětma. Zimní i letní. Přestože jsem po nich šíleně unavená. Matky a zejména mnohomatky to jistě znají. Dovolená s dětmi znamená:

1. Nachystat všechno z toho šíleného seznamu, který už roky nosím v hlavě a postupně v něm mentálně vyškrtávám některé položky, abych místo nich přidala nové. Například pleny a dudlíky vyškrtnuty, gel na vlasy přidán.
(Nejdůležitější je nepoplést letní a zimní verzi seznamu, abychom místo lyžování nejezdili po zadku ze zasněženého kopce na nafukovacím lehátku.)

2. Nachystat a zabalit jídlo. S nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsme měli pouhé dvě děti a mohli jsme si dopřát minimálně polopenzi. Dneska bychom patrně museli prodat dům (který vlastně stejně patří bance), takže večeře v restauraci je spíš za odměnu a zbylé dny musím ty hladové krky něčím ucpat sama.
Jídelníček (samozřejmě opět v letní a zimní verzi) nosím v hlavě taky, takže to chce jenom vyjet do hypermarketu, narvat vozík, nad konečnou cifrou neomdlít u pokladny (dodnes vzpomínám na jednoho pana pokladního - zjevně málo zkušeného brigádníka - který vyvalil oči na dvoumetrovou účtenku, která vyjela z kasy, obdivně hvízdl a pronesl: "tyvoe něco takovýho vidím prvně!"), uvařit, zavařit, upéct, namazat a vyrazit.

3. Přežít cestu. Přestože věta: "Kdy už tam budeme?" zazní kilometr od domova. A zazní mockrát. Opravdu mockrát. Přežít tisíckrát přehrané tři čuníky, co je pálí kopýtka, bobra, co si vyčistí pravý zub, strejdu Járu, co se má, a datla, co jako doktor lesní všechny nemoce sní. Snažili jsme se vyhnout díře do hlavy a koupili jsme přehrávač DVD. Je to o něco lepší, pokud jste ochotní zhruba každých 90 minut vydržet hádku, kdo teď vybírá, a jestli to bude HáPéčko nebo PyšPrcka.
Přežít všechno to kňourání, fňukání, vyhrožování, že jestli nezastavíme do deseti sekund, rozhodně a bezodkladně se někdo počůrá.

4. Smířit se s tím, že se ráno nevyspíte, protože děti mají neskutečnou regenerační schopnost a spát nepotřebují ani v případě, že celý den lyžovaly/skákaly do vody. Že rozlámaná vylezete z postele a půjdete mazat svačinky, chystat pití, vykrajovat jablíčka. Ve vodě či na zdravém horském vzduchu opravdu dobře tráví. Musíte se smířit s tím, že zatímco večer po návratu z pláže či ze sjezdovky všichni relaxují, vy rychle vaříte večeři a dáváte sušit kombinézy či plavky.

5. Celý den hlídat a přepočítávat hlavy, které se z vody vynořují jen krátce, případně přepočítávat povědomě se pohybující tečky na sjezdovce. Být neustále ve střehu a modlit se, aby to všichni přežili bez zlomenin či vody v plících.

6. Večer usnout spolu s nejmladším dítětem, ke kterému jste si chtěli jen na minutku lehnout, i když jste se domluvili s přáteli, že tenhle večer už určitě posedíte u dobrého vína.

7. Přežít zpáteční cestu (viz bod 3), dva dny vybalovat a likvidovat špinavé prádlo. Jít se zregenerovat do práce.

A pak to po letech přijde. Dopřejete si ten luxus, že na dovolenou vyrazíte bez dětí. Domluvíte se s přáteli a jedete k moři na jachtu. Cesta vám uteče neskutečně rychle, můžete ji prospat, nemusíte slyšet ani jednu písničku a čůrat vám stačí dvakrát. Když máte takové štěstí jako my, je to dovolená naprosto snová. V obrovské pohodě ležíte na lodi, opalujete se a vstanete pouze v případě, že si chcete dolít víno, které můžete začít pít hned ráno. S přáteli si můžete po libosti popovídat, aniž by vám některé z jedenácti společných dětí neustále skákalo do řeči. Slyšíte jen vítr v plachtách a blaženě vzpomínáte na doby, kdy jste na dovolené vlastně nic nemuseli (škoda, že si to moc nepamatujete). Tři dny si namlouváte, že dovolená bez dětí je přesně to pravé pro vás.

A pak přijde čtvrtý den a vy zajedete na místo, kam s dětmi jezdíte pravidelně rok co rok. Vidět "vaši" pláž a vykoupat se ve "vašem" moři na začátku října je zážitek. Je to tam tak jiné. Na pláži roste tráva a kvetou kytky, není tam ani noha a je tam naprosté ticho, které neruší ani cikády. A pak vám to dojde. Je to jiné zejména proto, že po pláži nepobíhají postavičky v župánkách, nežadoní o kuny na kuglicu, nikdo vás netahá zahrát si ringo, když si chcete číst. Dojde vám, že "vaše" pláž je to hlavně proto, že na ní bývají vaše děti. A začne se vám strašně stýskat a víte, že ty čtyři dny byly sice dokonalé, ale teď už se strašně těšíte domů.

Fakt jsem si myslela, že by to šlo. Jednou to určitě půjde. Jednou přijde doba, kdy si na dovolené vzpomenu na děti jen ve chvíli, kdy jim budu kupovat pohled. Zatím to nejde. Nebo aspoň ne moc dlouho a ne úplně.

Před časem jsme s kamarádkou založily skupinu pro Nejenmámy. Byla jsem čtyři dny tak intenzivně Nejenmáma, až mi došlo, že jsem Hlavněmáma. A že mi to vůbec, ale vůbec nevadí.

A tak už pomalu kupuju tatranky v akci a stahuju další pohádky. Zima se blíží a dovolená přece musí stát za to :)

Všechno vím, všechno znám....

Die pink Katze de peluche

Naše starší dcera dostala u příležitosti svého narození růžovou plyšovou kočičku. Milovala ji a od chvíle, kdy byla schopná cíleně uchopovat, samostatně rozhodovat a něčeho se dožadovat, tahala ji všude s sebou. Krátce před stěhováním se po kočce slehla zem. Utěšila jsem dceru, že jsme ji jistě už zabalili do jedné z více než sto banánových krabic, a lehkomyslně jsme se přestěhovali.
Kočička nebyla ani v jedné z těch krabic, které jsem prohledala několikrát. A tak jsme vyhlásili pátrání. Nejprve jsme donutili babičky, aby po kolenou prolezly své domovy. Kočka nikde. Nevzdávali jsme se. Dojeli jsme do našeho bývalého kostela a prohledali krabice v dětském koutku. Našla jsem fotografii mimina s kočkou, ostřihla mimino a kočku poslala mailem do bývalé školky společně s prosebným mailem. Po kočce se slehla zem. A tak jsem rozjela akci "kočka náhradní". Obrážela jsem hračkářství. Vyvěsila jsem fotografii na sociální síti, dala inzerát v internetovém bazaru. Kromě jediné kočky, která byla sice stejná, ale bohužel červená, nepřišla žádná nabídka. A tak jsem dále dlouhé hodiny prolézala ebay, googlila všechny růžové plyšové kočky ve všech světových jazycích. (Nutno podotknout, že vám internet jako "růžovou kočičku" nabídne i spoustu prasáren.) Podařilo se mi přijít na to, která (americká) značka plyšových zvířátek to byla a trochu jsem zazlívala své kamarádce A., že dceři tenkrát nekoupila model z Moravské ústředny. Samozřejmě že značka chrlila spousty růžových koček, ale bohužel to byly dost upgradované modely a té naší se moc nepodobaly.
Doufali jsme, že dcera na růžovou kočičku, kterou jsem si v duchu překřtila dle slovníčku České sody, konečně zapomene. Uháčkovala jsem růžovou náhradnici. Nic nepomáhalo a dcera v nepravidelných intervalech oplakávala růžovou kamarádku více než dva roky. Nic platné nebylo moje srdceryvné vyprávění o malé chudé holčičce, která neměla žádné hračky, až jednou našla v parku zapomenutou růžovou kočičku a její smutný život konečně dostal smysl..... Řvalo se u nás stále a mně se chtělo mlátit hlavou do zdi.

Včera jsme jeli s mužem slavit švagrovy narozeniny. Když jsem se v časných ranních hodinách v jejich obýváku ukládala ke spánku, upoutalo mě v té tmě cosi růžového na stole. Nevěřícně jsem se snažila na růžové cosi zaostřit. Byla tam. O dva roky ošuntělejší, ale rozhodně naše šajzekace. Švagrová na dotaz, jak se u nich propánakrále ocitla, poznamenala, že je přece od nás, byla v tašce s oblečením po našich holkách, kterou jsme jí kdysi poslali pro nejmladší neteř. Ještě poznamenala, že je docela štěstí, že ji neteř položila na stůl a nehodila třeba pod postel.
Povyprávěla jsem celou kočičí anabázi a šťastná jak blecha dovezla kočku domů. To bylo radosti.....

Poučení jsem si z toho vzala několikeré:
Happyend se může konat, pokud máte dost trpělivosti.
Není třeba prohledávat celý svět, možná to, co hledáme, máme někde u nosu.
Oblíbené hračky je lepší koupit ve druhém provedení dřív, než se přestanou vyrábět :)

Jeden denně

Naše nejmenší dcera je až tak nejmenší, že na to dostala nálepku. Náš milovaný "jinam nezařaditelný trpaslík" musí absolvovat různá vyšetření, občas spojená s hospitalizací. Poslední mělo být dokonce třídenní a na noc by trpaslíček patrně musel zůstat sám. Proto jsme využili protekční přímluvy našeho kamaráda a na vyšetření se nechali ambulantně hospitalizovat na oddělení dětské onkologie. Pokoj měla jen pro sebe, alespoň do té doby, než jsme ji po vyšetření ještě v narkóze přivezli zpátky. V druhé malé postýlce bulela sotva tří- čtyřměsíční holčička s velkýma očima... S maminkou jsme se pozdravily a vzhledem k tomu, že jsme měly obě svoje starosti, ona přijela zdaleka, vyprovázela manžela a dědečka, běhala za doktory s papíry nebo ohřívala mlíko, krmila a přebalovala... a mně se střídavě budil a zase usínal neskutečně protivný a ufňukaný (protože hladový) trpaslík... kromě plachých úsměvů jsme spolu prakticky nekomunikovaly.
Odpoledne jsem se dočkala dobrých zpráv a s obrovskou úlevou a trochu ubuleně jsem volala manželovi, abych smazala čerta, kterého jsme si několik uplynulých týdnů malovali na zeď.
O několik minut později volala i druhá maminka svému muži a já pochopila, že to občasné smrkání, které jsem slyšela od druhé postýlky, nebyla rýma. Strašně jsem se styděla. A vůbec nevěděla, co mám na to říct. Najednou mi přišlo hrozně hloupé říct "tak jsem slyšela, co jste manželovi říkala, to je mi moc líto..." někomu, koho jsem několik hodin obcházela nesmělým obloukem. Prošvihla jsem začátek a nedokázala jsem začít odprostředka.... Jak jednoduché by bylo začít, kdybych věděla, jak se jmenuje, proč tam přijela, co je tam čeká... Takže jsem neřekla nic. Doládovala jsem trpaslíčka rizotem, oblékla ho a s dobrou zprávou vytištěnou na papíře opouštěla pokoj. Jen jsem se s maminkou rozloučila a popřála její holčičce hodně štěstí, s tím, že na ně budu moc myslet.

Hanba mě bude fackovat ještě dlouho. Já, která jsem čas od času "děsně chytrá" a učím zdravotníky, jak komunikovat s někým, kdo se dozvěděl špatné zprávy, jsem nenabídla to, co vštěpuju jim. Ano, měla jsem spoustu starostí, bylo to tam náročné, o tom žádná. Ale neudělala jsem to základní, co učím druhé. Nepodpořila jsem někoho, kdo to potřeboval, nezeptala jsem se, jak mu je, nenechala jsem ho mluvit o svém strachu, nepodala jsem kapesník, aby si utřel nudle.... Já, která na rozdíl od spousty svých "žáků" vím, co v takových chvílích říkat. Ano, teorii mám v malíku.

A tak se pořád stydím a abych si odpustila, udělila jsem si pokání. Alespoň jeden Zdrávas denně za tu malou, kterou čeká hodně těžká bitva. A za její mámu, aby si jí příště někdo všímal dřív, než bude na začátek pozdě. A taky za mě, abych pro vlastní blbost zase někdy neprošvihla šanci někomu podat kapesník.

P.S. Jmenuje se Nikolka a vůbec nevadí, jestli neumíte Zdrávas ;)