Milá ČT....

Milá Česká televize,
k titulku ranního zpravodajství "Sníh a mráz sužuje Česko" zhruba tolik:

1. Nás to nijak zásadně nesužuje. Přála bych ti dnes ráno vidět děti na bobech na cestě do školy. Sužované občany si představuju jinak. Děti tvoří celkem velké procento občanů ČR. Zkus se jich zeptat, co na sníh říkají.
2. Když napadne sníh, zmizí ve městech psí tyvíšco, všechno se projasní a prozáří, občas dokonce i jindy zachmuřené obličeje kolemjdoucích.
3. Pokud jde o řidiče, ano, mají to těžší. Ale dneska jsem na hlavní viděla několik magorů, kteří si to hasili, jako by se nechumelilo. Pokud skončí ve škarpě, není to vina toho sněhu.
4. Jsem řidič, bydlím v prdelíně na kopci a do města jezdím denně. Takže mám zkušenosti s provozem v zimě a určitě nejsem naivní.
5. Pokud jde o silničáře, tohle je jejich práce, víme?
6. Pokud jde o občany, kteří musí ráno odházet cestu před domem, aerobní cvičení je zdraví prospěšné a občané pracující hlavou si ji konečně můžou pročistit.
5. Ta česká vlastnost, která mi tak moc vadí, totiž ubrblanost, nasranost, potřeba najít na všem a na každém to špatné, mi hrozně leze na nervy. Myslím si, že veřejnoprávní médium by ji přiživovat nemuselo.
6. Není z každé zprávy potřeba udělat bojovku, horor či katastrofu. Lidi se na ty zprávy podívají i tak.
7. Posaď konečně tu Voldánovou na saně. Čekáme na to spoustu let.

S pozdravem koncesionářka

Kabelka

Jeden by si myslel, že když máte děti už šestnáct let, zvyknete si a spousta situací už vás z míry nevyvede. Jedna z nich je třeba obdarovávání. Děti vám řadu let dávají ne vždy nutně zdařilé výtvory, které musíte hlasitě obdivovat. Tento rok jsem například dostala od nejmladší dcery ruličku od toaletního papíru, která je šišatě polepena balícím papírem... kdybyste náhodou nepochopili, je to kelímek. Ten si naštěstí můžu "odnést do práce", nemusím ho vystavit na čestné místo v obývacím pokoji nebo ho dokonce - ó má hrůzo - nosit na veřejnosti. Později, když děti disponují kapesným, začnete dostávat různé dary, které občas nosit musíte. Přežila jsem ledacos, nosila jsem na krku lahvičku s kamennou drtí zavěšenou na kůži, náušnice, ze kterých mi černaly uši, šátek s vyobrazenými řetězy v dost příšerné barevné kombinaci. Opravdu jsem si myslela, že jsem otrlá matka. Nejsem. Letošní Vánoce mi sebraly veškeré iluze.
Muž mě nenápadně varoval dopředu, že dárek od devítileté dcery bude letos dost kalibr, tak ať se psychicky připravím. Tudíž ve chvíli, kdy mi dcera s rozzářeným pohledem u stromečku předala ozdobenou krabici s překvapením, zhluboka jsem se nadechla, mrkla na muže, že jako vím a budu nadšená, a otevřela krabici....
V krabici ležela ta nejošklivější kabelka, kterou jsem kdy viděla. Nemám ráda hnědou barvu. Nemám jedinou hnědou část oblečení, jediné hnědé boty, jedinou kabelku. Teda neměla jsem. Až doteď. A řeknu vám, není hnědá jako hnědá. Takže teď mám kabelku v barvě toho, co sbíráme po psovi, když mu nesednou granule. A tu krásu zdobí prosím pěkně obrovská mašle.....
Byla jsem připravená, ale stejně jsem to neustála. Smích jsem skrývala kašláním, hlasitými výkřiky překvapení, nutností jít si pro kapesník.
Když dcera, opakovaně ujištěná o tom, jak krásný dar mi vybrala, spokojeně usnula, muž mi vyprávěl historii toho daru. Na jedné akci, na které jsme s dětmi na podzim byli, tuto krásnou kabelku někdo daroval do charitativního bazaru. (Předpokládám, že mu to trhalo srdce :) ). Tam ji objevila dcera a rychle utíkala za tatínkem, aby jí půjčil peníze, aby jí tuto nádheru nikdo nevyfoukl. Protože maminka je kabelková a takhle krásnou ještě nemá... Ukořistila ji, dokonce ji dostala zadarmo. Její nadšení neznalo mezí.

Už dlouho jsme se s mužem tak nenasmáli jako na Štědrý večer. Říkala jsem, že se do toho musím podívat, jestli mi tam předchozí majitelka nezanechala třeba umělý chrup. Dokola jsme si přehrávali scénky z našeho oblíbeného filmu Láska jako trám. "To je, Blážo, co? To ani nedejcháš, jaká je to krása..." :)
Spřádali jsme plány, kam všude si kabelku vezmu. V pátek máme v kostele obnovit manželský slib, prý s tím bude mít můj muž celkem problém, pokud se mi bude tohle bimbat na rameni.
Dnes jsme jeli ke tchýni na oběd. Slavnostně jsem kabelku naplnila a donesla dolů, abych si ji nezapomněla vzít. (Cestou jsem si teda zase musela odskočit do koupelny, abych se dost vysmála....). Ve svátečních šatech, luxusním kabátě z Paříže a v kozačkách na vysokém podpatku. Elegance sama. A k tomu posraně hnědou kabelku. S mašlí. Dcera okamžitě zjihla, zamilovaně se dívala na mě i na kabelku a mně cukaly koutky. Nicméně tohle jsem už ustála.
Cestou jsme se stavovali ve vinotéce pro víno. Paní prodavačka mohla na mé kabelce oči nechat. Výraz v tváři tedy závistivý neměla, zjevně je to přející žena. Já jsem nasadila výraz "sebevědomé ženy si trochu té extravagance dovolit mohou". Jsem velká holka. A to je prima.

P.S. Zuby tam nebyly.
P.S. Ale smrdí to, jako kdyby byly.
P.S.S. Za mírný poplatek půjčím. Ale musíte dávat pozor, aby vám tu krásu nikdo neukradl....

Člověk by to málem prošvihl…

Určitě jste už letos viděli nějaké jímavé video, jehož poselstvím je, abychom pro vánoční přípravy nezapomněli na to důležité. Totiž na ty děti, pro které všechno chystáme. Také jsem jedno takové video viděla, zaslzela jsem a pak si řekla, že to se mně nestane, protože já mám přece priority srovnané.

Vánoce se letos na můj vkus blíží moc rychle. Je toho spousta, co nestíhám. V noci pomalu přestávám klidně usínat, hlavou mi víří všechny ty fiktivní seznamy, co je třeba upéct, dokoupit, zabalit, uklidit. Do toho vánoční besídky, koncerty v hudebce, práce, kde se to s koncem roku nějak hromadí.

Včera jsem zmateně pobíhala s rukama od těsta neuklizenou kuchyní a právě, když mi hlavou běželo, jak to letos určitě nemůžu stihnout, začalo sněžit. Po pár hodinách jsme byli zachumelení jak broučci a byla to nádhera. A pak syna napadlo, jestli by na zahradu nemohl jít vyzkoušet snowboard… Rázem chtěli ven všichni. V první chvíli jsem to málem zatrhla. Protože to znamenalo umýt ruce od těsta a jít se zdržovat hledáním zimních kombinéz, lyžařských rukavic, zazimovaných bobů. Přišlo mi, že na to nemám čas, chtěla jsem svou nechuť svést na to, že už je stejně tma. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas. A tak jsme všechno pohledali, děti se oblékly a vyrazily na zahradu užít si sněhu.

V jednu chvíli, kdy se po mně nejmladší dcera právě chystala hodit sněhovou kouli, mi to došlo. Být to v reklamě, řeknu si, že je to skoro až přehnaný vánoční kýč… ty rozzářené dětské oči, zrůžovělé tváře, smích, sníh… chybělo snad jen cinkání rolniček…  Téměř tomu člověk nevěří. Vánoční kouzlo. Opravdické, nenahrané v barrandovském ateliéru.

A přitom stačilo tak málo, abych ho mohla zažít. Ale stačilo ještě méně, abych ho prošvihla. Zrovna já, která si nadutě myslí, že má srovnané priority.

Tak krásné poslední dny do Vánoc a ať nám vánoční kouzlo neuteče mezi prsty!

Takový normální den....

K pravidelným večerním rituálům u nás doma patří i domlouvání "kdo kdy koho kam čím"... Většinou je celkem jednoduché ve stylu: "Já ráno kluky modrým, ty holky zeleným, odpoledne ty K. a holky, já počkám v práci na M. a po tréninku ho dovezu domů..."

Ne tak včera... Středa je vždycky komplikovaná. Ve středu provozuji soukromou praxi a proto je veškerá odpolední aktivita na mém muži. Ráno nějak rozstrkáme děti do škol, on je odpoledne posbírá, hodí S. do skauta, otočí se v Brně s R. kvůli hudebce, vyzvedne S. ze skautu a pak už jen doma čekají, než já vyzvednu M. z tréninku a dojedeme večer domů....
Níže jsem se pokusila zaznamenat, jak se odehrávalo včerejší domlouvání....

Osoby a obsazení:
J... otec
L...matka
K... dítě 1
M... dítě 2
S... dítě 3
R... dítě 4

modrý.... auto 1
zelený.... auto 2
škodovka.... auto 3
(Poznámka.... k životu potřebujeme dvě auta.... vzhledem k tomu, jak stará auta máme, je vždy minimálně jedno v servisu, případně někde odstavené nepojízdné....)

Večer, obývák rodinného domu ve vesnici vzdálené 12 km od krajského města...

J.: "Musím zítra vzít zelený auto do Brna a nechat ho přezout, jinak s ním nemůžeme jet o víkendu k vašim.... Takže ty si vezmi modrý. Potřeboval bych být brzo v práci, můžeš odvézt děti?"
L: "Nemůžu, mám klienty až v jednu a ráno jsem tady domluvená s ředitelkou, potřebuju s ní mluvit kvůli S."
J (tváří se zaskočeně): "Ok, tak já kluky odvezu."
K: "Já mám na sedmou!"
L: "Tak ho hodíš do vedlejší vesnice na autobus a pojede sám".
J: "Ok, tak musí vstát brzo..."

J: "Odpoledne je vyzvedávám?"
L: " Jasně, je středa.... Ještě že je M. nastydlej a nepůjde na trénink..."

S: "Mamííííí, dívej, sněžíííí!"
J: "Do háje, to zelený auto nikam nedojede teda..."
L: "To nevadí, holky odvedu pěšky a do Brna pojedu autobusem, jedu až na tu jednu.... Večer si můžu u tebe u práce vyzvednout škodovku. "
J: "Ok...."

Po chvíli:
L: "Tak teď už prší!"
J: " do pr....! Tak to možná ráno nepojedeme ani modrým...."
L: "to neřeš, uvidíme ráno...."

Přichází M: "Odvezete mě teda zejtra do toho divadla?"
J+L (zděšeně): "Jakýho divadla?"
M: "Janáčkova!"
L: "Ty máš zejtra divadlo? V kolik probůh?"
M: "O půl sedmý."
J: "Ty končíš kdy?"
L: "V sedm..."
J: "No tak já ho odvezu, ale S. musí dojít sama ze skautu...."
L: "S., zvládneš dojít večer sama domů?"
S: "to nezvládnu, bude tma!"

Telefonicky vyjednávám vyzvednutí dítěte ze skautu ochotnou sousedkou, která tam pojede pro své dítě....

L: "M. kdy ti končí to divadlo?"
M: "prej tak v deset..."
L: ""No tak já v těch sedm končím, takže ty hodíš M. na půl k divadlu, pak mě vyzvedneš v práci, dovezem tě k tobě do práce, já pojedu domů za dětma a ty v práci počkáš na M."
J: "Ok..."

Zpocení až vyvítekde končíme večerní rituál kdo kdy koho kam čím a jdeme si otevřít víno..... Nemám odvahu připomenout, že R. má mít hudebku. Holt si ty Vraný koně bude muset zazpívat doma sama. Až bude zpívat v tom Janáčkově divadle, klidně ji tam taky hodíme....

P.S. Mezi vyzvednutím dětí a odjezdem do skautu stihl J. nechat přezout zelené ve zdejším pneuservisu.... Je to prostě borec.
P.S.S... ne, stále ještě nelitujeme, že jsme se z krajského města odstěhovali :)

Co Freudovi uniklo...

Omlouvám se čtenářům, kteří se zaradují, že jsem konečně zase něco napsala. Teda vlastně jsem to napsala, ale je to moje internetová prvotina. Nedávno jsem si na ni vzpomněla (že něco kdysi vzniklo, vůbec jsem si vlastně nepamatovala co) a dnes si dala tu práci a vytáhla jsem si ji (s notnou dávkou úsilí, protože na tom mateřském webu už se dávno neorientuju) ze smetiště dějin. A dám si ji sem, protože sem prostě patří. Je z 3.4.2010.

Před lety jsem coby studentka navštěvovala mimo jiné seminář z psychoanalýzy a ač je to hodně let, dá se říct, že si z něj pamatuju každé slovo. Nutno přiznat, že hlavně proto, že přednášející trpěla koktavostí a my jsme si na každé slovo museli docela dlouho počkat. Takže znám podrobně Freudův životopis, zásady jeho terapie, názvy jeho prací. Podrobně dokážu popsat, jak probíhá u chlapců Oidipův komplex, kdy ve věku kolem tří let zbožňují vlastní matku a snaží se vystrnadit otce. Ani nejmenovaná docentka ani Freud mě však nepřipravili na to, jaké to bude v praxi.
Když jsme touto fází vývoje procházeli před více než šesti lety s nejstarším synem Kryštofem, byla jsem okouzlená. Dodnes si živě pamatuju náš rozhovor:
K: Až vyrostu, vezmu si tě za ženu!
Já: Ale to nejde, najdeš si jinou... Navíc já už jsem tatínkova žena!
K (nehne brvou): Tak si tatínek najde jinou!
Já: Ale já nechci, aby si tatínek hledal jinou. Mám tatínka ráda!
K (láskyplně na mě kouká modrýma očima a spiklenecky pomrkává dlouhými řasami): Ale přece máš mě a my už jsme dva!
Dnes je Kryštofovi devět, modré oči na mě dávno neupírá takhle láskyplně, daleko častěji je zvedá v sloup či s nimi koulí pokaždé, když se mu moje výchovné metody a názory zdají naprosto nemožné.
Další Oidip se k nám vplížil s druhým synem Matějem a já jsem si zase užívala, jak jsem úžasná, krásná a nejlepší, jediná žena, se kterou a pro kterou stojí za to žít. A ač je můj nyní sedmiletý syn pořád trochu mámin mazel, vzít už si mě nechce, vlastně si nechce vzít nikoho, protože holky jsou naprosto nemožné. Výjimku tvoří kromě sestřenic snad jen spolužačka Lucka a to jen proto, že nosí do školy na svačinu rohlíky se salámem, které za ni Matěj ochotně dojídá.
Nikdy jsem nepátrala, jak na odstrčení otce ve fázi zamilování se do maminky reaguje můj muž. Každopádně nikdy nikam nešel hledat náhradnici a za to jsem mu vděčná.
A já už možná vím, jak mu tenkrát bylo. U dívek se místo Oidipa mluví o Elektřině komplexu, projevuje se stejně, jen je zaměřený na tatínka. Naše Elektra v podobě ani ne tříleté Sáry je úžasná. Ze dne na den začala místo tatínek používat výraz můj Jakub , stále častěji slýchám: tebe nevolám, volám Jakuba! a prostě se musím smířit s tím, že po třech letech mé láskyplné péče jsem na druhé koleji. A tatínek se dceři chytil na vějičku.
Tak například dneska v noci... Zhruba ve čtyři ráno se Sára vzbudí s tím, že nutně potřebuje zajíčka (jak se ocitla v naší posteli, je jasné, její Jakub ji tam asi dvě hodiny předtím donesl, protože plakala po tatínkovi). Než stihnu zamumlat, že zajíček spí a najdeme ho ráno, můj muž se náměsíčně vztyčí a já napůl ohromeně, napůl pobaveně sleduji, jak vyráží pro zajíčka. Zajíčky máme čtyři, nikdo neví, kterého Sára myslí, a nikdo neví, kde je který zastrčený. Nicméně manžel trpělivě hledá, až najde správného (navíc je to králík). Sára šťastně vzdychne, přitulí se k tatínkovi a usíná. Na mě vystrčí zadek, který jí i přesto láskyplně přikrývám svou peřinou. Já usnout nemůžu, navíc se budí moje budoucí druhá konkurentka (která se má za pár dní narodit) a začíná svůj ranní Pozdrav Slunci (o kterém spíš než slunce vědí moje žebra a močový měchýř). A já přemýšlím, jaké to bude s ní za tři roky, až se do tatínka zamiluje ona. Svému muži to přeji, je to vlastně spravedlivé, každý si dvakrát užijeme to, jak jsme úžasní a neodolatelní pro vlastní děti. Ale trochu mu to závidím, mě už tohle nečeká.
No nic, pomyslím si, nezbývá než se uchýlit k praktikám Matějovy spolužačky (my Lucky prostě držíme při sobě) a až jim ráno upeču svůj věhlasný mazanec, budu úžasná i já. Vím, je to kalkul a zavání úplatkářstvím, ale co už já odvržená nadělám.
Ráno půlkou mozku dospávám noční hon na zajíce i svoje úvahy o Oidipech a Elektrách a druhou půlkou mozku sleduji dění v kuchyni, kde Kryštof chystá sobě i sourozencům snídani, nalévá kakao, nasypává (a rozsypává) lupínky a rozdává jogurty.
A najednou nade mnou stojí a ptá se, jestli chci k snídani kafe nebo Caro a kolik lžiček že se tam toho dává. A já mám hřejivý pocit a říkám si, vidíš, Sigmunde, tenhle jev jsi nikdy nikde nepopsal, asi proto, že je příliš normální.
Můj syn mě má prostě úplně normálně, obyčejně rád. A tak vstanu a jdu zadělat na ten mazanec, úplně normálně, bez jakýchkoli postranních úmyslů, prostě jen proto, že ho mají rádi.

Lukáš 6,38

Já vám nevím. Je to tam napsaný dva tisíce let a pořád mám tendenci o tom pochybovat.
Chystáme zimní přebytky pro uprchlíky. Probírám se bundami, botami, rukavicemi. Tu mi do ruky padnou úžasné loňské zimní boty naší nejmenší. Ano, už jí nejsou. Ano, jsou to ty boty, o kterých před měsícem při nákupu nových zahlásila na celou prodejnu, že tyhle už můžeme dát uprchlíkům. Jenže stejně chvilku váhám. Mohla bych je prodat. S. potřebuje zimní bundu, K. potřebuje zimní bundu a boty. Na účtě nic, co by stálo za řeč, a Vánoce na krku. Nezachrání-li mě Ježíšek, tak nevím. Slabá chvilka naštěstí rychle pomíjí při představě těch nožek, které se mohou ohřát, a rychle hážu boty na hromadu. Asi za padesát vteřin, víc to být určitě nemohlo, narážím v té zabordelené komoře na tašku, o jejíž existenci jsem neměla tušení (ano, nějak se tam dostat musela, patrně ji přivezla švagrová při poslední návštěvě, kdy já jsem nebyla doma, fakt nevím) a tahám z ní dvě krásné zimní bundy pro S. Ve dvou jejích nejoblíbenějších barvách.
Prostě to funguje.

"Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" - Lk 6,38

PK

Tak jsem vám dnes ráno zjistila z médií, že včera to bylo dvacet let, co umřel Petr Kalandra. Jistě že mi v mém věku přijde neskutečné, že už je tolik let něco, co se stalo nedávno, to se stává čím dál častěji. Vzpomínala jsem, jak jsem někdy v říjnu 1995 jela z Brna na Hrádek a četla Reflex. Byla to dlouhá cesta a tak jsem stihla přečíst i méně atraktivní články včetně toho a zesnulém hudebníkovi, jehož jméno jsem sice znala, ale tím to haslo. A pak jsem aspoň mohla dělat chytrou, když se na Hrádku sečtělá Hanka ptala, jestli jsem slyšela, že umřel Kalandra. Neslyšela, četla.
Vůbec jsem netušila, jak moc bude důležitý v budoucnu. Když jsem slyšela Kalandru poprvé zpívat, přišlo mi to dost hrozné, pojďme si otevřeně říct, že trochu mečí. (Moje spolubydlící na kolejích mi zakazovala jeho kazety poslouchat :) ) Ale ty dokonale přebásněné texty a ta plachost projevu, na tu mě chlapec dostal. Aby mě pak jiný chlapec s kytarou dostal na tyhle písně. Ano, Petr Kalandra je jedním ze tří chlapíků, kteří mému J. výrazně pomohli při dobývání mého srdénka.
Tak tam nahoru jedno tichounké díky, včera byl jistě mejdan a rockeři ráno musí vyspávat...
A vám jednu svou oblíbenou...
https://www.youtube.com/watch?v=MXysTL8FzH8