Cesta z města... v reálu

Tenhle příspěvek chci napsat už hodně dlouho. Jen a jen kvůli sobě (takže to v podstatě nemusíte ani číst ;-)). To pro případ, že bych se na ten pocit jednou musela rozpomínat. Je to stejné jako když lovíte z šuplíku zažloutlé manželovy dopisy z doby, kdy vám neustále potřeboval vyznávat lásku, abyste si vzpomněla, proč snášíte jeho nenálady a sbíráte v ložnici jeho špinavé ponožky.
Miluju Brno. Od prvního dne. Pamatuju si, jak můj úhlavní přítel Tomáš první den našeho vysokoškolského života pronesl v mém pokoji na kolejích, že Brno mu připadá stejný jako ten hnusnej nábytek. Tváří se to jako dřevo a je to přitom jen ňákej blbej umakart. Tomáše si hluboce vážím a jsme jako dvojčata, ale tenkrát jsem s ním nesouhlasila, protože Brno je moje láska na první pohled. Ano, Brno není žádné dřevo. Není to gobelínem čalouněné barokní křeslo s hlubokou reliéfní řezbou jako Praha (a upřímně, dokud to v Brně nepochopí a budou křičet, že taky patří na výstavu Baroko v Čechách a probůh hlavně na Moravě!!, škodí tím sami sobě). Brno je totiž funkcionalistické křesílko. Nepoutá zdaleka takovou pozornost zahraničních turistů, ale daleko líp se na něm sedí.
Takže jsem na to křesílko usedla s přesvědčením, že z něj už nevstanu. Jenže shodou okolností a aniž jsem to plánovala (kdo z nás si může naplánovat, kdy a do koho se zamiluje, že) jsem se zbláznila do místa, které žádný úctyhodný nábytek není. Můj muž se naštěstí zamiloval taky a s jeho přičiněním jsme v červenci vstali z křesílka a usedli na pařez na lesní mýtině.
Té změny jsem se hodně bála, však už o tom byla řeč. Když nás stěhovací firma, která se možná místo Moving Brno měla jmenovat Moving From Brno, vezla za novým životem, jela jsem v autě za nimi a pustila rádio, kde jak na potvoru hráli písničku, kterou už budu mít (díky mým drahým třicetipěti géčkařům) vždycky spojenou s loučením. A tak se mi kutálely slzy jako hrachy a procítěně jsem křičela do světa, that I´m leaving on a jet plane, a v hloubi duše se bála, kdy začnu litovat.
Stěhovali jsme se v červenci. Bylo krásně, byly prázdniny, děti byly celé dny venku. Já se udiveně rozhlížela, jak je u nás doma krásně, jak je svět plný vůní, barev a zvuků, které si pamatujete z dob, kdy jste jezdili na tábor do lesa, na vodu... Ale červík hlodal a já si říkala, jen počkej, ono ti září ukáže, až začneš vozit děti do kroužků, začnou plískanice a když zapomeneš koupit toaletní papír, pojedeš půl hodiny do Glóbusu.
Začalo září. Řídím ráda, relaxuju u toho, v centru města jsem za dvacet minut. Toaletního papíru mám dostatečnou zásobu. Plískanice se nekonaly, zato začaly růst houby a večery byly vlahé.
Ani říjen mi neukázal, ty barvy, ty barvy! Miluju podzim, už jsem o tom psala. Žádný podzim nebyl barevnější než ten letošní.
Listopad je krásný. Mlha jdoucí od lesa voní, srnky se chodí pást k nám na zahradu a těšíme se na sníh.
Tak třeba mi ukáže zima, až zapadáme sněhem a nevyjedeme autem? Dost o tom pochybuju :-)

P.S. Závěrem potřebuju uvést na pravou míru, že naše lesní chaloupka je dokonalý architektonický počin, který má podstatně blíž k funkcionalismu než k pařezu ;-)

Máte Amálu?

Moje pětiletá dcera chtěla chodit do baletu. A to velmi. Tudíž jsem se rozhodla věnovat poslední rok své mateřské tomu, že budu tancechtivou budoucí Odetu dovážet na hodiny. Vylepila jsem přes dva tisíce na celý rok, nachystaly jsme trikot, piškoty i tylovou sukni po sestřenici Týně a od září jsme začaly, aby Adéla Polertová mohla za patnáct let odejít do baletního důchodu.
Sáru to bavilo, moc. První hodinu. Druhou už jen trochu, třetí skoro vůbec. Důvodem byla "Amála". Holčička o dvě hlavy větší a asi tak pětkrát těžší než ta naše křehule. Amále se zdála Sára moc malá, nešikovná, trikot po Týně měl špatnou barvu, sponky do vlasů neměly tu správnou Hello Kitty.
A tak jsme si doma povídaly, co by se s Amálou dalo dělat. Jak se věci dají vyřešit tím, že se o nich mluví. Vychovávala jsem svou dceru k tomu, co sama často nedělám.
Dnešní hodina byla kritická. Jen jsme vlezly do vestibulu, kde se už slavnostně tyčila natěšená Amála v zařízlé sukýnce, začala moje malá Odeta bulet a smlouvat, že už do baletu chodit nechce a nebude. Neměla jsem trpělivost řešit to zrovna v narvaném vestibulu mezi spoustou uvědomělých pětiletých baletek a jejich ambiciózních matek. Tak jsem jen utřela nudle a postrčila děvenku k paní učitelce. Pak jsem zbaběle utekla a hodinu a půl trnula, jestli tam Sára nebulí.
Nebulela. Vylezla šťastná a rozesmátá. "Tak jsem Amálce řekla, že je mi to líto, když mi takový věci říká, a ona mě potulila a už jsme kamarádky." Spadla mi brada (zároveň jsem nenápadně prohmatala dítěti žebra, jestli nemá některé nalomené ;-)). Protože občas zapomínám, jak jsou věci jednoduché.
Kolegové terapeuti mi jistě dají za pravdu, že kdyby podobný problém měl dospělý člověk a přišel s ním do terapie, mohlo by to být na hodiny a hodiny tvrdé práce. Dobrat se k pocitům, připustit si je, vyjet ze zajetých kolejí, kdy nic neříkáme, všechno polykáme, a když něco pustíme, tak možná napůl nebo úplně jinak, než bychom měli. Kolik sebepodpory musí v sobě člověk najít, aby dokázal někomu říct něco na rovinu. Proto mě to i v práci tolik táhne k dětem. Protože u nich je to jednoduché. Určitě i tohle měl na mysli Ježíš, když nám skrze učedníky vzkázal, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království.
Tak ruku na srdce, máte svou Amálu? Je vaší Amálou tchýně, šéf, sousedka? Zkuste to. Prostě jí řekněte to, co polykáte, čím se užíráte a co vám možná zbytečně kazí vztahy. Možná se nic nezmění. Ale třeba to dopadne tak, že vás Amála potulí, až budou kosti praštět. Za pokus to stojí.

Ach to první září...

Ne, nejsem úplně mimo a mám kalendář, takže vím, že je zítra třetího. Nicméně symbol je symbol.
Jaké bylo vaše první září, které nejde zapomenout? Pro mě určitě to, kdy jsem šla do první třídy a poněkud robustnější spolužačka mi aktovkou vyrazila zub hned na slavnostním shromáždění před školou, takže jsem se mile usmívala na soudružku učitelku, která držela mávátko s nápisem 1.D, a z pusy mi kapala krev na hodobóžový kostýmek.
Od té doby už jsem nikdy první září moc neprožívala. Prostě jsem se trochu těšila na kamarádky a trochu se mi nechtělo.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mé první dítě nastoupilo do školky. Asi to znáte, milé spolumatky. Zamáčknete slzu, jak vám to miminko rychle vyrostlo, nachystáte bačkůrky a tepláčky, odevzdáte mírně vyděšeně se tvářící dítě vstřícně se tvářící učitelce a pak jdete domů, čtyři hodiny trpíte jak zvíře a očima posouváte minutovou ručičku, aby už konečně bylo "po O". A dál je to různě. U nás to bylo tak, že jsem ráno strkala do třídy řvoucí dítě, které jednou rukou křečovitě svíralo medvěda a druhou rukou mou nohavici. Trvalo to dlouho a bylo to vyčerpávající. Proto nemám první září ráda, i když všechna další už byla naprosto klidná, ať ta školková nebo školní.
Zítra nás "prvozářijové poprvé" čeká hned třikrát. Naštěstí jsem jediná, kdo má z toho žaludeční neurózu, kdo zamáčkává slzy a bačkůrky chystá třesoucí se rukou. Děti jsou naštěstí v klidu. Jedno se těší, druhé je zvědavé a třetímu je to dost fuk. Ještě že tak.

Tak klidné a pohodové první září, školkáčům, školákům, gymnazistům... a hlavně maminkám!!!

Cesta z města...

Tak se nám to blíží. Zhruba za tři týdny sbalíme kufry, štosy banánových krabic, které jak soumar tahám z Tesca (věřili byste tomu, že se jich do Multiply vejde patnáct?) a zamáváme místu, kde jsme prožili krásných dvanáct let. Těším se, moc. A zároveň se trochu bojím. Jsem paneláková holka a má ze mě být pravá nefalšovaná jihomoravská lonťačka. Bije se ve mně idealizovaná představa s mými nejčernějšími obavami. Posuďte sami.

V ideální představě se ráno probouzím do svěžího, voňavého rána. Ptáci cvrlikají, na protější stráni se popásají srnky, slunce se vylupuje z mlžného oparu a všude je klid a mír. Z krajáče nalévám dětem mléko a se skývou domácího chleba je posílám za Kájou Maříkem do hájovny, aby společně bosky běhaly celé dopoledne po lese. Já sama si podkasám pruhovanou kanafasovou sukni a bosá se brodím orosenou trávou, abych od sedláka koupila mléko a vejce.... No dobře, tak ne. Natolik mimo fakt nejsem. Takže se budím do svěžího rána, ptáky ponechávám, srnky škrtám, jakož i Káju, sedláka a kanafasovou sukni. Krajáč taky ruším a strkám hrnky s kakaem do mikrovlnky. Sama si vařím kafe a jdu si ho v klidu, nerušeně vypít na terasu. Kochám se pohledem na svou pěkně rostoucí, pěkně kvetoucí a sladké ovoce plodící zahradu. Zatímco manžel odvádí prostřední děti do místní MŠ/ZŠ a odváží prvorozeného gymnazistu do Brna, já s batoletem dlouze snídám. Pak jdeme vyvenčit irského setra, který se vznosně nese a skvěle barevně ladí se zlátnoucím listím v lese. V klidu, míru a pohodě plyne pak celý dlouhý den, který končí opět posezením na terase, tentokrát s manželem a lahví dobrého vína. Je slyšet houkání sovy, kuňkání žab, les voní a život je klidný a krásný.

V té nejhorší představě mě z postele nedostane cvrlikání ptactva a zlatavé paprsky slunce, ale budík, zcela nemilosrdně nastavený na 5.30 hod. Začíná ranní kvalt, kakaa, svačiny, oblečení, máš-klíče-svačinu-kartu-na-oběd-podepsanou-tu-matiku? S jazykem na vestě budím batole (to si ze mě nahoře dělají srandu, že jediné dítě, které ráno spí klidně do osmi, je to poslední?), vykopávám všechny děti, rozespalé batole ještě v pyžamu, ostatní v čemkoli, co našli na sebe, čisté to není, prát totiž nestíhám. Manžel prvorozeného do školy neodváží, manžel se snaží splácet hypotéku, takže z práce se dostane na dvě hodiny o víkendu. Uháníme do školy, do školky, ranní zácpou u Kuřimi následně do Brna, batole v sedačce vříská, já nadávám jak špaček, student církevní školy mě trapně napomíná.... Vysypu ho u školy a jedu zase domů, kde stihnu naládovat do batolete oběd (mražák-mikrovlnka), pak zase s jazykem na vestě mažu do školy a vyzvedávám prostředňáky, které vezu opět do Brna na fotbaly, klavíry, balety....  To vše zabere čas až do večera, kdy dám dětem večeři (mražák-mikrovlnka) a totálně grogy usínám jako první. Koneckonců, ono se na vesnici stejně chodí spát se slepicema. Aha, tak usnout ještě nemůžu, zapomněla jsem na psa, který když byl doma sám, sežral, rozkousal či jinak zničil vše, na co přišel. Navíc je třeba mu z jeho krásné irské srsti vytahat tunu kudlibabek. Poslední má myšlenka, než omdlím do postele, patří vzpomínce na milovaný panelák, kde za mě placená síla vytírala chodbu, kde bláto z bot dětem opadalo už ve výtahu, kde jediná fauna byly octomilky v době burčáku.
O víkendu to je v mých hrůzných představách o něco lepší. Místo budíku v 5.30 mě budí sekačky na trávu v 6.30. Zvuk, který ruší mé vysněné ticho celou sobotu. Alespoň ten kravál přehluší moje výčitky svědomí, že správná vesnická náplava prostě seká trávu každou volnou chvilku. Nebo alespoň zalévá či hnojí.
Jedno z čelních míst (o tom už tu řeč byla) má v mých hrůzných představách zahrada, která buď nezřízeně bují nebo totálně usychá. Kromě flóry je na zahradě i hojně zastoupená fauna a já se otřásám odporem nad všemi těmi slimáky, žížalami, svinkami, pavouky, myškami, žabkami a vší havětí, která mi leze i do baráku. Nemluvě o klíšťatech, která obírám z dětí hodinu před spaním.

Jsem realista a vím, čekám a těším se, že to ve výsledku bude něco mezi. Že život na brdku, kde Cyril s Metodějem svačili na své cestě Moravou, mi svým poklidem, tichem, barvami, vůněmi vynahradí pohodlí paneláku, kde mám všechno u nosu.
Držte palce, já vám pak dám vědět. S úctou hajná Maříková s trochu staženou zadnicí ;-)

Co vám Betynka neřekne...

Mateřství je běh na dlouhou trať, což je fakt, který záměrně opomíjejí všechny časopisy pro nastávající maminky. Takže zmíněné ženy pak podléhají klamné iluzi, že děti jsou roztomilá, voňavá a líbezná stvoření, která se rozzáří, kdykoli vás uvidí, a která blaženě usnou, když jim zapějete ukolébavku. Přiznají-li časopisy typu Betynka, Maminka apod. (napadlo vás zamyslet se nad tím, proč jsou názvy zdrobněliny?) nějaký mráček na blankytném nebi mateřství, končí tak maximálně u prdíků, které trvají jen tři měsíce a můžete s nimi zatočit nějakým prima lékárenským přípravkem.
Patrně začnu vydávat časopis s názvem, který nebude obsahovat zdrobnělinu. Ve své Matce či Betyně budu servávat nastávajícím matkám růžové brýle z očí.

Nikdy a nikde se nedočtete, že být matka znamená neustále něco hledat. Nikoli proto, že máte "těhudemenci" či "syndrom vykojeného mozku", jak vtipně píše konkurenční tisk. Prostě proto, že máte děti a děti neustále něco ztrácejí či zašantročují. Klíče, kartu na oběd, žákovskou knížku, sešit z toho či onoho, kružítko, pero, rukavice, peníze na školní výlet..... Ráno dceři nachystám zhruba sedm kusů oblečení na postel, zatímco snídá. Po ranní hygieně se jde oblékat a během oblékání tři z těch sedmi kusů ztratí. Nevidí, nenajde. Ne, nemáme doma Bermudský trojúhleník a já oblečení najdu. Pod polštářem, pod postelí, na skříni. A tak je to se vším. Najdu-li něco jednou, nemám vyhráno. Klidně se ten či onen sešit může cestou do aktovky ztratit ještě třikrát. Kdybych spočítala čas, který denně strávím hledáním, hlasitě bych vyla...

Být matka znamená neustále něco opakovat. Jednak proto, že vás často nikdo neposlouchá, i když stojí proti vám, pokud ano, tak to většinou zapomene. Tak třeba otázka "co bude k večeři?" u nás každý večer zazní tak desetkrát. Ne, nemám deset dětí. To jen tři ze čtyř si to prostě nejsou schopné zapamatovat (zaplaťpámbu za to čtvrté, které se ještě neptá). Patrně začnu po vzoru Pelíšků vyvěšovat jídelníček.

Být matkou znamená neustále něco přenášet (ne, teď nemyslím ony vydařené dny těhotenství, kdy doktor sahá do vašich útrob a neustále říká "já vám nevím, jak je možné, že jste ještě neporodila?", i když s tím mám také bohaté zkušenosti). Prostě pořád něco sbíráte a někam nosíte.... Znáte to. U postele najdete synovy zakopnuté ponožky, vezmete je a nesete do koupelny do koše na prádlo. V koupelně najdete nedojedený rohlík, který tam batole hodilo na zem. Vezmete rohlík a jdete ho odnést do kuchyně. V kuchyni na stole najdete synovo zapomenuté rovnátko a dceřiny sponky, takže je vezmete a opět se vrátíte do koupelny. Tam vezmete tři figurky z Kinder vajíček, na které omylem šlápnete, a odnesete je do dětského pokoje, kde vezmete........ a takhle běháte a přenášíte celé dopoledne.

Další věc, kterou vám zdrobnělinové časopisy zatají, je permanentní zvýšená hladina hluku. Betynky končí tím, že se na vás rozzářené miminko usměje a pronese ono toužebně očekávané "mama" (znáte dítě, které tohle slovo řeklo jako první? Já ne. To většinou uslyšíte až poté, co má na repertoáru slova tak pitomá jako je "hadr", "bagr" a "citrón"). Nedozvíte se, že vám začíná několik let hluku, kdy na vás stále bude někdo mluvit, dost často bude někdo ječet. Nemluvě o ranách balónem, zvuku rozsypaného Lega a příšerných interaktivních hraček, které dětem kupuje vaše tchýně. A to nepočítám biče, které si na sebe jako rodiče pleteme sami, když dáme děti hudebně vzdělávat. Děti hlučí, když mají radost. Hlučí, když se zlobí. Hlučí, když se nudí. Proto chodím spát hodně pozdě v noci. Nemůžu se nabažit ticha.

A tak bych mohla pokračovat dlouho. Předpokládám, že je to házení hrachu na stěnu, protože moji Betynu si žádná nastávající matka nekoupí. Betynu si koupí zkušené matky, které bude těšit, že v tom nejsou samy, ale už jim neprozradím nic nového.  Alespoň se nemusím bát, že bych ovlivnila populační křivku. Tímto se obracím na vás, milé zkušené matky a potenciální redaktorky Betyny. Jaké téma připravíte pro příští číslo? :-)

Máj, Bystrouška a Superstar

Jsem dojímací typ. Mám k tomu velmi silné genetické vlohy. V dětství nám tatínek dělával před spaním večerní chvilky poezie a jak vkráčel do pokoje s Májem, už jsme se se sestrou těšily a čekaly, kdy to přijde. Tatínek nikdy nezklamal. Hned jak začaly na blankytném nebi bělavé páry hynout, tatínkovi se zlomil hlas a my zalézaly pod peřinu, aby nebyl slyšet náš smích.
Sama jsem se dojímala ráda už jako dítě a vynalézala si dojímací hry. Třeba hru na motivy mé oblíbené knihy Říkali mi Leni. Hra spočívala v tom, že jsem se schválně nepřikrývala večer peřinou a dojímala se nad sebou, jaké jsem nebohé převychovávané dítě, kterému jeho zlá árijská macecha nedá ani deku.
Když jsme šli v páté třídě se školou do kina, nevšímala jsem si spolužáků, kteří flusali po učitelkách papírky z verzatilky a domlouvali si na odpoledne rande u výměníku. Srdceryvně jsem plakala nad Bílým Bimem, Černým uchem.

S léty se to nelepší, naopak. Předčítám svým dětem a dojímám se často. Podobně jako kdysi můj otec to maskuji záchvaty kašle či nutností se vysmrkat (samozřejmě kvůli náhle vypuklé třeskuté rýmě).
Utěšuje mě, že v tom nejsem sama a podobně to má řada mých vrstevníků. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, kterak autem vjela do Bílovic nad Svitavou a dojala se u cedule: "Vítejte v kraji Lišky Bystroušky" natolik, že měla slzy v očích (to ji patrně zachránilo, protože kdyby dočetla až do konce, zjistila by, že ji taky vítají v kraji Knihy lesů, vod a strání a vánočních stromů republiky, a to už by opravdu mohla skončit v příkopu.

Ve snaze zabavit nemocné syny jsem se dnes rozhodla zpříjemnit jim Květnou neděli a pustila jsem jim Jesus Christ Superstar. Koneckonců jsou ve věku, kdy by jim charizmatický rocker mohl trochu vylepšit Ježíšovu trochu unylou kostelní image. Asi vám nemusím vyprávět, jak to dopadlo. Snažila jsem se od začátku doplňovat, korigovat, vysvětlovat nadsázku, ale šlo to čím dál hůř. Ve chvíli, kdy se mě mladší syn ptal, jestli je Jidáš gay, když Krista líbá, jsem nebyla schopna podat uspokojivé vysvětlení (chápejte, zrovna mě přepadl záchvat kašle). Postupně jsem se dojímala víc a víc a méně a méně dojetí skrývala. Při ranách bičem už se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy a já si řekla, že nebudu nic zastírat. Tohle totiž je silný příběh. Tenhle příběh vzbuzuje emoce, po sta- i tisíciletí. Jen by byla škoda, pokud by skončilo jen u laciného dojímání.
Pane, prosím dej, ať mě tenhle příběh nejen dojímá, ale ať každý den znovu a znovu mění můj život.
Všem krásný Svatý týden.

Kozel zahradníkem

Je to tady. Až se trochu stydím a budu s tím přiznáním otálet. Přece jen, dát všanc léta pracně budovanou image.... Půjdu na to od lesa.

Nechápu českou zálibu v zahradničení. Květiny mám ráda, zejména ty řezané, které si každé pondělí kupuju v supermarketu, týden se s nimi těším a pak je vesele hodím do koše. S květinami v květináči už je to horší. Zalévám je až v případě, kdy smutně svěsí listy, které pozbyly svěží zelenou barvu (samozřejmě několik dní dělám, že jsem si toho nevšimla). Kdysi jsem květiny i přesazovala, pravda až v případě, že už po přesazení volaly nahlas a svíjely se u toho ve smrtelných křečích. Dva týdny jsem se na to psychicky připravovala a dva týdny jsem se z toho vzpamatovávala. Takže už to nedělám. Květiny volající po přesazení posouvám do druhé řady, aby je zastínily jejich šťastnější a čerstvější kamarádky, počkám, až definitivně uschnou, a pak je i s květináčem vyhazuju do smetí.

Několikrát v životě jsem měla záchvat pěstitelství. V páté třídě jsem se omylem ocitla v přírodovědném kroužku (z klubu Mladých švadlenek mě vyhodili pro neschopnost a odpoledne bylo třeba vyplnit jinou mimoškolní aktivitou) a jednoho odpoledne jsme jeli na výstavu kaktusů. Koupila jsem si kaktus v kalíšku od hřbitovní svíčky za 5 Kčs. Ve snaze donutit ho kvést jsem mu vyráběla fóliovník z igelitového pytlíku, rosila ho, něžně k němu promlouvala a zpívala mu Rozvíjej se poupátko. Kaktus mou péčí pohrdl a kvést začal až o patnáct let později, tedy ve chvíli, kdy už jsem bydlela jinde. Pořád si uraženě myslím, že mi to udělal natruc.
V šesté třídě jsme v hodině pěstitelských prací vysévali papriky a já se rozhodla, že je na čase stát se paprikovým odborníkem a velkopěstitelem. Do všech volných květináčů jsem doma nasela papriky, které vyrostly, vykvetly, urodily několik miniaturních zelených tvrdých kulovitých plodů, které posléze opadaly.
Zhrzena jsem na dlouhá desetiletí pěstitelských pokusů zanechala a vrhla se na jiné činnosti, ke kterým mám poněkud více předpokladů. Třeba jsem rodila děti :-)
Před šesti lety jsem se ve Skotsku zamilovala do rododendronů, které tam všude rostou a bohatě kvetou jako ten nejodolnější plevel. Podlehla jsem tudíž iluzi, že bych mohla umět pěstovat rododendron. Hádáte správně, nemohla :-)

Mé zahradymilovné přátele mé neúspěchy přivádějí k šílenství, nicméně s léty se mě naučili ctít a milovat i s tímto handicapem. Většinou se mi smějí, což chápu, neurážím se a směju se s nimi. Zkušená amatérská zahradnice Hana, která zasadí špejli od jitrnice a ona jí bohatě vypučí, vykvete a vyplodí vítězné Jablko roku Zahrady Čech, se mě zpočátku v raných letech našeho přátelství pokoušela převychovat. Jednou jsem od ní dostala sazenice rajčat s instrukcí "to nic není, jen to dáš do hlíny, občas pohnojíš a bude ti to rodit jak vzteklý". Zakoupila jsem velké květináče, kvalitní zeminu a hnojivo a o rajčata se starala, co jsem mohla. Výsledkem byly dva (!) podivné sluncem spálené zčernalé plody, z nichž každý mě vyšel asi na 130 korun. Takže Hana už mě nepřevychovává a když se na její neskutečné rozkvetlé terase hlasitě kochám, utěšuje mě tím, že zahradničení je záliba starců a tak mám ještě čas.

Když jsme se rozhodli vysídlit z města na venkov, snažila jsem se přehlédnout fakt, že pozemek má 1200 m2 a dům rozhodně celý pozemek nezabere. Kochala jsem se potokem a lesem, který s pozemkem prakticky sousedí, a tu obrovskou travnatou plochu prostě nebrala v úvahu. Můj muž si ze mě dělal legraci, o čemž svědčí vtipné vánoční dárky typu knihy "Zahrada ve svahu" či barevně sladěné soupravy rýče, hrábí, motyčky a holínek.
Nicméně dům roste a smích mě pomalu přechází, neboť reálná vidina přestěhování vzbuzuje spoustu obav. Vtipy o tom, jak to vylijeme betonem a kytky tam vymalujeme, už tak docela nezabírají. Nervózně pozoruju sousedy sekající trávník a sobotu co sobotu provádějící různé úkony, které na rozdíl od Přemka Podlahy a 99% občanů ČR neumím ani pojmenovat, natož pak vykonávat. Moje nervozita dokonce dospěla tak daleko, že jsem si zakoupila značkové zahradnické nůžky, jimiž budu likvidovat plevel, který v mých představách dorůstá dvoumetrové výšky a už už se mě chystá zadusit. V mých představách je zahradničení prosekáváním, mýcením, klučením.

Do stěhování zbývají tři měsíce a já se rozhodla, že nemůžu nadále strkat hlavu do písku. S hlubokým nádechem jsem se rozhodla skočit do vody a plavat, samozřejmě za pomoci plaveckého instruktora.
A tak jsme pozvali kamarádku architektu Evu, která na rozdíl od mého muže navrhuje i zahrady, zahrady miluje, zahradám rozumí.

V mých bujných a nejhorších představách je zahradní architekt někdo, kdo vám na zahradu vymyslí spoustu podivností, z nichž většinu nejen že nechcete, ale dokonce ani neznáte a nevíte, na co byste je potřebovali. Nevěděla jsem přesně, jakou zahradu nám bude chtít Eva navrhnout. Zda kozlíkovošikulovskou (záhonky cibule, rajčat, cuket, pažitky, brambor, jahod, mrkve atd. atd., kde v potu tváře na pokraji sil pěstujete něco, co koupíte v supermarketu za zlomek financí, které jste do pěstění vložili), japonskou (traviny, které mého muže uvedou do anafylaktického šoku, altán a jezírko s barevnými kapry, ze kterého budu pořád tahat topící se dítě) či romantickou (buxusy, lavička z rukou zneuznalého uměleckého kováře a socha boha Apollóna). Nechtěla jsem nic z toho. Chtěla jsem trávu, co se seká dvakrát do roka, pár ovocných stromů a keřů, kytky, co vám ohlásí jaro, a vánoční stromeček, na který navěsíte světýlka. Trochu jsem se styděla tohle přiznat. Že mě to nebaví, že jsem líná a že je mi to trochu jedno...

Evu nejen že to nezaskočilo, Eva uměla najít řešení. Jak z několika set metrů čtverečních udělat zahradu pro někoho, koho to nebaví, je líný a je mu to jedno. Její nabízené možnosti sedaly na mé představy jako prdel na hrnec a já s údivem pozorovala, jak nadšeně hledám další komůrky v mém postupně se zažehávajícím zahradnickém srdéčku, doluju jména rostlin, které bych na své zahradě měla ráda a nevadilo by mi se o ně (samozřejmě zcela minimálně) starat.
Když bylo to základní domluveno, ohromeně jsem se rozhlížela přesně po té ploše, která mi předtím naháněla hrůzu, s připitomělým úsměvem. Už jsem neviděla plochu, na které mě společenská konvence nutí provádět z duše nenáviděné úkony. Viděla jsem krokusy vystrkující na jaře růžky, třepotání březových lístků, růže pnoucí se po domě, cítila jsem vůni levandule a slyšela údery kamenů, kterými děti roztloukají oříšky z našich lísek. Začala jsem se na tu naši zahradu hrozně těšit.
A o půl hodiny později, když v supermarketu mé oko zcela mimoděk zaostřilo na časopis Moje zahrada, jsem věděla, že je vymalováno. Nejen že mě neděsí zahrada, já už se nebojím ani zahradničení. Až mě to zarazilo. Přece jen, jestli už propadám zálibám starců....

Neříkejte to na mě, přece jen, ta image ;-)
A nebojte se, rajčata, papriky ani kaktusy pěstovat nehodlám.