Co Freudovi uniklo...

Omlouvám se čtenářům, kteří se zaradují, že jsem konečně zase něco napsala. Teda vlastně jsem to napsala, ale je to moje internetová prvotina. Nedávno jsem si na ni vzpomněla (že něco kdysi vzniklo, vůbec jsem si vlastně nepamatovala co) a dnes si dala tu práci a vytáhla jsem si ji (s notnou dávkou úsilí, protože na tom mateřském webu už se dávno neorientuju) ze smetiště dějin. A dám si ji sem, protože sem prostě patří. Je z 3.4.2010.

Před lety jsem coby studentka navštěvovala mimo jiné seminář z psychoanalýzy a ač je to hodně let, dá se říct, že si z něj pamatuju každé slovo. Nutno přiznat, že hlavně proto, že přednášející trpěla koktavostí a my jsme si na každé slovo museli docela dlouho počkat. Takže znám podrobně Freudův životopis, zásady jeho terapie, názvy jeho prací. Podrobně dokážu popsat, jak probíhá u chlapců Oidipův komplex, kdy ve věku kolem tří let zbožňují vlastní matku a snaží se vystrnadit otce. Ani nejmenovaná docentka ani Freud mě však nepřipravili na to, jaké to bude v praxi.
Když jsme touto fází vývoje procházeli před více než šesti lety s nejstarším synem Kryštofem, byla jsem okouzlená. Dodnes si živě pamatuju náš rozhovor:
K: Až vyrostu, vezmu si tě za ženu!
Já: Ale to nejde, najdeš si jinou... Navíc já už jsem tatínkova žena!
K (nehne brvou): Tak si tatínek najde jinou!
Já: Ale já nechci, aby si tatínek hledal jinou. Mám tatínka ráda!
K (láskyplně na mě kouká modrýma očima a spiklenecky pomrkává dlouhými řasami): Ale přece máš mě a my už jsme dva!
Dnes je Kryštofovi devět, modré oči na mě dávno neupírá takhle láskyplně, daleko častěji je zvedá v sloup či s nimi koulí pokaždé, když se mu moje výchovné metody a názory zdají naprosto nemožné.
Další Oidip se k nám vplížil s druhým synem Matějem a já jsem si zase užívala, jak jsem úžasná, krásná a nejlepší, jediná žena, se kterou a pro kterou stojí za to žít. A ač je můj nyní sedmiletý syn pořád trochu mámin mazel, vzít už si mě nechce, vlastně si nechce vzít nikoho, protože holky jsou naprosto nemožné. Výjimku tvoří kromě sestřenic snad jen spolužačka Lucka a to jen proto, že nosí do školy na svačinu rohlíky se salámem, které za ni Matěj ochotně dojídá.
Nikdy jsem nepátrala, jak na odstrčení otce ve fázi zamilování se do maminky reaguje můj muž. Každopádně nikdy nikam nešel hledat náhradnici a za to jsem mu vděčná.
A já už možná vím, jak mu tenkrát bylo. U dívek se místo Oidipa mluví o Elektřině komplexu, projevuje se stejně, jen je zaměřený na tatínka. Naše Elektra v podobě ani ne tříleté Sáry je úžasná. Ze dne na den začala místo tatínek používat výraz můj Jakub , stále častěji slýchám: tebe nevolám, volám Jakuba! a prostě se musím smířit s tím, že po třech letech mé láskyplné péče jsem na druhé koleji. A tatínek se dceři chytil na vějičku.
Tak například dneska v noci... Zhruba ve čtyři ráno se Sára vzbudí s tím, že nutně potřebuje zajíčka (jak se ocitla v naší posteli, je jasné, její Jakub ji tam asi dvě hodiny předtím donesl, protože plakala po tatínkovi). Než stihnu zamumlat, že zajíček spí a najdeme ho ráno, můj muž se náměsíčně vztyčí a já napůl ohromeně, napůl pobaveně sleduji, jak vyráží pro zajíčka. Zajíčky máme čtyři, nikdo neví, kterého Sára myslí, a nikdo neví, kde je který zastrčený. Nicméně manžel trpělivě hledá, až najde správného (navíc je to králík). Sára šťastně vzdychne, přitulí se k tatínkovi a usíná. Na mě vystrčí zadek, který jí i přesto láskyplně přikrývám svou peřinou. Já usnout nemůžu, navíc se budí moje budoucí druhá konkurentka (která se má za pár dní narodit) a začíná svůj ranní Pozdrav Slunci (o kterém spíš než slunce vědí moje žebra a močový měchýř). A já přemýšlím, jaké to bude s ní za tři roky, až se do tatínka zamiluje ona. Svému muži to přeji, je to vlastně spravedlivé, každý si dvakrát užijeme to, jak jsme úžasní a neodolatelní pro vlastní děti. Ale trochu mu to závidím, mě už tohle nečeká.
No nic, pomyslím si, nezbývá než se uchýlit k praktikám Matějovy spolužačky (my Lucky prostě držíme při sobě) a až jim ráno upeču svůj věhlasný mazanec, budu úžasná i já. Vím, je to kalkul a zavání úplatkářstvím, ale co už já odvržená nadělám.
Ráno půlkou mozku dospávám noční hon na zajíce i svoje úvahy o Oidipech a Elektrách a druhou půlkou mozku sleduji dění v kuchyni, kde Kryštof chystá sobě i sourozencům snídani, nalévá kakao, nasypává (a rozsypává) lupínky a rozdává jogurty.
A najednou nade mnou stojí a ptá se, jestli chci k snídani kafe nebo Caro a kolik lžiček že se tam toho dává. A já mám hřejivý pocit a říkám si, vidíš, Sigmunde, tenhle jev jsi nikdy nikde nepopsal, asi proto, že je příliš normální.
Můj syn mě má prostě úplně normálně, obyčejně rád. A tak vstanu a jdu zadělat na ten mazanec, úplně normálně, bez jakýchkoli postranních úmyslů, prostě jen proto, že ho mají rádi.

Lukáš 6,38

Já vám nevím. Je to tam napsaný dva tisíce let a pořád mám tendenci o tom pochybovat.
Chystáme zimní přebytky pro uprchlíky. Probírám se bundami, botami, rukavicemi. Tu mi do ruky padnou úžasné loňské zimní boty naší nejmenší. Ano, už jí nejsou. Ano, jsou to ty boty, o kterých před měsícem při nákupu nových zahlásila na celou prodejnu, že tyhle už můžeme dát uprchlíkům. Jenže stejně chvilku váhám. Mohla bych je prodat. S. potřebuje zimní bundu, K. potřebuje zimní bundu a boty. Na účtě nic, co by stálo za řeč, a Vánoce na krku. Nezachrání-li mě Ježíšek, tak nevím. Slabá chvilka naštěstí rychle pomíjí při představě těch nožek, které se mohou ohřát, a rychle hážu boty na hromadu. Asi za padesát vteřin, víc to být určitě nemohlo, narážím v té zabordelené komoře na tašku, o jejíž existenci jsem neměla tušení (ano, nějak se tam dostat musela, patrně ji přivezla švagrová při poslední návštěvě, kdy já jsem nebyla doma, fakt nevím) a tahám z ní dvě krásné zimní bundy pro S. Ve dvou jejích nejoblíbenějších barvách.
Prostě to funguje.

"Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" - Lk 6,38

PK

Tak jsem vám dnes ráno zjistila z médií, že včera to bylo dvacet let, co umřel Petr Kalandra. Jistě že mi v mém věku přijde neskutečné, že už je tolik let něco, co se stalo nedávno, to se stává čím dál častěji. Vzpomínala jsem, jak jsem někdy v říjnu 1995 jela z Brna na Hrádek a četla Reflex. Byla to dlouhá cesta a tak jsem stihla přečíst i méně atraktivní články včetně toho a zesnulém hudebníkovi, jehož jméno jsem sice znala, ale tím to haslo. A pak jsem aspoň mohla dělat chytrou, když se na Hrádku sečtělá Hanka ptala, jestli jsem slyšela, že umřel Kalandra. Neslyšela, četla.
Vůbec jsem netušila, jak moc bude důležitý v budoucnu. Když jsem slyšela Kalandru poprvé zpívat, přišlo mi to dost hrozné, pojďme si otevřeně říct, že trochu mečí. (Moje spolubydlící na kolejích mi zakazovala jeho kazety poslouchat :) ) Ale ty dokonale přebásněné texty a ta plachost projevu, na tu mě chlapec dostal. Aby mě pak jiný chlapec s kytarou dostal na tyhle písně. Ano, Petr Kalandra je jedním ze tří chlapíků, kteří mému J. výrazně pomohli při dobývání mého srdénka.
Tak tam nahoru jedno tichounké díky, včera byl jistě mejdan a rockeři ráno musí vyspávat...
A vám jednu svou oblíbenou...
https://www.youtube.com/watch?v=MXysTL8FzH8

Aby se to...

O tom, jak nemám ráda první září, už tu řeč byla. Ale mnohem víc nesnáším druhé září, zejména večerní hodiny.
Zatímco prvního září jdou děti do školy jen proto, aby ujistily pedagogické pracovníky, že prázdniny přežily, a nepotřebují k tomu ani bačkory, druhého září to vypukne.
Letos u nás velmi klasicky. Odpoledne nemáte to srdce zahnat děti domů včas, koneckonců jsou z prázdnin zvyklé lítat do tmy venku, řadu kamarádů dlouho neviděly a vy jste se za ta léta ještě nepoučila. A pak přijde večer, kdy máte děti doma. A je to tu. Najednou všechny děti shánějí učební pomůcky, toaletní papíry, kružítka, obaly na učebnice (nevím, jak to máte vy, ale mně se asi v životě nepovedlo koupit obal, který by na ty podivné formáty pasoval, a že těch pokusů bylo hodně), lepidla, pravítka, podložky, záložky... a vy lítáte jak pako, hledáte, nosíte, obalujete, k témuž se snažíte dokopat muže, pod nohama se vám plete pes a za zadkem máte nejmladší dítě, které zrovna nutně potřebuje vědět, jak se jmenovala ta chalupa, na které zvracelo (nepamatujete si dovolenou, na které by aspoň jedno dítě nezvracelo, takže neúspěšně nabízíte všechna místa, kde jste byli uplynulých pět let na dovolené). A kromě toho se dožaduje hraní pexesa, které jste neprozřetelně slíbila "až dochystáme věci do školy".
A jak jsem tak lítala, přišlo mi to natolik absurdní, že jsem to stopla (co můžeš nachystat dnes, nech klidně na zítřek) a šli jsme hrát to pexeso. Po téměř patnácti letech mateřství jsem natolik vyzrála, že klidně budu za neschopnou a nezodpovědnou matku, která nepohlídá všechny učební pomůcky do poslední (samozřejmě že podepsané) pastelky. Ono se to nepos.... a pokud náhodou ano, můžete se spolehnout, že vaše dítě má spolužáka se zodpovědnou matkou, která dodala čtyři ruličky toaletního papíru včas.
Tak všem hodně zdaru!

Knihovna

Jak řada mých přátel ví, po dlouhých letech jsem si splnila sen a zahájila soukromou terapeutickou praxi. Ví to opravdu hodně z nich a někteří velmi intenzivně (třeba ti, se kterými poslední dobou konzultuju každé písmeno, obrázek či barvu vznikajících internetových stránek) a já se jim tímto omlouvám. Ale nemůžu jinak. Jsem toho plná. Po letech, kdy jsem tvořila převážně děti, tvořím něco jiného a moc mě to baví. Každou středu se ze mě stává terapeutka. Včera jsem před klienty měla čas a rozhodla jsem se ho strávit v knihovně, abych si půjčila literaturu vhodnou pro terapeutku. Nebo ještě lépe - Terapeutku. Musím se vám přiznat, že s odbornou literaturou jsem odjakživa dost na štíru. Mám jí sice plné krabice, pravidelně si ji půjčuji a pravidelně jsem odhodlaná ji přečíst. Tím to zhruba tak hasne. Ale teď jsem Terapeutka a mé odhodlání je skálopevné. Proto jsem se dlouho probírala odbornými knihami v příslušném oddělení knihovny. Držela jsem už několik zajímavých titulů (samozřejmě tenkých, jsem sice terapeutka, ale úplně svému odhodlání nevěřím...), když mé oko padlo na titul, který mi přišel zajímavý. Věhlasní terapeuti (Terapeuti) popisují své nejzajímavější případy. Takový úlovek! Tak jsem knihu popadla a s nadšením, které v knihovně nad povedenými úlovky obvykle mívám, spěchala k výpůjčnímu pultu. Paní knihovnice načítala knihy pro Terapeutku a když odpípla tuhle, vlídně se usmála a povídá: "Ale tu už jste měla půjčenou!" Terapeutka by se patrně rovněž vlídně usmála a pronesla něco ve smyslu, že ano, samozřejmě ví, že knihu měla půjčenou, ale že ji kniha zaujala natolik, že si ji chce půjčit znovu. Leč místo Terapeutky tam stálo Tele, které s vykulenýma očima proneslo: "Já už jsem to fakt měla půjčené?" Paní knihovnice mě ujistila (trpělivě, asi je zvyklá ne důchodce s Alzheimerem), že ano, v roce 2012. Tele chvilku koketovalo s myšlenkou, že by své roli dostálo a zeptalo by se, jestli paní knihovnice náhodou taky neví, zda jsem knihu přečetla a pokud ano, zda se mi líbila. Nakonec jsem jen pronesla, že nevadí, knihu si chci půjčit i tak.
Cestou z knihovny mi došlo, že vlastně ty odborné knihy nemusím vůbec louskat. Stejně si z nich vůbec nic nezapamatuju.
Myslím, že můj muž bude mít brzy vystaráno s tím, co mi kupovat k Vánocům. Prostě jen posbírá všechny ty knihy, které mi za 16 let manželství daroval (a z nichž jsem spoustu nepřečetla) a pojede druhé kolo. Koneckonců já už jsem tuto tradici zavedla loni, kdy jsem před Vánoci v knihkupectví jásala nad knihou, kterou muž určitě ocení, abych si doma vzpomněla, že stejnou jsem mu koupila v létě k svátku.
Takže možná jsem terapeutka, ale rozhodně ne sečtělá. A pokud náhodou sečtělá jsem, nevím o tom :)
.

Varování

Ač jsem do mateřství vstupovala s přesvědčením, že děti budu vychovávat bez genderových předsudků, velmi brzy jsem pochopila, že geny nevyčůráš a jisté stereotypy jsou prostě dané. Zatímco pro mě auto dělá "brmbrm", můj zhruba patnáctiměsíční syn dokázal zcela přirozeně z pusy vypouštět přesně ta dokonalá klučičí citoslovce, na které holka jenom zírá, i když jí je skoro třicet...
Když se nám narodila první dcera, zírala jsem pro změnu na to, jak neskutečná koketa se může skrývat v půlročním miminu. Nejzářivější úsměvy patřily vždycky mužským členům rodiny. S věkem se to zhoršuje. Kdyby bylo na hřišti, kam vidíme z oken, deset holčiček (to je počet na naši vesnici opravdu slušný), s naší dcerou do nehne. Přijde první chlapeček, ona si okamžitě bere nejhezčí tričko, pohodí kudrnami a maže. A tak mě to do budoucna trochu děsí. A nechápu, po kom to má, když já ještě pomalu ve třiceti komunikovala s muži s jistým pocitem nepatřičnosti.
Nicméně nyní mám - díky manželovi, který tenhle týden uklidil holčičí pokoj a našel vskutku skvost - pro všechny potenciální zetě kvalitní výstrahu. Nakopíruju ji a preventivně budu dávat každému mladíkovi, který se mihne kolem našeho domu. Tady je:

"Ztracený zajíček - napsala a ilustrovala S.K.
Bil jednou jeden zajíček. Bil sám. Rodiče mu někam odešli. Zajíček nevědel kam. Bidlel sám v lese. Jednoho dne přišla do lesa holčička z rodiny Máltnových. Jmenovala jse Ema. Ema měla moc ráda zvířátka. Zajíček Emu uviděl chtěl se schovat ale nestihl to. Ema ho viděla jak si hledá úkryt. A ten zajíček bil tak malí že se Emně vešel do kapsi. Ema si ho tam dala. Zajíček nebil rád. Zkoušel viskakovat ale nešloto. Ale zato Ema bila ráda moc. Konečně má zvířátko. Ochočila si ho. A zajíček si zvikl. Konec"

Milý potenciální zeti, dobře si to přečti. A prohlédni si obrázky. Nejsou ti ty Eminy blond lokny povědomé? Jinak ta i/y, ona není blbá. To byla teprve ve druhé třídě, takže povědomí o gramatice měla ještě malé. Na rozdíl od povědomí, jak ochočit zvířátko. Konec.

Čtyřicet

Ve čtvrtek mi bylo čtyřicet.... Netěším se na narozeniny už spoustu let, ale u těchhle to bylo ještě nějak výraznější. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že čtyřicet je ten nejvyšší věk, kterého je možné se dožít. Pak už prostě následuje černá díra.... Postupně jsem přišla na to, že při troše štěstí se dá žít i déle, ale tak nějak jsem si tenhle věk zařadila do kategorie "to už to bude stát pěkně za prd".
A tak jsem se dívala s obavou kupředu už celý rok, co se mi ta trojka na začátku krátila. Navíc bylo jasné, že to budu muset oslavit a já narozeniny normálně nijak neslavím.

Ve čtvrtek jsem se vzbudila s povzdechem, že už je to tady, dolezla jsem do koupelny, radši se moc neprohlížela, protože znáte to, čtyřicítka, žejo..... a pak mi to došlo. Že jsem neumřela, že ten ksicht je stejnej jako včera a že se mám vlastně náramně. Vzpomínala jsem na svoje dvacáté narozeniny, kdy jsem byla sice mladá, perspektivní, ale tak nějak nespokojená a nešťastná. Měla jsem jasnou představu, co mi k tomu štěstí chybí. Ten nejúžasnější chlap na světě a kupa dětí (fakt jsem chtěla čtyři a fakt jsem doufala ve dva kluky a dvě holky), práce, která mě bude naplňovat, a širší rodina přesně v tak velké blízkosti i vzdálenosti, která mi bude vyhovovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu řešit nějaké číslo, když vlastně žiju svůj splněný dvacítkový sen. A tak jsem si tu čtyřicítku začala užívat. Vzala jsem si šaty s dost krátkou sukní, pěkně se namalovala a hlavně jsem se začala usmívat. Když se pak začaly trousit všechny ty moje splněné sny a přát mi, byla jsem naměkko a úplně šťastná. Celý den svítilo slunce a sestra mi poslala přání mailem, které bylo reakcí na můj někdejší článek k jejím čtyřicátinám. A tak jsem i bulela a nestyděla se za to.

Přežila jsem nejen čtyřicítku, přežila jsem i oslavu a bylo krásné pozorovat, co se děje, když nechám své blízké, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi.
A tak si užívám svých čtyřicet a jsem přesvědčená o tom, že to budou s Boží pomocí krásné roky.
Jestli jsem se ve dvaceti začínala orientovat v tom, co vlastně chci, a ve třiceti si o to uměla i říct, ve čtyřiceti jsem natolik zběhlá, že si to umím zařídit i tehdy, když mi to nikdo nedá. Teda aspoň občas :)

Ta věta o kabelkách ze Sesterské už neplatí. Po narozeninách mám totiž o tři víc. Ta první je důkazem lásky mého muže, který se v Paříži vypravil do obchodu s kabelkami, což nedává ani česky, natož v městě, kde neumí jazyk. Ta druhá je důkazem, že je na mě moje sestra mnohem hodnější než já sama, protože mi klidně koupí něco, co já jsem si už tisíckrát prohlížela na internetu, abych to zas a znovu zavřela s tím, že takový prachy za sebe dát nemůžu. A ta třetí je důkazem, že láska dětí a matek je tak bláznivá, že klidně budete nosit kus plsti sešitý neumělým předním stehem a vůbec se za to nebudete stydět, protože to srdce našité nahoře mluví za všechno.

P.S. Den před narozeninami říkali ve zprávách, že Buffalo Sabres slavnostně vyřadilo devětřicítku na počest Dominika Haška.... aby ji už nikdy nikdo nemohl nosit.... A tak jsem pochopila, že je vlastně pocta, když můžu udělat to samé :)