Jsem dojímací typ. Mám k tomu velmi silné genetické vlohy. V dětství nám tatínek dělával před spaním večerní chvilky poezie a jak vkráčel do pokoje s Májem, už jsme se se sestrou těšily a čekaly, kdy to přijde. Tatínek nikdy nezklamal. Hned jak začaly na blankytném nebi bělavé páry hynout, tatínkovi se zlomil hlas a my zalézaly pod peřinu, aby nebyl slyšet náš smích.
Sama jsem se dojímala ráda už jako dítě a vynalézala si dojímací hry. Třeba hru na motivy mé oblíbené knihy Říkali mi Leni. Hra spočívala v tom, že jsem se schválně nepřikrývala večer peřinou a dojímala se nad sebou, jaké jsem nebohé převychovávané dítě, kterému jeho zlá árijská macecha nedá ani deku.
Když jsme šli v páté třídě se školou do kina, nevšímala jsem si spolužáků, kteří flusali po učitelkách papírky z verzatilky a domlouvali si na odpoledne rande u výměníku. Srdceryvně jsem plakala nad Bílým Bimem, Černým uchem.
S léty se to nelepší, naopak. Předčítám svým dětem a dojímám se často. Podobně jako kdysi můj otec to maskuji záchvaty kašle či nutností se vysmrkat (samozřejmě kvůli náhle vypuklé třeskuté rýmě).
Utěšuje mě, že v tom nejsem sama a podobně to má řada mých vrstevníků. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, kterak autem vjela do Bílovic nad Svitavou a dojala se u cedule: "Vítejte v kraji Lišky Bystroušky" natolik, že měla slzy v očích (to ji patrně zachránilo, protože kdyby dočetla až do konce, zjistila by, že ji taky vítají v kraji Knihy lesů, vod a strání a vánočních stromů republiky, a to už by opravdu mohla skončit v příkopu.
Ve snaze zabavit nemocné syny jsem se dnes rozhodla zpříjemnit jim Květnou neděli a pustila jsem jim Jesus Christ Superstar. Koneckonců jsou ve věku, kdy by jim charizmatický rocker mohl trochu vylepšit Ježíšovu trochu unylou kostelní image. Asi vám nemusím vyprávět, jak to dopadlo. Snažila jsem se od začátku doplňovat, korigovat, vysvětlovat nadsázku, ale šlo to čím dál hůř. Ve chvíli, kdy se mě mladší syn ptal, jestli je Jidáš gay, když Krista líbá, jsem nebyla schopna podat uspokojivé vysvětlení (chápejte, zrovna mě přepadl záchvat kašle). Postupně jsem se dojímala víc a víc a méně a méně dojetí skrývala. Při ranách bičem už se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy a já si řekla, že nebudu nic zastírat. Tohle totiž je silný příběh. Tenhle příběh vzbuzuje emoce, po sta- i tisíciletí. Jen by byla škoda, pokud by skončilo jen u laciného dojímání.
Pane, prosím dej, ať mě tenhle příběh nejen dojímá, ale ať každý den znovu a znovu mění můj život.
Všem krásný Svatý týden.
neděle 1. dubna 2012
neděle 25. března 2012
Kozel zahradníkem
Je to tady. Až se trochu stydím a budu s tím přiznáním otálet. Přece jen, dát všanc léta pracně budovanou image.... Půjdu na to od lesa.
Nechápu českou zálibu v zahradničení. Květiny mám ráda, zejména ty řezané, které si každé pondělí kupuju v supermarketu, týden se s nimi těším a pak je vesele hodím do koše. S květinami v květináči už je to horší. Zalévám je až v případě, kdy smutně svěsí listy, které pozbyly svěží zelenou barvu (samozřejmě několik dní dělám, že jsem si toho nevšimla). Kdysi jsem květiny i přesazovala, pravda až v případě, že už po přesazení volaly nahlas a svíjely se u toho ve smrtelných křečích. Dva týdny jsem se na to psychicky připravovala a dva týdny jsem se z toho vzpamatovávala. Takže už to nedělám. Květiny volající po přesazení posouvám do druhé řady, aby je zastínily jejich šťastnější a čerstvější kamarádky, počkám, až definitivně uschnou, a pak je i s květináčem vyhazuju do smetí.
Několikrát v životě jsem měla záchvat pěstitelství. V páté třídě jsem se omylem ocitla v přírodovědném kroužku (z klubu Mladých švadlenek mě vyhodili pro neschopnost a odpoledne bylo třeba vyplnit jinou mimoškolní aktivitou) a jednoho odpoledne jsme jeli na výstavu kaktusů. Koupila jsem si kaktus v kalíšku od hřbitovní svíčky za 5 Kčs. Ve snaze donutit ho kvést jsem mu vyráběla fóliovník z igelitového pytlíku, rosila ho, něžně k němu promlouvala a zpívala mu Rozvíjej se poupátko. Kaktus mou péčí pohrdl a kvést začal až o patnáct let později, tedy ve chvíli, kdy už jsem bydlela jinde. Pořád si uraženě myslím, že mi to udělal natruc.
V šesté třídě jsme v hodině pěstitelských prací vysévali papriky a já se rozhodla, že je na čase stát se paprikovým odborníkem a velkopěstitelem. Do všech volných květináčů jsem doma nasela papriky, které vyrostly, vykvetly, urodily několik miniaturních zelených tvrdých kulovitých plodů, které posléze opadaly.
Zhrzena jsem na dlouhá desetiletí pěstitelských pokusů zanechala a vrhla se na jiné činnosti, ke kterým mám poněkud více předpokladů. Třeba jsem rodila děti :-)
Před šesti lety jsem se ve Skotsku zamilovala do rododendronů, které tam všude rostou a bohatě kvetou jako ten nejodolnější plevel. Podlehla jsem tudíž iluzi, že bych mohla umět pěstovat rododendron. Hádáte správně, nemohla :-)
Mé zahradymilovné přátele mé neúspěchy přivádějí k šílenství, nicméně s léty se mě naučili ctít a milovat i s tímto handicapem. Většinou se mi smějí, což chápu, neurážím se a směju se s nimi. Zkušená amatérská zahradnice Hana, která zasadí špejli od jitrnice a ona jí bohatě vypučí, vykvete a vyplodí vítězné Jablko roku Zahrady Čech, se mě zpočátku v raných letech našeho přátelství pokoušela převychovat. Jednou jsem od ní dostala sazenice rajčat s instrukcí "to nic není, jen to dáš do hlíny, občas pohnojíš a bude ti to rodit jak vzteklý". Zakoupila jsem velké květináče, kvalitní zeminu a hnojivo a o rajčata se starala, co jsem mohla. Výsledkem byly dva (!) podivné sluncem spálené zčernalé plody, z nichž každý mě vyšel asi na 130 korun. Takže Hana už mě nepřevychovává a když se na její neskutečné rozkvetlé terase hlasitě kochám, utěšuje mě tím, že zahradničení je záliba starců a tak mám ještě čas.
Když jsme se rozhodli vysídlit z města na venkov, snažila jsem se přehlédnout fakt, že pozemek má 1200 m2 a dům rozhodně celý pozemek nezabere. Kochala jsem se potokem a lesem, který s pozemkem prakticky sousedí, a tu obrovskou travnatou plochu prostě nebrala v úvahu. Můj muž si ze mě dělal legraci, o čemž svědčí vtipné vánoční dárky typu knihy "Zahrada ve svahu" či barevně sladěné soupravy rýče, hrábí, motyčky a holínek.
Nicméně dům roste a smích mě pomalu přechází, neboť reálná vidina přestěhování vzbuzuje spoustu obav. Vtipy o tom, jak to vylijeme betonem a kytky tam vymalujeme, už tak docela nezabírají. Nervózně pozoruju sousedy sekající trávník a sobotu co sobotu provádějící různé úkony, které na rozdíl od Přemka Podlahy a 99% občanů ČR neumím ani pojmenovat, natož pak vykonávat. Moje nervozita dokonce dospěla tak daleko, že jsem si zakoupila značkové zahradnické nůžky, jimiž budu likvidovat plevel, který v mých představách dorůstá dvoumetrové výšky a už už se mě chystá zadusit. V mých představách je zahradničení prosekáváním, mýcením, klučením.
Do stěhování zbývají tři měsíce a já se rozhodla, že nemůžu nadále strkat hlavu do písku. S hlubokým nádechem jsem se rozhodla skočit do vody a plavat, samozřejmě za pomoci plaveckého instruktora.
A tak jsme pozvali kamarádku architektu Evu, která na rozdíl od mého muže navrhuje i zahrady, zahrady miluje, zahradám rozumí.
V mých bujných a nejhorších představách je zahradní architekt někdo, kdo vám na zahradu vymyslí spoustu podivností, z nichž většinu nejen že nechcete, ale dokonce ani neznáte a nevíte, na co byste je potřebovali. Nevěděla jsem přesně, jakou zahradu nám bude chtít Eva navrhnout. Zda kozlíkovošikulovskou (záhonky cibule, rajčat, cuket, pažitky, brambor, jahod, mrkve atd. atd., kde v potu tváře na pokraji sil pěstujete něco, co koupíte v supermarketu za zlomek financí, které jste do pěstění vložili), japonskou (traviny, které mého muže uvedou do anafylaktického šoku, altán a jezírko s barevnými kapry, ze kterého budu pořád tahat topící se dítě) či romantickou (buxusy, lavička z rukou zneuznalého uměleckého kováře a socha boha Apollóna). Nechtěla jsem nic z toho. Chtěla jsem trávu, co se seká dvakrát do roka, pár ovocných stromů a keřů, kytky, co vám ohlásí jaro, a vánoční stromeček, na který navěsíte světýlka. Trochu jsem se styděla tohle přiznat. Že mě to nebaví, že jsem líná a že je mi to trochu jedno...
Evu nejen že to nezaskočilo, Eva uměla najít řešení. Jak z několika set metrů čtverečních udělat zahradu pro někoho, koho to nebaví, je líný a je mu to jedno. Její nabízené možnosti sedaly na mé představy jako prdel na hrnec a já s údivem pozorovala, jak nadšeně hledám další komůrky v mém postupně se zažehávajícím zahradnickém srdéčku, doluju jména rostlin, které bych na své zahradě měla ráda a nevadilo by mi se o ně (samozřejmě zcela minimálně) starat.
Když bylo to základní domluveno, ohromeně jsem se rozhlížela přesně po té ploše, která mi předtím naháněla hrůzu, s připitomělým úsměvem. Už jsem neviděla plochu, na které mě společenská konvence nutí provádět z duše nenáviděné úkony. Viděla jsem krokusy vystrkující na jaře růžky, třepotání březových lístků, růže pnoucí se po domě, cítila jsem vůni levandule a slyšela údery kamenů, kterými děti roztloukají oříšky z našich lísek. Začala jsem se na tu naši zahradu hrozně těšit.
A o půl hodiny později, když v supermarketu mé oko zcela mimoděk zaostřilo na časopis Moje zahrada, jsem věděla, že je vymalováno. Nejen že mě neděsí zahrada, já už se nebojím ani zahradničení. Až mě to zarazilo. Přece jen, jestli už propadám zálibám starců....
Neříkejte to na mě, přece jen, ta image ;-)
A nebojte se, rajčata, papriky ani kaktusy pěstovat nehodlám.
Nechápu českou zálibu v zahradničení. Květiny mám ráda, zejména ty řezané, které si každé pondělí kupuju v supermarketu, týden se s nimi těším a pak je vesele hodím do koše. S květinami v květináči už je to horší. Zalévám je až v případě, kdy smutně svěsí listy, které pozbyly svěží zelenou barvu (samozřejmě několik dní dělám, že jsem si toho nevšimla). Kdysi jsem květiny i přesazovala, pravda až v případě, že už po přesazení volaly nahlas a svíjely se u toho ve smrtelných křečích. Dva týdny jsem se na to psychicky připravovala a dva týdny jsem se z toho vzpamatovávala. Takže už to nedělám. Květiny volající po přesazení posouvám do druhé řady, aby je zastínily jejich šťastnější a čerstvější kamarádky, počkám, až definitivně uschnou, a pak je i s květináčem vyhazuju do smetí.
Několikrát v životě jsem měla záchvat pěstitelství. V páté třídě jsem se omylem ocitla v přírodovědném kroužku (z klubu Mladých švadlenek mě vyhodili pro neschopnost a odpoledne bylo třeba vyplnit jinou mimoškolní aktivitou) a jednoho odpoledne jsme jeli na výstavu kaktusů. Koupila jsem si kaktus v kalíšku od hřbitovní svíčky za 5 Kčs. Ve snaze donutit ho kvést jsem mu vyráběla fóliovník z igelitového pytlíku, rosila ho, něžně k němu promlouvala a zpívala mu Rozvíjej se poupátko. Kaktus mou péčí pohrdl a kvést začal až o patnáct let později, tedy ve chvíli, kdy už jsem bydlela jinde. Pořád si uraženě myslím, že mi to udělal natruc.
V šesté třídě jsme v hodině pěstitelských prací vysévali papriky a já se rozhodla, že je na čase stát se paprikovým odborníkem a velkopěstitelem. Do všech volných květináčů jsem doma nasela papriky, které vyrostly, vykvetly, urodily několik miniaturních zelených tvrdých kulovitých plodů, které posléze opadaly.
Zhrzena jsem na dlouhá desetiletí pěstitelských pokusů zanechala a vrhla se na jiné činnosti, ke kterým mám poněkud více předpokladů. Třeba jsem rodila děti :-)
Před šesti lety jsem se ve Skotsku zamilovala do rododendronů, které tam všude rostou a bohatě kvetou jako ten nejodolnější plevel. Podlehla jsem tudíž iluzi, že bych mohla umět pěstovat rododendron. Hádáte správně, nemohla :-)
Mé zahradymilovné přátele mé neúspěchy přivádějí k šílenství, nicméně s léty se mě naučili ctít a milovat i s tímto handicapem. Většinou se mi smějí, což chápu, neurážím se a směju se s nimi. Zkušená amatérská zahradnice Hana, která zasadí špejli od jitrnice a ona jí bohatě vypučí, vykvete a vyplodí vítězné Jablko roku Zahrady Čech, se mě zpočátku v raných letech našeho přátelství pokoušela převychovat. Jednou jsem od ní dostala sazenice rajčat s instrukcí "to nic není, jen to dáš do hlíny, občas pohnojíš a bude ti to rodit jak vzteklý". Zakoupila jsem velké květináče, kvalitní zeminu a hnojivo a o rajčata se starala, co jsem mohla. Výsledkem byly dva (!) podivné sluncem spálené zčernalé plody, z nichž každý mě vyšel asi na 130 korun. Takže Hana už mě nepřevychovává a když se na její neskutečné rozkvetlé terase hlasitě kochám, utěšuje mě tím, že zahradničení je záliba starců a tak mám ještě čas.
Když jsme se rozhodli vysídlit z města na venkov, snažila jsem se přehlédnout fakt, že pozemek má 1200 m2 a dům rozhodně celý pozemek nezabere. Kochala jsem se potokem a lesem, který s pozemkem prakticky sousedí, a tu obrovskou travnatou plochu prostě nebrala v úvahu. Můj muž si ze mě dělal legraci, o čemž svědčí vtipné vánoční dárky typu knihy "Zahrada ve svahu" či barevně sladěné soupravy rýče, hrábí, motyčky a holínek.
Nicméně dům roste a smích mě pomalu přechází, neboť reálná vidina přestěhování vzbuzuje spoustu obav. Vtipy o tom, jak to vylijeme betonem a kytky tam vymalujeme, už tak docela nezabírají. Nervózně pozoruju sousedy sekající trávník a sobotu co sobotu provádějící různé úkony, které na rozdíl od Přemka Podlahy a 99% občanů ČR neumím ani pojmenovat, natož pak vykonávat. Moje nervozita dokonce dospěla tak daleko, že jsem si zakoupila značkové zahradnické nůžky, jimiž budu likvidovat plevel, který v mých představách dorůstá dvoumetrové výšky a už už se mě chystá zadusit. V mých představách je zahradničení prosekáváním, mýcením, klučením.
Do stěhování zbývají tři měsíce a já se rozhodla, že nemůžu nadále strkat hlavu do písku. S hlubokým nádechem jsem se rozhodla skočit do vody a plavat, samozřejmě za pomoci plaveckého instruktora.
A tak jsme pozvali kamarádku architektu Evu, která na rozdíl od mého muže navrhuje i zahrady, zahrady miluje, zahradám rozumí.
V mých bujných a nejhorších představách je zahradní architekt někdo, kdo vám na zahradu vymyslí spoustu podivností, z nichž většinu nejen že nechcete, ale dokonce ani neznáte a nevíte, na co byste je potřebovali. Nevěděla jsem přesně, jakou zahradu nám bude chtít Eva navrhnout. Zda kozlíkovošikulovskou (záhonky cibule, rajčat, cuket, pažitky, brambor, jahod, mrkve atd. atd., kde v potu tváře na pokraji sil pěstujete něco, co koupíte v supermarketu za zlomek financí, které jste do pěstění vložili), japonskou (traviny, které mého muže uvedou do anafylaktického šoku, altán a jezírko s barevnými kapry, ze kterého budu pořád tahat topící se dítě) či romantickou (buxusy, lavička z rukou zneuznalého uměleckého kováře a socha boha Apollóna). Nechtěla jsem nic z toho. Chtěla jsem trávu, co se seká dvakrát do roka, pár ovocných stromů a keřů, kytky, co vám ohlásí jaro, a vánoční stromeček, na který navěsíte světýlka. Trochu jsem se styděla tohle přiznat. Že mě to nebaví, že jsem líná a že je mi to trochu jedno...
Evu nejen že to nezaskočilo, Eva uměla najít řešení. Jak z několika set metrů čtverečních udělat zahradu pro někoho, koho to nebaví, je líný a je mu to jedno. Její nabízené možnosti sedaly na mé představy jako prdel na hrnec a já s údivem pozorovala, jak nadšeně hledám další komůrky v mém postupně se zažehávajícím zahradnickém srdéčku, doluju jména rostlin, které bych na své zahradě měla ráda a nevadilo by mi se o ně (samozřejmě zcela minimálně) starat.
Když bylo to základní domluveno, ohromeně jsem se rozhlížela přesně po té ploše, která mi předtím naháněla hrůzu, s připitomělým úsměvem. Už jsem neviděla plochu, na které mě společenská konvence nutí provádět z duše nenáviděné úkony. Viděla jsem krokusy vystrkující na jaře růžky, třepotání březových lístků, růže pnoucí se po domě, cítila jsem vůni levandule a slyšela údery kamenů, kterými děti roztloukají oříšky z našich lísek. Začala jsem se na tu naši zahradu hrozně těšit.
A o půl hodiny později, když v supermarketu mé oko zcela mimoděk zaostřilo na časopis Moje zahrada, jsem věděla, že je vymalováno. Nejen že mě neděsí zahrada, já už se nebojím ani zahradničení. Až mě to zarazilo. Přece jen, jestli už propadám zálibám starců....
Neříkejte to na mě, přece jen, ta image ;-)
A nebojte se, rajčata, papriky ani kaktusy pěstovat nehodlám.
čtvrtek 23. února 2012
Hezky česky americky ;-)
Oba naši synové chodí už několik let do keramiky. Nejprve to byl kroužek školkový, kde soudě dle celkem hezkých produktů děti patrně přihlížely, jak vedoucí kroužku vyrábí jejich výtvory. To byly výtvory, u kterých bylo poznat, co znázorňují, případně k čemu slouží, a my jsme je hrdě přitloukali na zeď a zdobili s nimi doma kde co. S nástupem do školy však kluci vyfasovali jinou vedoucí kroužku, takže si asi konečně na hlínu sáhli sami. Podle toho výtvory vypadají. Už se s nimi tolik nechlubíme, občas nešťastnou náhodou něco rozbijeme, občas se nám podaří podarovat nadšené babičky. Nicméně roky keramické činnosti v počtu dvou potomků jsou znát, tudíž jsme většinu výtvorů byli nuceni přestěhovat do komory, pakliže jsme nechtěli skončit zavaleni keramickými slepičkami, zajíčky, andílky, hrníčky, kapříky, svícínky, talířky, případně hroudami hlíny různých tvarů a barev, u kterých už si nikdo nepamatuje, cože to vlastně je.... Nedávno jsem ve snaze uklidit vánoční ozdoby našla v komoře dvě velké krabice keramické všehochuti, na kterých se skvěl nápis vyvedený manželem "Klucké umění".
Zhruba před 14 dny přišel prvorozený syn s tím, že má mít do keramiky zavařovací sklenici a desetikorunu, protože budou vyrábět utopence. Pomyslela jsem si něco o tom, že vedoucí kroužku dochází invence, když chce dělat hliněné buřty, nicméně jsem nehla brvou a dítě vybavila potřebnými proprietami. Jaké pak bylo překvapení, když po návratu z keramiky Kryštof svíral zavařovací láhev se skutečným, reálným, vonícím utopencem. Na víčku láhve byl umně (klucky umně) vyveden hliněný neutopenec, rozuměj plavec. Vtipné, milé. O buřta jsme se trochu poprali, jsme česká rodina, co má ráda české pochoutky. A já slíbila, že si utopence někdy uděláme v počtu, který uspokojí šestičlennou rodinu.
A tak jsem jednoho krásného dne koupila buřty a naložila několik sklenic utopenců. Byl předvečer svátku svatého Valentýna. Svátku, který neslavíme, protože odmítáme hloupé americké zvyky. Nevšímáme si únorových hysterií kolem srdcí na čemkoli od šperků po spoďáry, nedáváme si dárky a nechodíme na večeře. Jsme česká rodina, líbáme se na Prvního máje pod rozkvetlou třešní, ze které pak 4. prosince orváváme větvičky, abychom zjistili, jestli příští rok udáme nějakou tu dceru.
Nicméně jsem se rozhodla, že si z muže vystřelím. Takže jsem mu po návratu z práce kromě obligátní pusy popřála pěkného Valentýna s tím, že dárek má v lednici. Můj muž má smysl pro humor i pro recesi, takže jsem druhý den dostala květinu s tím, že si jí mám považovat, protože "umíš si představit, jak strašně jsem se styděl, když jsem šel z toho květinářství?".
Takže jsme netradičně učinili zadost americké tradici a vyčkávali 1. máje. Chyba lávky. Jakmile podáš americkým zvykům prst, zchlamstnou celou ruku. Jak jinak byste si totiž vysvětlili fakt, že jsme o dva dny později na plese vyhráli v tombole osmikilovou krůtu? Jedna blbá kytka a vy jste najednou nuceni slavit Díkůvzdání. Mám úžasnou sestru, co umí dobře vařit, máme přátele, které jsme mohli pozvat, aby nám pomohli krůtu sníst.
Pořád je za co děkovat, krůty nekrůty, Amerika neamerika. Takže jsme si to užili a bylo to moc fajn.
Ale přísahám, jestli mně během několika málo dní zazvoní u dveří děti v kostýmu čarodějnic a budou chtít koledu, poženu je koštětem. Nebo jim dám dlouhé kázání o tom, že koledovat se chodí na Tři krále.
Jsem česká holka, tak se přece nedám ;-)
Zhruba před 14 dny přišel prvorozený syn s tím, že má mít do keramiky zavařovací sklenici a desetikorunu, protože budou vyrábět utopence. Pomyslela jsem si něco o tom, že vedoucí kroužku dochází invence, když chce dělat hliněné buřty, nicméně jsem nehla brvou a dítě vybavila potřebnými proprietami. Jaké pak bylo překvapení, když po návratu z keramiky Kryštof svíral zavařovací láhev se skutečným, reálným, vonícím utopencem. Na víčku láhve byl umně (klucky umně) vyveden hliněný neutopenec, rozuměj plavec. Vtipné, milé. O buřta jsme se trochu poprali, jsme česká rodina, co má ráda české pochoutky. A já slíbila, že si utopence někdy uděláme v počtu, který uspokojí šestičlennou rodinu.
A tak jsem jednoho krásného dne koupila buřty a naložila několik sklenic utopenců. Byl předvečer svátku svatého Valentýna. Svátku, který neslavíme, protože odmítáme hloupé americké zvyky. Nevšímáme si únorových hysterií kolem srdcí na čemkoli od šperků po spoďáry, nedáváme si dárky a nechodíme na večeře. Jsme česká rodina, líbáme se na Prvního máje pod rozkvetlou třešní, ze které pak 4. prosince orváváme větvičky, abychom zjistili, jestli příští rok udáme nějakou tu dceru.
Nicméně jsem se rozhodla, že si z muže vystřelím. Takže jsem mu po návratu z práce kromě obligátní pusy popřála pěkného Valentýna s tím, že dárek má v lednici. Můj muž má smysl pro humor i pro recesi, takže jsem druhý den dostala květinu s tím, že si jí mám považovat, protože "umíš si představit, jak strašně jsem se styděl, když jsem šel z toho květinářství?".
Takže jsme netradičně učinili zadost americké tradici a vyčkávali 1. máje. Chyba lávky. Jakmile podáš americkým zvykům prst, zchlamstnou celou ruku. Jak jinak byste si totiž vysvětlili fakt, že jsme o dva dny později na plese vyhráli v tombole osmikilovou krůtu? Jedna blbá kytka a vy jste najednou nuceni slavit Díkůvzdání. Mám úžasnou sestru, co umí dobře vařit, máme přátele, které jsme mohli pozvat, aby nám pomohli krůtu sníst.
Pořád je za co děkovat, krůty nekrůty, Amerika neamerika. Takže jsme si to užili a bylo to moc fajn.
Ale přísahám, jestli mně během několika málo dní zazvoní u dveří děti v kostýmu čarodějnic a budou chtít koledu, poženu je koštětem. Nebo jim dám dlouhé kázání o tom, že koledovat se chodí na Tři krále.
Jsem česká holka, tak se přece nedám ;-)
pátek 3. února 2012
Regulační poplatek
Jsem pravicový volič. Jsem přesvědčený pravicový volič a tudíž jsem volič přesvědčený o tom, že současné reformy jsou nutné. Obstrukcím levice při jejich komplikované cestě parlamentem se občas směju, častěji však nadávám. Odmítám totiž, abych byla jako rodina s malými dětmi, žena na rodičovské dovolené či státní zaměstnanec brána jako rukojmí, které levice používá, aby dokázala, kterak reformy té které skupině zkazí krásný život plný sociálních jistot a perspektiv.
Podobně jsem se nikterak nebránila zavedení regulačního poplatku ve zdravotnictví. Poplatky platím hrdě, neb si pokaždé představuji, kterak další třicetikorunovou infuzi pouštím do žíly neduživého českého zdravotnictví, abych ho tím pomohla probudit k životu.
Ale včera, řeknu vám, včera jsem přišla na to, že měli socani pravdu. Fakt mi regulační poplatek zkomplikoval život. To bylo tak.
V úterý večer skončil náš syn na pohotovosti ve Fakultní dětské nemocnice. Manžel zaplatil poplatek 90 Kč, syna ošetřili a poslali domů s tím, že máme přijít za dva dny na kontrolu. Černého Petra doprovodu jsem si díky manželově služební cestě do Prahy tentokrát vytáhla já a tak jsme za třeskutého mrazu vyrazili do nemocnice. Zaparkovat u nemocnice bylo nemožné, takže jsme se v tom svěžím mrazu ještě kousek prošli. Při průchodu vrátnicí jsem zaregistrovala, že se tam dá poplatek zaplatit, ale vzhledem k mému (vcelku mizernému, uznávám) povědomí o tom, že děti poplatky platí jen na pohotovosti, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při vstupu do budovy jsem však v hale centrální evidence poněkud znejistěla. Všude visela upozornění, že regulační poplatek 30 Kč pro ambulanci a 90 Kč pro pohotovost je možné zaplatit na vrátnici či na příjmu. Takže jsem si to vyhodnotila tak, že jsem-li v nemocnici dětské, kde se léčí výhradně děti, tak poplatek asi budu platit.
Otevřela jsem peněženku, odkud na mě mrkla laškovným okem Božena Němcová. Opravdu jsem neměla žádné drobné. Zpátky na vrátnici se mi mrazivým venkem nechtělo. Naštěstí si dítko všimlo automatu na rozměňování peněz. Nečtu návody. Nikdy. U ničeho. Ať je to recept na vaječnou tlačenku či návod k mobilnímu telefonu (u toho tuším, že umí spoustu věcí, které by mě mohl naučit, pokud bych si ten návod přečetla), metodou pokusu a omylu většinou tak nějak přijatelně zvládnu zhruba to základní, co potřebuju.
Takže jsem se spokojila s tím, že je na automatu nakreslená i pětsetkorunová bankovka. Patrně jsem předpokládala, že automat nebude o nic hloupější než slečna na poště a podobně jako ona bankovku rozmění tak, abych měla alespoň třicet korun v drobných. Narvala jsem proto Boženu do útrob automatu. Co se začalo dít pak, znám z hollywoodských filmů, které se odehrávají v Las Vegas. Automat začal za strašného rachotu chrlit desítky mincí. Budova centrální evidence byla plná lidí, kteří se nemohli neotočit, aby zjistili, co je to za rámus. Nevěděla jsem, jak zareagovat, napadalo mě odskočit a dělat stejně překvapeného pozorovatele, který pátrá po původci hluku. Ale pětistovka, žejo. Navíc jsem potřebovala těch třicet korun, žejo. Pak mě napadlo, že bych mohla hlasitě zvolat: "Huráááá, konečně jsem vyhrála!!!!", ale na to jsem srab. Takže jsem jen za vydatné synovy pomoci nabírala hrstě mincí a rvala je do peněženky. Schválně si to někdy zkuste, zapnout čtyřicet sedm desetikorun do malé kapsičky na mince. Kabelka mi poněkud ztěžkla, ale unesla jsem ji.
S třiceti korunami jsem potom přistoupila k paní u počítače, která mi laskavým hlasem sdělila, že těch třicet korun si můžu schovat, protože dítě do 18 let neplatí :-)
Z nemocnice jsme jeli na nákup. Zaparkovala jsem na střeše hypermarketu a uvědomila si, že mám jiné auto, protože mým "nákupním" (to je takové auto, které má v přihrádce žeton do vozíku) odjel manžel do Prahy. Nečtu návody a někdy mluvím dřív, než zapojím mozek, což je asi typická ženská vlastnost, kterou muži nechápou. Muži jakéhokoli věku, tudíž i muži jedenáctiletí. Takže se moje vylekané prohlášení, že ale nemám žeton do vozíku, setkalo s útrpným pohledem syna (oči v sloup znamenající "tojeděsmíttakovoumatkuužabychvystudovalamohlvypadnoutzdomu") a jeho poznámkou "zkus se podívat, jestli bys nenašla desetikorunu". Desetikorunu jsem našla a pozici trapné matky upevnila tím, že jsem se snažila puberťáka rozveselit návrhem, že se může čtyřicetdevětkrát pohoupat v hasičském autíčku.
P.S. I přes uvedené nesnáze jsem se rozhodla zůstat pravicovým voličem ;-)
Podobně jsem se nikterak nebránila zavedení regulačního poplatku ve zdravotnictví. Poplatky platím hrdě, neb si pokaždé představuji, kterak další třicetikorunovou infuzi pouštím do žíly neduživého českého zdravotnictví, abych ho tím pomohla probudit k životu.
Ale včera, řeknu vám, včera jsem přišla na to, že měli socani pravdu. Fakt mi regulační poplatek zkomplikoval život. To bylo tak.
V úterý večer skončil náš syn na pohotovosti ve Fakultní dětské nemocnice. Manžel zaplatil poplatek 90 Kč, syna ošetřili a poslali domů s tím, že máme přijít za dva dny na kontrolu. Černého Petra doprovodu jsem si díky manželově služební cestě do Prahy tentokrát vytáhla já a tak jsme za třeskutého mrazu vyrazili do nemocnice. Zaparkovat u nemocnice bylo nemožné, takže jsme se v tom svěžím mrazu ještě kousek prošli. Při průchodu vrátnicí jsem zaregistrovala, že se tam dá poplatek zaplatit, ale vzhledem k mému (vcelku mizernému, uznávám) povědomí o tom, že děti poplatky platí jen na pohotovosti, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při vstupu do budovy jsem však v hale centrální evidence poněkud znejistěla. Všude visela upozornění, že regulační poplatek 30 Kč pro ambulanci a 90 Kč pro pohotovost je možné zaplatit na vrátnici či na příjmu. Takže jsem si to vyhodnotila tak, že jsem-li v nemocnici dětské, kde se léčí výhradně děti, tak poplatek asi budu platit.
Otevřela jsem peněženku, odkud na mě mrkla laškovným okem Božena Němcová. Opravdu jsem neměla žádné drobné. Zpátky na vrátnici se mi mrazivým venkem nechtělo. Naštěstí si dítko všimlo automatu na rozměňování peněz. Nečtu návody. Nikdy. U ničeho. Ať je to recept na vaječnou tlačenku či návod k mobilnímu telefonu (u toho tuším, že umí spoustu věcí, které by mě mohl naučit, pokud bych si ten návod přečetla), metodou pokusu a omylu většinou tak nějak přijatelně zvládnu zhruba to základní, co potřebuju.
Takže jsem se spokojila s tím, že je na automatu nakreslená i pětsetkorunová bankovka. Patrně jsem předpokládala, že automat nebude o nic hloupější než slečna na poště a podobně jako ona bankovku rozmění tak, abych měla alespoň třicet korun v drobných. Narvala jsem proto Boženu do útrob automatu. Co se začalo dít pak, znám z hollywoodských filmů, které se odehrávají v Las Vegas. Automat začal za strašného rachotu chrlit desítky mincí. Budova centrální evidence byla plná lidí, kteří se nemohli neotočit, aby zjistili, co je to za rámus. Nevěděla jsem, jak zareagovat, napadalo mě odskočit a dělat stejně překvapeného pozorovatele, který pátrá po původci hluku. Ale pětistovka, žejo. Navíc jsem potřebovala těch třicet korun, žejo. Pak mě napadlo, že bych mohla hlasitě zvolat: "Huráááá, konečně jsem vyhrála!!!!", ale na to jsem srab. Takže jsem jen za vydatné synovy pomoci nabírala hrstě mincí a rvala je do peněženky. Schválně si to někdy zkuste, zapnout čtyřicet sedm desetikorun do malé kapsičky na mince. Kabelka mi poněkud ztěžkla, ale unesla jsem ji.
S třiceti korunami jsem potom přistoupila k paní u počítače, která mi laskavým hlasem sdělila, že těch třicet korun si můžu schovat, protože dítě do 18 let neplatí :-)
Z nemocnice jsme jeli na nákup. Zaparkovala jsem na střeše hypermarketu a uvědomila si, že mám jiné auto, protože mým "nákupním" (to je takové auto, které má v přihrádce žeton do vozíku) odjel manžel do Prahy. Nečtu návody a někdy mluvím dřív, než zapojím mozek, což je asi typická ženská vlastnost, kterou muži nechápou. Muži jakéhokoli věku, tudíž i muži jedenáctiletí. Takže se moje vylekané prohlášení, že ale nemám žeton do vozíku, setkalo s útrpným pohledem syna (oči v sloup znamenající "tojeděsmíttakovoumatkuužabychvystudovalamohlvypadnoutzdomu") a jeho poznámkou "zkus se podívat, jestli bys nenašla desetikorunu". Desetikorunu jsem našla a pozici trapné matky upevnila tím, že jsem se snažila puberťáka rozveselit návrhem, že se může čtyřicetdevětkrát pohoupat v hasičském autíčku.
P.S. I přes uvedené nesnáze jsem se rozhodla zůstat pravicovým voličem ;-)
středa 4. ledna 2012
Mazel
Nemám ráda domácí mazlíčky. Buď se jich bojím nebo štítím. Moji přátelé to vědí a tolerují podobně, jako kdybych byla zdravotně postižená. Svá zvířata odstraňují z mého dosahu, pokud se o nich baví, tak zásadně pokud u toho nejsem, vejdu-li v takové chvíli do místnosti, ztlumí hlas či změní téma. A já vím, že už nemusím zájem o mazlíčky předstírat, abych se jejich majitelům vlichotila. Takže přítulné pejsky nenápadně odsunuju nohou a u koček se přesunuju na druhý konec místnosti a hlídám si záda a choulostivé kusy oděvu.
Doma s námi bydlí už pátým rokem morče. Ano, jsem natolik milující matka, že jsem schopna sdílet domácnost s někým, na koho sahám jen s vrcholným sebezapřením. Morče je pro zvířatafobika ideální. Setrvává v kleci a dožaduje se pouze jídla. Nehrozí, že vám vleze do postele, skočí nečekaně za krk či se vyřítí vstříc, sotva otevřete dveře do předsíně.
Dalšího mazlíčka, který se u nás vyskytuje ve více či méně pravidelných intervalech na více či méně dlouhou dobu, jsme si nepořizovali. Nikdy jsme se pro něj vědomě nerozhodli a ač jsme tak nějak tušili, že k dětem prostě patří, radost z něj nemáme. To totiž není žádný mazlíček. Je to Mazel. Nekoupíte ho ve Zverimexu a chovná stanice, která by chtěla Mazla vrhat do světa, by přišla na buben. Mazla nikdo nemá rád a nikomu nepřipadá roztomilý.
Mazel má čtyři končetiny, které používá zejména k tomu, aby s nimi bouchal a kopal. Mazel má taky hlavu, která postupně získává červenou, někdy až fialovou barvu. Někteří Mazlové bouchají i hlavou.
Mazel se objevuje přibližně v době, kdy dítě umí chodit, trochu mluvit a zejména něco chtít. A ještě víc něco nechtít. Mazel nesetrvává stále, objeví se tu na pět minut, tu na půl hodiny. Nikdo neví, kdy se Mazel objeví, ačkoli místa jeho výskytu se dají predikovat vcelku spolehlivě. Tak třeba obchodní dům. V oddělení domácích potřeb, drogerie a dokonce - což je s podivem - v sekci pro domácí mazlíčky Mazla nikdy nepotkáte. Zkuste s vozíkem zajet k regálu s hračkami nebo sladkostmi a Mazel se objeví naprosto spolehlivě. U jídla ostatně asistuje Mazel hodně často. Tak například dnes:
Naše hodné, usměvavé batole si vybírá svačinu, vybere si jahodový jogurt. Otevřu jahodový jogurt a chci s ním nakrmit usměvavé batole. Ovšem usměvavé batole nikde. Místo něj Mazel. Mazel nechce jahodový jogurt. Mazel nechce nic, respektive Mazel NEEEEEchce nic.
Nikdo moc neví, jak se s Mazlem zachází. Občas nějaký chytrák napíše odbornou publikaci, která je však v praxi nepoužitelná (zejména proto, že většinu publikací patrně napsali lidé, kteří Mazla nikdy doma neměli). Mazla můžete například podplácet (což se nedoporučuje, Mazel takovým zacházením ztloustne a pak už se od vás v podstatě nehne), zahánět (čímž ho ještě rozzuříte), Mazla můžete zkusit polapit (dnes jsem vyzkoušela a na krku mám dva ošklivé šrámy), případně můžete s Mazlem diskutovat (klidně to zkuste, máte-li energii na předem prohranou bitvu). Z mé zkušenosti je nejlepší si Mazla moc nevšímat, jen ho občas nenápadně zkontrolovat, jestli nemizí.
Nepříjemné je, když se Mazel objeví někde venku, mezi lidmi. Najde se spousta takových, kteří nad vámi budou kroutit hlavou, polohlasem pronášet, že oni by si Mazla nikdy nepořídili, případně ve zcestné snaze vám pomoci začnou Mazla napomínat, utěšovat či mu vyhrožovat, že si ho odnesou domů. V takových situacích je nejlepší chytré přihlížející odkázat do patřičných mezí, Mazla popadnout (osvědčil se mi styl "aktovka v podpaží") a odnést.
Život s Mazlem není snadný, víc jak sedm Mazlů za den je důvodem, pro nějž je zcela ospravedlňující nalít si večer panáka nebo zalézt do vany s knížkou i v situaci, kdy je doma bordel jako v tanku, manžel by chtěl teplou večeři nebo vám na dveře klepe návštěva.
Důležité je pozitivní myšlení. Takže pokud se u vás čirou náhodou nějaký ten Mazel taky vyskytuje, tak vězte, že za čas už na něj budete jen vzpomínat (nebo na něj zapomenete úplně). Takže pak klidně můžete dělat chytré přihlížející, až na někoho s Mazlem natrefíte. Navíc je Mazel důkazem, že máte zdravé, psychicky správně se vyvíjející dítě (později se Mazlem můžete chlubit třeba v ordinaci dětského psychologa, uvidíte, že při zmínce o Mazlovi spokojeně pokýve hlavou a odšrtne položku v anamnestickém archu).
Na Mazla se můžet vybavit nějakou pomůckou. Třeba složit říkanku ve stylu "nezhroutím se s Mazlem, ať se mlátí vo zem", "Mazel ať si řádí, furt se máme rádi" nebo "Mazel ten mě nebere, ať si klidně.....".
Já si prozaicky říkám, že přežila jsem Mazla třikrát, přežiju ho počtvrté.
A teď mě omluvte, jdu si napustit vanu a dát panáka.
Doma s námi bydlí už pátým rokem morče. Ano, jsem natolik milující matka, že jsem schopna sdílet domácnost s někým, na koho sahám jen s vrcholným sebezapřením. Morče je pro zvířatafobika ideální. Setrvává v kleci a dožaduje se pouze jídla. Nehrozí, že vám vleze do postele, skočí nečekaně za krk či se vyřítí vstříc, sotva otevřete dveře do předsíně.
Dalšího mazlíčka, který se u nás vyskytuje ve více či méně pravidelných intervalech na více či méně dlouhou dobu, jsme si nepořizovali. Nikdy jsme se pro něj vědomě nerozhodli a ač jsme tak nějak tušili, že k dětem prostě patří, radost z něj nemáme. To totiž není žádný mazlíček. Je to Mazel. Nekoupíte ho ve Zverimexu a chovná stanice, která by chtěla Mazla vrhat do světa, by přišla na buben. Mazla nikdo nemá rád a nikomu nepřipadá roztomilý.
Mazel má čtyři končetiny, které používá zejména k tomu, aby s nimi bouchal a kopal. Mazel má taky hlavu, která postupně získává červenou, někdy až fialovou barvu. Někteří Mazlové bouchají i hlavou.
Mazel se objevuje přibližně v době, kdy dítě umí chodit, trochu mluvit a zejména něco chtít. A ještě víc něco nechtít. Mazel nesetrvává stále, objeví se tu na pět minut, tu na půl hodiny. Nikdo neví, kdy se Mazel objeví, ačkoli místa jeho výskytu se dají predikovat vcelku spolehlivě. Tak třeba obchodní dům. V oddělení domácích potřeb, drogerie a dokonce - což je s podivem - v sekci pro domácí mazlíčky Mazla nikdy nepotkáte. Zkuste s vozíkem zajet k regálu s hračkami nebo sladkostmi a Mazel se objeví naprosto spolehlivě. U jídla ostatně asistuje Mazel hodně často. Tak například dnes:
Naše hodné, usměvavé batole si vybírá svačinu, vybere si jahodový jogurt. Otevřu jahodový jogurt a chci s ním nakrmit usměvavé batole. Ovšem usměvavé batole nikde. Místo něj Mazel. Mazel nechce jahodový jogurt. Mazel nechce nic, respektive Mazel NEEEEEchce nic.
Nikdo moc neví, jak se s Mazlem zachází. Občas nějaký chytrák napíše odbornou publikaci, která je však v praxi nepoužitelná (zejména proto, že většinu publikací patrně napsali lidé, kteří Mazla nikdy doma neměli). Mazla můžete například podplácet (což se nedoporučuje, Mazel takovým zacházením ztloustne a pak už se od vás v podstatě nehne), zahánět (čímž ho ještě rozzuříte), Mazla můžete zkusit polapit (dnes jsem vyzkoušela a na krku mám dva ošklivé šrámy), případně můžete s Mazlem diskutovat (klidně to zkuste, máte-li energii na předem prohranou bitvu). Z mé zkušenosti je nejlepší si Mazla moc nevšímat, jen ho občas nenápadně zkontrolovat, jestli nemizí.
Nepříjemné je, když se Mazel objeví někde venku, mezi lidmi. Najde se spousta takových, kteří nad vámi budou kroutit hlavou, polohlasem pronášet, že oni by si Mazla nikdy nepořídili, případně ve zcestné snaze vám pomoci začnou Mazla napomínat, utěšovat či mu vyhrožovat, že si ho odnesou domů. V takových situacích je nejlepší chytré přihlížející odkázat do patřičných mezí, Mazla popadnout (osvědčil se mi styl "aktovka v podpaží") a odnést.
Život s Mazlem není snadný, víc jak sedm Mazlů za den je důvodem, pro nějž je zcela ospravedlňující nalít si večer panáka nebo zalézt do vany s knížkou i v situaci, kdy je doma bordel jako v tanku, manžel by chtěl teplou večeři nebo vám na dveře klepe návštěva.
Důležité je pozitivní myšlení. Takže pokud se u vás čirou náhodou nějaký ten Mazel taky vyskytuje, tak vězte, že za čas už na něj budete jen vzpomínat (nebo na něj zapomenete úplně). Takže pak klidně můžete dělat chytré přihlížející, až na někoho s Mazlem natrefíte. Navíc je Mazel důkazem, že máte zdravé, psychicky správně se vyvíjející dítě (později se Mazlem můžete chlubit třeba v ordinaci dětského psychologa, uvidíte, že při zmínce o Mazlovi spokojeně pokýve hlavou a odšrtne položku v anamnestickém archu).
Na Mazla se můžet vybavit nějakou pomůckou. Třeba složit říkanku ve stylu "nezhroutím se s Mazlem, ať se mlátí vo zem", "Mazel ať si řádí, furt se máme rádi" nebo "Mazel ten mě nebere, ať si klidně.....".
Já si prozaicky říkám, že přežila jsem Mazla třikrát, přežiju ho počtvrté.
A teď mě omluvte, jdu si napustit vanu a dát panáka.
středa 14. prosince 2011
Sesterská
Moje kamarádka, matka tří dcer, našla v pondělí tohle (autorkou je devítiletá A., která píše o své pětileté sestře M.):
Je to půvabné a hodí se mi to do krámu, proto si to s jejím dovolením půjčuju.
Tak to totiž chodí. Sourozenecký vztah musí být ambivalentní. Sourozenecká láska až za hrob, kdy ruku v ruce probrouzdáme dětství se šťastným úsměvem na tváři, je mýtus zcela uhozený.
Když se moje tenkrát asi šestiletá neteř dožadovala sestřičky (přestože, nebo možná spíš protože měla tři bratry), řekla jí její matka, že přece má mladšího bratříčka, se kterým si může hrát. Věta: "ale já jsem si bratříčka nepřála" byla krutě upřímná, asi i pravdivá. Její maminku to mrzí možná dodnes, ale odvahu na to, zkoušet pořizovat sestřičku, už nedostala. Těžko soudit, jak dlouho by neteři vydrželo nadšení z malé sestřičky.
Nevím, jestli si moje starší sestra přála sestřičku. A pokud ano, předpokládám, že ji nadšení opustilo ve stejný den, kdy mě rodiče přivezli z porodnice a ona dostala vynadáno za to, že mě ze samé lásky nakrmila makovou buchtou.
Já si pamatuju, že si moje sestra přála bratra. Staršího. To zařídit nešlo, tak se alespoň pokoušela vychovat mladšího bratra ze mě, pojmenovala mě Michal a nutila mě mluvit v mužském rodě. Bavilo mě to tak dlouho, než jsem musela čůrat vestoje. Tak pokusů zanechala a smířila se s tím, že bude mít už jen sestru, mladší a totálně nepoužitelnou.
Já jsem bratra nechtěla. Nechtěla jsem ani sestru. Chtěla jsem psa. Bylo mi to taky k ničemu, naštěstí.
A tak jsme spolu prožily normální dětství. Hodně jsme si hrály, povídaly, smály se, nesnášely se, praly se, nadávaly si. Táhly za jeden provaz a nemohly se vystát.
Moje sestra se za mě styděla, protože jsem byla malá, hloupá a kousala jsem si nehty na nohou na veřejnosti.
Já jsem svou sestru nesnášela, protože mi věšela bulíky na nos a neustále mě poučovala. To jí ostatně vydrželo dlouho (dokonce do doby, kdy já už si dávno nesundávala ponožky před lidmi a na pedikúru používala nůžky).
A pak se to stalo. Bylo mi asi dvacet, bylo mi hrozně a moje sestra mi do telefonu řekla, ať za ní přijedu. Chytila jsem stopa a jela 200 km, abych byla s ní. Dodnes mě dojímá ta fotka, kde své synovečky držím oba v náručí (současně s tím se bavím představou, že bych totéž chtěla udělat dnes, kdy jsou z nich dospělí chlapi). Asi proto, že jsem si tenkrát poprvé uvědomila, že moje sestra už není trapná a už mě nevychovává. Že se z ní prostě tak nějak nevím kdy a nevím jak stala moje nejlepší kamarádka, která mi uvaří kafe, na nic se neptá a přitom si všechno poslechne.
Celé dětství a dospívání jsem se snažila nebýt jako sestra. Čím jsem starší, tím víc uznávám, že se mi to nepovedlo. A že je to dobře. Samozřejmě jsme pořád každá jiná, moje sestra třeba vystudovala filozofickou fakultu v botách na podpatku a bez Faith No More a nikdy se neopila tak, aby měla pořádnou kocovinu. Zatímco já miluju práci s lidmi, jí stačí literární postavy. Já mám jenom čtyři kabelky (a ona nechápe, proč na jedno dítě potřebuju patnáct šátků :-)). Ona s láskou opečovává zahradu a já se v noci budím děsem, že bych měla sáhnout na hlínu holou rukou. Ona chodí všude pozdě, já zas trapně brzo.
Těch podobností je čím dál tím víc. Líbí se nám stejné filmy, stejní chlapi, smějeme se stejným vtipům a do budoucna máme podobné sny. Když jsme byly tuhle s kamarádkami v cukrárně, v duchu jsem si vybrala a čekala, až na mě dojde řada. Sestra si objednávala přede mnou a co myslíte? Stejné kafe a stejné dva zákusky, jako jsem si chtěla objednat.
Jeden z filmů, které obě milujeme, je Drahé tety a já. Děláme si legraci, že jednou skončíme jako tety, dokonce už máme rozdělené role, já budu ta s Bobinou. Ale já si stejně myslím, že je to jen taková legrace. Protože my jednou, za spoustu let a desetiletí, až budeme opravdu dámy v letech, přesídlíme do Paříže.
Koupíme si nějakej dobrej bourák...
Oblékneme se u nějakého špičkového návrháře...
Samozřejmě nezapomeneme na klobouky...
Budeme si dávat stejné zákusky v těch nejlepších kavárničkách...
A potáhnem to zas až do rána....
Prostě nám spolu bude dobře.
Všechno nejlepší, má milá sestro. Přišla jsem na to, že "sestra" byl opravdu dobrý rodičovský počin. Tak si užij (se mnou nablízku) ještě tu spoustu desetiletí, které nás dělí od krmení vrabců v Tuileries. A slibuju, že až na to dojde, a ty mi opravíš výslovnost, až pak někde objednám "deux cafés au lait", já si nesundám ponožky a nezačnu si kousat nehty. Koneckonců už bych se pak nemusela narovnat.
Je to půvabné a hodí se mi to do krámu, proto si to s jejím dovolením půjčuju.
Tak to totiž chodí. Sourozenecký vztah musí být ambivalentní. Sourozenecká láska až za hrob, kdy ruku v ruce probrouzdáme dětství se šťastným úsměvem na tváři, je mýtus zcela uhozený.
Když se moje tenkrát asi šestiletá neteř dožadovala sestřičky (přestože, nebo možná spíš protože měla tři bratry), řekla jí její matka, že přece má mladšího bratříčka, se kterým si může hrát. Věta: "ale já jsem si bratříčka nepřála" byla krutě upřímná, asi i pravdivá. Její maminku to mrzí možná dodnes, ale odvahu na to, zkoušet pořizovat sestřičku, už nedostala. Těžko soudit, jak dlouho by neteři vydrželo nadšení z malé sestřičky.
Nevím, jestli si moje starší sestra přála sestřičku. A pokud ano, předpokládám, že ji nadšení opustilo ve stejný den, kdy mě rodiče přivezli z porodnice a ona dostala vynadáno za to, že mě ze samé lásky nakrmila makovou buchtou.
Já si pamatuju, že si moje sestra přála bratra. Staršího. To zařídit nešlo, tak se alespoň pokoušela vychovat mladšího bratra ze mě, pojmenovala mě Michal a nutila mě mluvit v mužském rodě. Bavilo mě to tak dlouho, než jsem musela čůrat vestoje. Tak pokusů zanechala a smířila se s tím, že bude mít už jen sestru, mladší a totálně nepoužitelnou.
Já jsem bratra nechtěla. Nechtěla jsem ani sestru. Chtěla jsem psa. Bylo mi to taky k ničemu, naštěstí.
A tak jsme spolu prožily normální dětství. Hodně jsme si hrály, povídaly, smály se, nesnášely se, praly se, nadávaly si. Táhly za jeden provaz a nemohly se vystát.
Moje sestra se za mě styděla, protože jsem byla malá, hloupá a kousala jsem si nehty na nohou na veřejnosti.
Já jsem svou sestru nesnášela, protože mi věšela bulíky na nos a neustále mě poučovala. To jí ostatně vydrželo dlouho (dokonce do doby, kdy já už si dávno nesundávala ponožky před lidmi a na pedikúru používala nůžky).
A pak se to stalo. Bylo mi asi dvacet, bylo mi hrozně a moje sestra mi do telefonu řekla, ať za ní přijedu. Chytila jsem stopa a jela 200 km, abych byla s ní. Dodnes mě dojímá ta fotka, kde své synovečky držím oba v náručí (současně s tím se bavím představou, že bych totéž chtěla udělat dnes, kdy jsou z nich dospělí chlapi). Asi proto, že jsem si tenkrát poprvé uvědomila, že moje sestra už není trapná a už mě nevychovává. Že se z ní prostě tak nějak nevím kdy a nevím jak stala moje nejlepší kamarádka, která mi uvaří kafe, na nic se neptá a přitom si všechno poslechne.
Celé dětství a dospívání jsem se snažila nebýt jako sestra. Čím jsem starší, tím víc uznávám, že se mi to nepovedlo. A že je to dobře. Samozřejmě jsme pořád každá jiná, moje sestra třeba vystudovala filozofickou fakultu v botách na podpatku a bez Faith No More a nikdy se neopila tak, aby měla pořádnou kocovinu. Zatímco já miluju práci s lidmi, jí stačí literární postavy. Já mám jenom čtyři kabelky (a ona nechápe, proč na jedno dítě potřebuju patnáct šátků :-)). Ona s láskou opečovává zahradu a já se v noci budím děsem, že bych měla sáhnout na hlínu holou rukou. Ona chodí všude pozdě, já zas trapně brzo.
Těch podobností je čím dál tím víc. Líbí se nám stejné filmy, stejní chlapi, smějeme se stejným vtipům a do budoucna máme podobné sny. Když jsme byly tuhle s kamarádkami v cukrárně, v duchu jsem si vybrala a čekala, až na mě dojde řada. Sestra si objednávala přede mnou a co myslíte? Stejné kafe a stejné dva zákusky, jako jsem si chtěla objednat.
Jeden z filmů, které obě milujeme, je Drahé tety a já. Děláme si legraci, že jednou skončíme jako tety, dokonce už máme rozdělené role, já budu ta s Bobinou. Ale já si stejně myslím, že je to jen taková legrace. Protože my jednou, za spoustu let a desetiletí, až budeme opravdu dámy v letech, přesídlíme do Paříže.
Koupíme si nějakej dobrej bourák...
Oblékneme se u nějakého špičkového návrháře...
Samozřejmě nezapomeneme na klobouky...
Budeme si dávat stejné zákusky v těch nejlepších kavárničkách...
A potáhnem to zas až do rána....
Všechno nejlepší, má milá sestro. Přišla jsem na to, že "sestra" byl opravdu dobrý rodičovský počin. Tak si užij (se mnou nablízku) ještě tu spoustu desetiletí, které nás dělí od krmení vrabců v Tuileries. A slibuju, že až na to dojde, a ty mi opravíš výslovnost, až pak někde objednám "deux cafés au lait", já si nesundám ponožky a nezačnu si kousat nehty. Koneckonců už bych se pak nemusela narovnat.
úterý 6. prosince 2011
Zuzaně...
Milá Zuzko,
v září to bylo 17 let, co jsem tě poznala. Ráda bych napsala "co jsme se poznaly", ale není tomu tak. Tys o mně neměla nejmenší tušení. Tvůj hlas jsem si zamilovala na první poslechnutí a už nikdy mě to nepřešlo. Bylo mi tenkrát hrozně mizerně a potřebovala jsem tě jako sůl. Měla jsem zlomené srdce a tys výborně zapadla do terapeutického koktejlu "úžasná parta přátel - můj milovaný zámek - broskvová vodka". Bloudila jsem parkem a křičela do světa, jak jsem hluboko nad věcí a taky trochu smířená (to jsem kecala, trvalo to ještě dlouho).
Časem mi bylo líp, ale tvůj hlas a tvoje písničky se mnou zůstaly. Každý rok mám před vánoci pocit, že bez "Hopsa, pacholátka" bych ty perníčky neuměla upéct.
První koncert, na kterém jsem tě slyšela zpívat naživo, se mi nesmazatelně zapsal. Byl fakt dobrý tah dát jako předskokana Dášu Voňkovou, protože po dvaceti minutách "padalooo děvče z věžéééé" doprovázených kytarou a smyčcem jsem z té věže chtěla jít skočit taky. Když jsi na pódium konečně vylezla ty s V+Z, skoro jsem plakala štěstím, že už nebude padat děvče, ale KristusPán se narodí.
Naposledy jsem tě pak slyšela zpívat na té Musilce. Byl to krásný koncert, možná jsem si ho užila tolik i proto, že jsem konečně mohla nechat kluky babičce a vyrazit si jen s Jakubem. Byla jsi úžasná, díky.
Určitě si nebudeš pamatovat, že jsme se po tom koncertě viděly. Protože nás Franta Raba zatáhl do šatny a z pocitu rodinné pospolitosti se s námi chtěl družit. Mihla ses tam jen na chvíli a já si pomyslela něco o nafoukané hvězdě, která má svou šatnu bokem a kašle na fanoušky. Dodnes se za tu myšlenku stydím a ty mi ji prosím odpusť. Fakt jsem to netušila. Nepochopila jsem, že to nejsou hvězdné manýry, ale obrovská únava někoho, kdo vydává zbytky sil.
Když mi Jakub asi o tři týdny později zavolal tu zprávu, zrovna jsme šli s klukama pro rohlíky. Vůbec jsem nebyla schopná se v té důvěrně známé sámošce orientovat, byla jsem jak praštěná palicí. Bylo mi to strašně líto, že už tě neuslyším, že už tu nejsi a že jsi musela odejít tak mladá. A taky jsem se hrozně styděla. Že bych byla schopná někoho tak rychle odsoudit, když vůbec nevím, čím prochází. Díky za tuhle lekci pokory.
Hvězdy umírají celkem často. Občas mi to je i líto, když je to někdo, koho mám ráda. Ale ty mi jako jediná opravdu chybíš. A tak mi zítra už poosmé ten advent trochu posmutní, já zapálím svíčku a pustím tu strašně odřenou kazetu. A budu se těšit, jak jednou v daleké budoucnosti mi tam nahoře zas zazpíváš. A třeba tentokrát budeš mít chuť se mnou dát i řeč.
S úctou a vděčností Lucie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)