PK

Tak jsem vám dnes ráno zjistila z médií, že včera to bylo dvacet let, co umřel Petr Kalandra. Jistě že mi v mém věku přijde neskutečné, že už je tolik let něco, co se stalo nedávno, to se stává čím dál častěji. Vzpomínala jsem, jak jsem někdy v říjnu 1995 jela z Brna na Hrádek a četla Reflex. Byla to dlouhá cesta a tak jsem stihla přečíst i méně atraktivní články včetně toho a zesnulém hudebníkovi, jehož jméno jsem sice znala, ale tím to haslo. A pak jsem aspoň mohla dělat chytrou, když se na Hrádku sečtělá Hanka ptala, jestli jsem slyšela, že umřel Kalandra. Neslyšela, četla.
Vůbec jsem netušila, jak moc bude důležitý v budoucnu. Když jsem slyšela Kalandru poprvé zpívat, přišlo mi to dost hrozné, pojďme si otevřeně říct, že trochu mečí. (Moje spolubydlící na kolejích mi zakazovala jeho kazety poslouchat :) ) Ale ty dokonale přebásněné texty a ta plachost projevu, na tu mě chlapec dostal. Aby mě pak jiný chlapec s kytarou dostal na tyhle písně. Ano, Petr Kalandra je jedním ze tří chlapíků, kteří mému J. výrazně pomohli při dobývání mého srdénka.
Tak tam nahoru jedno tichounké díky, včera byl jistě mejdan a rockeři ráno musí vyspávat...
A vám jednu svou oblíbenou...
https://www.youtube.com/watch?v=MXysTL8FzH8

Aby se to...

O tom, jak nemám ráda první září, už tu řeč byla. Ale mnohem víc nesnáším druhé září, zejména večerní hodiny.
Zatímco prvního září jdou děti do školy jen proto, aby ujistily pedagogické pracovníky, že prázdniny přežily, a nepotřebují k tomu ani bačkory, druhého září to vypukne.
Letos u nás velmi klasicky. Odpoledne nemáte to srdce zahnat děti domů včas, koneckonců jsou z prázdnin zvyklé lítat do tmy venku, řadu kamarádů dlouho neviděly a vy jste se za ta léta ještě nepoučila. A pak přijde večer, kdy máte děti doma. A je to tu. Najednou všechny děti shánějí učební pomůcky, toaletní papíry, kružítka, obaly na učebnice (nevím, jak to máte vy, ale mně se asi v životě nepovedlo koupit obal, který by na ty podivné formáty pasoval, a že těch pokusů bylo hodně), lepidla, pravítka, podložky, záložky... a vy lítáte jak pako, hledáte, nosíte, obalujete, k témuž se snažíte dokopat muže, pod nohama se vám plete pes a za zadkem máte nejmladší dítě, které zrovna nutně potřebuje vědět, jak se jmenovala ta chalupa, na které zvracelo (nepamatujete si dovolenou, na které by aspoň jedno dítě nezvracelo, takže neúspěšně nabízíte všechna místa, kde jste byli uplynulých pět let na dovolené). A kromě toho se dožaduje hraní pexesa, které jste neprozřetelně slíbila "až dochystáme věci do školy".
A jak jsem tak lítala, přišlo mi to natolik absurdní, že jsem to stopla (co můžeš nachystat dnes, nech klidně na zítřek) a šli jsme hrát to pexeso. Po téměř patnácti letech mateřství jsem natolik vyzrála, že klidně budu za neschopnou a nezodpovědnou matku, která nepohlídá všechny učební pomůcky do poslední (samozřejmě že podepsané) pastelky. Ono se to nepos.... a pokud náhodou ano, můžete se spolehnout, že vaše dítě má spolužáka se zodpovědnou matkou, která dodala čtyři ruličky toaletního papíru včas.
Tak všem hodně zdaru!

Knihovna

Jak řada mých přátel ví, po dlouhých letech jsem si splnila sen a zahájila soukromou terapeutickou praxi. Ví to opravdu hodně z nich a někteří velmi intenzivně (třeba ti, se kterými poslední dobou konzultuju každé písmeno, obrázek či barvu vznikajících internetových stránek) a já se jim tímto omlouvám. Ale nemůžu jinak. Jsem toho plná. Po letech, kdy jsem tvořila převážně děti, tvořím něco jiného a moc mě to baví. Každou středu se ze mě stává terapeutka. Včera jsem před klienty měla čas a rozhodla jsem se ho strávit v knihovně, abych si půjčila literaturu vhodnou pro terapeutku. Nebo ještě lépe - Terapeutku. Musím se vám přiznat, že s odbornou literaturou jsem odjakživa dost na štíru. Mám jí sice plné krabice, pravidelně si ji půjčuji a pravidelně jsem odhodlaná ji přečíst. Tím to zhruba tak hasne. Ale teď jsem Terapeutka a mé odhodlání je skálopevné. Proto jsem se dlouho probírala odbornými knihami v příslušném oddělení knihovny. Držela jsem už několik zajímavých titulů (samozřejmě tenkých, jsem sice terapeutka, ale úplně svému odhodlání nevěřím...), když mé oko padlo na titul, který mi přišel zajímavý. Věhlasní terapeuti (Terapeuti) popisují své nejzajímavější případy. Takový úlovek! Tak jsem knihu popadla a s nadšením, které v knihovně nad povedenými úlovky obvykle mívám, spěchala k výpůjčnímu pultu. Paní knihovnice načítala knihy pro Terapeutku a když odpípla tuhle, vlídně se usmála a povídá: "Ale tu už jste měla půjčenou!" Terapeutka by se patrně rovněž vlídně usmála a pronesla něco ve smyslu, že ano, samozřejmě ví, že knihu měla půjčenou, ale že ji kniha zaujala natolik, že si ji chce půjčit znovu. Leč místo Terapeutky tam stálo Tele, které s vykulenýma očima proneslo: "Já už jsem to fakt měla půjčené?" Paní knihovnice mě ujistila (trpělivě, asi je zvyklá ne důchodce s Alzheimerem), že ano, v roce 2012. Tele chvilku koketovalo s myšlenkou, že by své roli dostálo a zeptalo by se, jestli paní knihovnice náhodou taky neví, zda jsem knihu přečetla a pokud ano, zda se mi líbila. Nakonec jsem jen pronesla, že nevadí, knihu si chci půjčit i tak.
Cestou z knihovny mi došlo, že vlastně ty odborné knihy nemusím vůbec louskat. Stejně si z nich vůbec nic nezapamatuju.
Myslím, že můj muž bude mít brzy vystaráno s tím, co mi kupovat k Vánocům. Prostě jen posbírá všechny ty knihy, které mi za 16 let manželství daroval (a z nichž jsem spoustu nepřečetla) a pojede druhé kolo. Koneckonců já už jsem tuto tradici zavedla loni, kdy jsem před Vánoci v knihkupectví jásala nad knihou, kterou muž určitě ocení, abych si doma vzpomněla, že stejnou jsem mu koupila v létě k svátku.
Takže možná jsem terapeutka, ale rozhodně ne sečtělá. A pokud náhodou sečtělá jsem, nevím o tom :)
.

Varování

Ač jsem do mateřství vstupovala s přesvědčením, že děti budu vychovávat bez genderových předsudků, velmi brzy jsem pochopila, že geny nevyčůráš a jisté stereotypy jsou prostě dané. Zatímco pro mě auto dělá "brmbrm", můj zhruba patnáctiměsíční syn dokázal zcela přirozeně z pusy vypouštět přesně ta dokonalá klučičí citoslovce, na které holka jenom zírá, i když jí je skoro třicet...
Když se nám narodila první dcera, zírala jsem pro změnu na to, jak neskutečná koketa se může skrývat v půlročním miminu. Nejzářivější úsměvy patřily vždycky mužským členům rodiny. S věkem se to zhoršuje. Kdyby bylo na hřišti, kam vidíme z oken, deset holčiček (to je počet na naši vesnici opravdu slušný), s naší dcerou do nehne. Přijde první chlapeček, ona si okamžitě bere nejhezčí tričko, pohodí kudrnami a maže. A tak mě to do budoucna trochu děsí. A nechápu, po kom to má, když já ještě pomalu ve třiceti komunikovala s muži s jistým pocitem nepatřičnosti.
Nicméně nyní mám - díky manželovi, který tenhle týden uklidil holčičí pokoj a našel vskutku skvost - pro všechny potenciální zetě kvalitní výstrahu. Nakopíruju ji a preventivně budu dávat každému mladíkovi, který se mihne kolem našeho domu. Tady je:

"Ztracený zajíček - napsala a ilustrovala S.K.
Bil jednou jeden zajíček. Bil sám. Rodiče mu někam odešli. Zajíček nevědel kam. Bidlel sám v lese. Jednoho dne přišla do lesa holčička z rodiny Máltnových. Jmenovala jse Ema. Ema měla moc ráda zvířátka. Zajíček Emu uviděl chtěl se schovat ale nestihl to. Ema ho viděla jak si hledá úkryt. A ten zajíček bil tak malí že se Emně vešel do kapsi. Ema si ho tam dala. Zajíček nebil rád. Zkoušel viskakovat ale nešloto. Ale zato Ema bila ráda moc. Konečně má zvířátko. Ochočila si ho. A zajíček si zvikl. Konec"

Milý potenciální zeti, dobře si to přečti. A prohlédni si obrázky. Nejsou ti ty Eminy blond lokny povědomé? Jinak ta i/y, ona není blbá. To byla teprve ve druhé třídě, takže povědomí o gramatice měla ještě malé. Na rozdíl od povědomí, jak ochočit zvířátko. Konec.

Čtyřicet

Ve čtvrtek mi bylo čtyřicet.... Netěším se na narozeniny už spoustu let, ale u těchhle to bylo ještě nějak výraznější. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že čtyřicet je ten nejvyšší věk, kterého je možné se dožít. Pak už prostě následuje černá díra.... Postupně jsem přišla na to, že při troše štěstí se dá žít i déle, ale tak nějak jsem si tenhle věk zařadila do kategorie "to už to bude stát pěkně za prd".
A tak jsem se dívala s obavou kupředu už celý rok, co se mi ta trojka na začátku krátila. Navíc bylo jasné, že to budu muset oslavit a já narozeniny normálně nijak neslavím.

Ve čtvrtek jsem se vzbudila s povzdechem, že už je to tady, dolezla jsem do koupelny, radši se moc neprohlížela, protože znáte to, čtyřicítka, žejo..... a pak mi to došlo. Že jsem neumřela, že ten ksicht je stejnej jako včera a že se mám vlastně náramně. Vzpomínala jsem na svoje dvacáté narozeniny, kdy jsem byla sice mladá, perspektivní, ale tak nějak nespokojená a nešťastná. Měla jsem jasnou představu, co mi k tomu štěstí chybí. Ten nejúžasnější chlap na světě a kupa dětí (fakt jsem chtěla čtyři a fakt jsem doufala ve dva kluky a dvě holky), práce, která mě bude naplňovat, a širší rodina přesně v tak velké blízkosti i vzdálenosti, která mi bude vyhovovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu řešit nějaké číslo, když vlastně žiju svůj splněný dvacítkový sen. A tak jsem si tu čtyřicítku začala užívat. Vzala jsem si šaty s dost krátkou sukní, pěkně se namalovala a hlavně jsem se začala usmívat. Když se pak začaly trousit všechny ty moje splněné sny a přát mi, byla jsem naměkko a úplně šťastná. Celý den svítilo slunce a sestra mi poslala přání mailem, které bylo reakcí na můj někdejší článek k jejím čtyřicátinám. A tak jsem i bulela a nestyděla se za to.

Přežila jsem nejen čtyřicítku, přežila jsem i oslavu a bylo krásné pozorovat, co se děje, když nechám své blízké, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi.
A tak si užívám svých čtyřicet a jsem přesvědčená o tom, že to budou s Boží pomocí krásné roky.
Jestli jsem se ve dvaceti začínala orientovat v tom, co vlastně chci, a ve třiceti si o to uměla i říct, ve čtyřiceti jsem natolik zběhlá, že si to umím zařídit i tehdy, když mi to nikdo nedá. Teda aspoň občas :)

Ta věta o kabelkách ze Sesterské už neplatí. Po narozeninách mám totiž o tři víc. Ta první je důkazem lásky mého muže, který se v Paříži vypravil do obchodu s kabelkami, což nedává ani česky, natož v městě, kde neumí jazyk. Ta druhá je důkazem, že je na mě moje sestra mnohem hodnější než já sama, protože mi klidně koupí něco, co já jsem si už tisíckrát prohlížela na internetu, abych to zas a znovu zavřela s tím, že takový prachy za sebe dát nemůžu. A ta třetí je důkazem, že láska dětí a matek je tak bláznivá, že klidně budete nosit kus plsti sešitý neumělým předním stehem a vůbec se za to nebudete stydět, protože to srdce našité nahoře mluví za všechno.

P.S. Den před narozeninami říkali ve zprávách, že Buffalo Sabres slavnostně vyřadilo devětřicítku na počest Dominika Haška.... aby ji už nikdy nikdo nemohl nosit.... A tak jsem pochopila, že je vlastně pocta, když můžu udělat to samé :)

Přání....

Tohle je asi ten nejhezčí dárek k mým narozeninám....

"Moje sestra má dneska kulaté narozeniny. Čtyřicáté. Když bylo čtyřicet mně (což už je hróóózně dávno, jak by nezapomněla podotknout – přesně 3 roky a měsíc), napsala mi na svůj blog článek, který mi mluvil z duše a kdybych o našem vztahu chtěla vyprávět, stačilo by jen prohodit osoby. Takže na to budu muset jinak.

Sedím tady, probírám fotky z dětství a vzpomínám.

Jako dítě jsem chtěla bratra. Staršího. Ale Ježíšek mi ho nenadělil, kouzelný krápník v Macoše taky zklamal, a tak jsem od malička (jó, uběhlo strašně moc vody, než se ona narodila, jasně) žila se sestrou. Na úplné začátky našeho soužití si nepamatuju, přece jen zas tak stará jsem nebyla. Zpočátku bych ji možná samou láskou udusila – doslova, rodinná historka praví, že jsem ji po návratu z porodnice v nestřežené chvíli nakrmila makovou buchtou. Pak už to bylo slabší.

Když začala brát věci, ale ne rozum, počmárala mi propiskou mou nejkrásnější panenku Adélku. Inkoust byl poctivý, zbytky tetování už jí zůstaly napořád (panence, ne sestře). Ječela a štípala (sestra, ne panenka). Nejenom mě, i cizí děti. Kousala si nehty. Pořád živě vidím útrpné a pohoršené pohledy maminek na písku, když si Lucie sedla na lavičku, zula si tenisky i podkolenky a jala se provádět pedikúru. Vsadím se, že dneska už si palec u nohy do pusy nedá, i kdyby se snažila. Styděla jsem se za ni. A pykala. Doslova. Když jsme hráli na schovku a ji našli jako první, rozbrečela se. Aby se mohlo hrát dál (a aby ji kamarádi ze hry nevyloučili), šla jsem pykat místo ní. Tím můj výčet příkoří zdaleka nekončí. Hádala se se mnou. Nadávala mi. „Markéta parkéta“ zdaleka nebyl nejtěžší kalibr. Když jsme se praly, ječela už preventivně, protože věděla, že přiletí mamka a schytáme to obě rovným dílem. Brala si moje věci a neuklízela. Svévolně překračovala čáru, kterou jsem spravedlivě rozdělila náš pokojíček na dvě půlky – moje u okna, její u dveří. Všechny sladkosti si snědla dřív než já a pak na mně loudila. Musela jsem ji brát všude s sebou, i do pionýrského oddílu se mi vnutila. Vyšlapávala jsem jí cestu, co jsem si na rodičích vybojovala já, to ona hned měla samozřejmě taky. Taková nespravedlnost.

A přitom ani toho bráchu neuměla pořádně nahradit. Klučičím jménem si říkat nechala a mluvila o sobě v mužském rodě, ale čůrat vestoje odmítla. Pche. Ale docela dobře jsme si vyhrály. Byla důvěřivá, mohla jsem jí nabulíkovat úplně všechno. Třeba že když se dělí pytlík bonbónů a jeden bonbón zbyde, je děsně výhodný nechat si pytlík a bonbón dát mně. Sice budu mít chvilku potěšení navíc, ale zase si ty ostatní bonbóny nemám kam dát a musím je nosit po kapsách. Taky ochotně přijímala všechny scénáře her, které jsem vymýšlela, a spokojila se s vedlejšími rolemi, protože ty hlavní jsem vždycky obsadila já. Pochopitelně, byla jsem přece starší a chytřejší.

Ostatně to jsem pořád. Jen ty rady, které jsem kdysi rozdávala ochotně a rychle (v duchu tatínkova hesla „poučení zdarma“), se snažím nechávat si pro sebe. Moc mi to nejde, zvyk je zvyk. Ale dobře vím, že už je nepotřebuje. Někde mezi mojí první láskou a prvním dítětem ta hlučná společnice mého dětství dospěla. Osamostatnila se, vystoupila z mého stínu. Sama si vybírala, do koho se bude zamilovávat, kam půjde studovat, s kým pojede na prázdniny. A přes všechny moje výchovné pokusy, ústrky a škodolibosti z dětství o mě pořád stála. Nevím, jak k tomu došlo a čím jsem si to zasloužila, ale náš vztah se přetavil v ryzí přátelství, důvěrné a hluboké.

Už dávno nelituju, že nemám bráchu. Mít ségru je lepší. I bez mých moudrých rad si našla báječného chlapa a pořídila mi úžasné synovce a neteře. Spoustu věcí dělá jinak než já a spoustu věcí umí líp. Zná spoustu věcí, které já neznám, a má přehled o věcech, o nichž já nemám ani páru.

A přesto jsme si tak podobné (v duchu, samozřejmě. Fyzicky si nejsme podobné vůbec, dokonce nám lidi ani nevěří, že jsme sestry). S přibývajícím věkem postupně zase odkládáme to nepodstatné, co nás dělí, a sdílíme svoje radosti, bolesti i strachy. Máme stejný humor, stejné politické názory, líbí se nám stejné filmy, chutnají nám stejná jídla. Jen já mám radši červené víno a ona bílé. Až jednou budeme na stará kolena v Tuileriích krmit vrabce (nebo potkany, podle toho, kdo přiběhne dřív), budeme si rozumět beze slov.

Tak mi tě Pánbůh opatruj, moje milovaná Lucko pucko. Ať toho spolu ještě hodně zažijeme. "

Výzva

Tak vám nějak nerozumím všem těm výzvám, které vídám na sociálních sítích. Třeba nechápu, proč si někdo měsíc nemyje vlasy a každý den vás počastuje fotkou své mastné kštice. Nechápu, proč je nutné cvičit právě třicet dní na ploché břicho a hltit tím internet. Je mi vcelku jedno, kolik kdo uběhl za den kilometrů, co si uvařil k večeři, kterou část bytu uklidil. Nepotřebuju to vědět a nepotřebuju to vidět na fotkách. Tenhle virtuální hecuňk mě fakt nebere. Nicméně včera jsem se rozhodla, že si "založím" zcela soukromou výzvu. Nebudu ji nikde publikovat, nikoho nebudu vyzývat, aby se ke mně přidal, a už vůbec se u toho nebudu fotit.
To bylo tak.... neměla jsem zrovna zdařilých čtrnáct dní. Spousta starostí, stresu, vykradené auto, obíhání úřadů kvůli dokladům, pracovní vypětí.... Včerejší ráno bylo pověstnou poslední kapkou. Nejdřív jsem seřvala dítě, které si zapomnělo udělat úkoly, byť mu to bylo omíláno celý víkend, a pak jsem si omylem rozflákala parfém. Doma už naštěstí nikdo nebyl, takže jsem sbírala střepy, vytírala louži, která mě měla zhruba na rok učinit neodolatelnou, slzy mi tekly proudem a nadávala jsem si do "zlých a blbých holek". Jak říká moje kolegyně z výcviku, "tolik prachů za výcvik a individuál a pořád je to prd platný". Pořád tam ta vaše obluda někde číhá, využije vaší slabé chvilky a okamžitě na vás nalije kýbl všech mindráků a pochybností o sobě. Protože je mnohem snadnější uvěřit ve zlou a blbou holku než v to, že máte nárok dělat chyby.
A tak si zakládám výzvu, nikoho nevyzývám a nikam se nefotím. Chci si každý den jednu věc odpustit a za jednu se pochválit. Potřebuju to jako prase drbání.
Dneska si třeba odpustím to, že jsem rozbila ten parfém (koneckonců aspoň má Ježíšek další položku na seznamu, který se mu mou "šikovností" pěkně zaplnil minulý pátek, kabelka, peněženka, mobil...). A pochválím se za to, že jsem nerozbila ten větší a dražší :)