Cesta z města...

Tak se nám to blíží. Zhruba za tři týdny sbalíme kufry, štosy banánových krabic, které jak soumar tahám z Tesca (věřili byste tomu, že se jich do Multiply vejde patnáct?) a zamáváme místu, kde jsme prožili krásných dvanáct let. Těším se, moc. A zároveň se trochu bojím. Jsem paneláková holka a má ze mě být pravá nefalšovaná jihomoravská lonťačka. Bije se ve mně idealizovaná představa s mými nejčernějšími obavami. Posuďte sami.

V ideální představě se ráno probouzím do svěžího, voňavého rána. Ptáci cvrlikají, na protější stráni se popásají srnky, slunce se vylupuje z mlžného oparu a všude je klid a mír. Z krajáče nalévám dětem mléko a se skývou domácího chleba je posílám za Kájou Maříkem do hájovny, aby společně bosky běhaly celé dopoledne po lese. Já sama si podkasám pruhovanou kanafasovou sukni a bosá se brodím orosenou trávou, abych od sedláka koupila mléko a vejce.... No dobře, tak ne. Natolik mimo fakt nejsem. Takže se budím do svěžího rána, ptáky ponechávám, srnky škrtám, jakož i Káju, sedláka a kanafasovou sukni. Krajáč taky ruším a strkám hrnky s kakaem do mikrovlnky. Sama si vařím kafe a jdu si ho v klidu, nerušeně vypít na terasu. Kochám se pohledem na svou pěkně rostoucí, pěkně kvetoucí a sladké ovoce plodící zahradu. Zatímco manžel odvádí prostřední děti do místní MŠ/ZŠ a odváží prvorozeného gymnazistu do Brna, já s batoletem dlouze snídám. Pak jdeme vyvenčit irského setra, který se vznosně nese a skvěle barevně ladí se zlátnoucím listím v lese. V klidu, míru a pohodě plyne pak celý dlouhý den, který končí opět posezením na terase, tentokrát s manželem a lahví dobrého vína. Je slyšet houkání sovy, kuňkání žab, les voní a život je klidný a krásný.

V té nejhorší představě mě z postele nedostane cvrlikání ptactva a zlatavé paprsky slunce, ale budík, zcela nemilosrdně nastavený na 5.30 hod. Začíná ranní kvalt, kakaa, svačiny, oblečení, máš-klíče-svačinu-kartu-na-oběd-podepsanou-tu-matiku? S jazykem na vestě budím batole (to si ze mě nahoře dělají srandu, že jediné dítě, které ráno spí klidně do osmi, je to poslední?), vykopávám všechny děti, rozespalé batole ještě v pyžamu, ostatní v čemkoli, co našli na sebe, čisté to není, prát totiž nestíhám. Manžel prvorozeného do školy neodváží, manžel se snaží splácet hypotéku, takže z práce se dostane na dvě hodiny o víkendu. Uháníme do školy, do školky, ranní zácpou u Kuřimi následně do Brna, batole v sedačce vříská, já nadávám jak špaček, student církevní školy mě trapně napomíná.... Vysypu ho u školy a jedu zase domů, kde stihnu naládovat do batolete oběd (mražák-mikrovlnka), pak zase s jazykem na vestě mažu do školy a vyzvedávám prostředňáky, které vezu opět do Brna na fotbaly, klavíry, balety....  To vše zabere čas až do večera, kdy dám dětem večeři (mražák-mikrovlnka) a totálně grogy usínám jako první. Koneckonců, ono se na vesnici stejně chodí spát se slepicema. Aha, tak usnout ještě nemůžu, zapomněla jsem na psa, který když byl doma sám, sežral, rozkousal či jinak zničil vše, na co přišel. Navíc je třeba mu z jeho krásné irské srsti vytahat tunu kudlibabek. Poslední má myšlenka, než omdlím do postele, patří vzpomínce na milovaný panelák, kde za mě placená síla vytírala chodbu, kde bláto z bot dětem opadalo už ve výtahu, kde jediná fauna byly octomilky v době burčáku.
O víkendu to je v mých hrůzných představách o něco lepší. Místo budíku v 5.30 mě budí sekačky na trávu v 6.30. Zvuk, který ruší mé vysněné ticho celou sobotu. Alespoň ten kravál přehluší moje výčitky svědomí, že správná vesnická náplava prostě seká trávu každou volnou chvilku. Nebo alespoň zalévá či hnojí.
Jedno z čelních míst (o tom už tu řeč byla) má v mých hrůzných představách zahrada, která buď nezřízeně bují nebo totálně usychá. Kromě flóry je na zahradě i hojně zastoupená fauna a já se otřásám odporem nad všemi těmi slimáky, žížalami, svinkami, pavouky, myškami, žabkami a vší havětí, která mi leze i do baráku. Nemluvě o klíšťatech, která obírám z dětí hodinu před spaním.

Jsem realista a vím, čekám a těším se, že to ve výsledku bude něco mezi. Že život na brdku, kde Cyril s Metodějem svačili na své cestě Moravou, mi svým poklidem, tichem, barvami, vůněmi vynahradí pohodlí paneláku, kde mám všechno u nosu.
Držte palce, já vám pak dám vědět. S úctou hajná Maříková s trochu staženou zadnicí ;-)

Co vám Betynka neřekne...

Mateřství je běh na dlouhou trať, což je fakt, který záměrně opomíjejí všechny časopisy pro nastávající maminky. Takže zmíněné ženy pak podléhají klamné iluzi, že děti jsou roztomilá, voňavá a líbezná stvoření, která se rozzáří, kdykoli vás uvidí, a která blaženě usnou, když jim zapějete ukolébavku. Přiznají-li časopisy typu Betynka, Maminka apod. (napadlo vás zamyslet se nad tím, proč jsou názvy zdrobněliny?) nějaký mráček na blankytném nebi mateřství, končí tak maximálně u prdíků, které trvají jen tři měsíce a můžete s nimi zatočit nějakým prima lékárenským přípravkem.
Patrně začnu vydávat časopis s názvem, který nebude obsahovat zdrobnělinu. Ve své Matce či Betyně budu servávat nastávajícím matkám růžové brýle z očí.

Nikdy a nikde se nedočtete, že být matka znamená neustále něco hledat. Nikoli proto, že máte "těhudemenci" či "syndrom vykojeného mozku", jak vtipně píše konkurenční tisk. Prostě proto, že máte děti a děti neustále něco ztrácejí či zašantročují. Klíče, kartu na oběd, žákovskou knížku, sešit z toho či onoho, kružítko, pero, rukavice, peníze na školní výlet..... Ráno dceři nachystám zhruba sedm kusů oblečení na postel, zatímco snídá. Po ranní hygieně se jde oblékat a během oblékání tři z těch sedmi kusů ztratí. Nevidí, nenajde. Ne, nemáme doma Bermudský trojúhleník a já oblečení najdu. Pod polštářem, pod postelí, na skříni. A tak je to se vším. Najdu-li něco jednou, nemám vyhráno. Klidně se ten či onen sešit může cestou do aktovky ztratit ještě třikrát. Kdybych spočítala čas, který denně strávím hledáním, hlasitě bych vyla...

Být matka znamená neustále něco opakovat. Jednak proto, že vás často nikdo neposlouchá, i když stojí proti vám, pokud ano, tak to většinou zapomene. Tak třeba otázka "co bude k večeři?" u nás každý večer zazní tak desetkrát. Ne, nemám deset dětí. To jen tři ze čtyř si to prostě nejsou schopné zapamatovat (zaplaťpámbu za to čtvrté, které se ještě neptá). Patrně začnu po vzoru Pelíšků vyvěšovat jídelníček.

Být matkou znamená neustále něco přenášet (ne, teď nemyslím ony vydařené dny těhotenství, kdy doktor sahá do vašich útrob a neustále říká "já vám nevím, jak je možné, že jste ještě neporodila?", i když s tím mám také bohaté zkušenosti). Prostě pořád něco sbíráte a někam nosíte.... Znáte to. U postele najdete synovy zakopnuté ponožky, vezmete je a nesete do koupelny do koše na prádlo. V koupelně najdete nedojedený rohlík, který tam batole hodilo na zem. Vezmete rohlík a jdete ho odnést do kuchyně. V kuchyni na stole najdete synovo zapomenuté rovnátko a dceřiny sponky, takže je vezmete a opět se vrátíte do koupelny. Tam vezmete tři figurky z Kinder vajíček, na které omylem šlápnete, a odnesete je do dětského pokoje, kde vezmete........ a takhle běháte a přenášíte celé dopoledne.

Další věc, kterou vám zdrobnělinové časopisy zatají, je permanentní zvýšená hladina hluku. Betynky končí tím, že se na vás rozzářené miminko usměje a pronese ono toužebně očekávané "mama" (znáte dítě, které tohle slovo řeklo jako první? Já ne. To většinou uslyšíte až poté, co má na repertoáru slova tak pitomá jako je "hadr", "bagr" a "citrón"). Nedozvíte se, že vám začíná několik let hluku, kdy na vás stále bude někdo mluvit, dost často bude někdo ječet. Nemluvě o ranách balónem, zvuku rozsypaného Lega a příšerných interaktivních hraček, které dětem kupuje vaše tchýně. A to nepočítám biče, které si na sebe jako rodiče pleteme sami, když dáme děti hudebně vzdělávat. Děti hlučí, když mají radost. Hlučí, když se zlobí. Hlučí, když se nudí. Proto chodím spát hodně pozdě v noci. Nemůžu se nabažit ticha.

A tak bych mohla pokračovat dlouho. Předpokládám, že je to házení hrachu na stěnu, protože moji Betynu si žádná nastávající matka nekoupí. Betynu si koupí zkušené matky, které bude těšit, že v tom nejsou samy, ale už jim neprozradím nic nového.  Alespoň se nemusím bát, že bych ovlivnila populační křivku. Tímto se obracím na vás, milé zkušené matky a potenciální redaktorky Betyny. Jaké téma připravíte pro příští číslo? :-)

Máj, Bystrouška a Superstar

Jsem dojímací typ. Mám k tomu velmi silné genetické vlohy. V dětství nám tatínek dělával před spaním večerní chvilky poezie a jak vkráčel do pokoje s Májem, už jsme se se sestrou těšily a čekaly, kdy to přijde. Tatínek nikdy nezklamal. Hned jak začaly na blankytném nebi bělavé páry hynout, tatínkovi se zlomil hlas a my zalézaly pod peřinu, aby nebyl slyšet náš smích.
Sama jsem se dojímala ráda už jako dítě a vynalézala si dojímací hry. Třeba hru na motivy mé oblíbené knihy Říkali mi Leni. Hra spočívala v tom, že jsem se schválně nepřikrývala večer peřinou a dojímala se nad sebou, jaké jsem nebohé převychovávané dítě, kterému jeho zlá árijská macecha nedá ani deku.
Když jsme šli v páté třídě se školou do kina, nevšímala jsem si spolužáků, kteří flusali po učitelkách papírky z verzatilky a domlouvali si na odpoledne rande u výměníku. Srdceryvně jsem plakala nad Bílým Bimem, Černým uchem.

S léty se to nelepší, naopak. Předčítám svým dětem a dojímám se často. Podobně jako kdysi můj otec to maskuji záchvaty kašle či nutností se vysmrkat (samozřejmě kvůli náhle vypuklé třeskuté rýmě).
Utěšuje mě, že v tom nejsem sama a podobně to má řada mých vrstevníků. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, kterak autem vjela do Bílovic nad Svitavou a dojala se u cedule: "Vítejte v kraji Lišky Bystroušky" natolik, že měla slzy v očích (to ji patrně zachránilo, protože kdyby dočetla až do konce, zjistila by, že ji taky vítají v kraji Knihy lesů, vod a strání a vánočních stromů republiky, a to už by opravdu mohla skončit v příkopu.

Ve snaze zabavit nemocné syny jsem se dnes rozhodla zpříjemnit jim Květnou neděli a pustila jsem jim Jesus Christ Superstar. Koneckonců jsou ve věku, kdy by jim charizmatický rocker mohl trochu vylepšit Ježíšovu trochu unylou kostelní image. Asi vám nemusím vyprávět, jak to dopadlo. Snažila jsem se od začátku doplňovat, korigovat, vysvětlovat nadsázku, ale šlo to čím dál hůř. Ve chvíli, kdy se mě mladší syn ptal, jestli je Jidáš gay, když Krista líbá, jsem nebyla schopna podat uspokojivé vysvětlení (chápejte, zrovna mě přepadl záchvat kašle). Postupně jsem se dojímala víc a víc a méně a méně dojetí skrývala. Při ranách bičem už se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy a já si řekla, že nebudu nic zastírat. Tohle totiž je silný příběh. Tenhle příběh vzbuzuje emoce, po sta- i tisíciletí. Jen by byla škoda, pokud by skončilo jen u laciného dojímání.
Pane, prosím dej, ať mě tenhle příběh nejen dojímá, ale ať každý den znovu a znovu mění můj život.
Všem krásný Svatý týden.

Kozel zahradníkem

Je to tady. Až se trochu stydím a budu s tím přiznáním otálet. Přece jen, dát všanc léta pracně budovanou image.... Půjdu na to od lesa.

Nechápu českou zálibu v zahradničení. Květiny mám ráda, zejména ty řezané, které si každé pondělí kupuju v supermarketu, týden se s nimi těším a pak je vesele hodím do koše. S květinami v květináči už je to horší. Zalévám je až v případě, kdy smutně svěsí listy, které pozbyly svěží zelenou barvu (samozřejmě několik dní dělám, že jsem si toho nevšimla). Kdysi jsem květiny i přesazovala, pravda až v případě, že už po přesazení volaly nahlas a svíjely se u toho ve smrtelných křečích. Dva týdny jsem se na to psychicky připravovala a dva týdny jsem se z toho vzpamatovávala. Takže už to nedělám. Květiny volající po přesazení posouvám do druhé řady, aby je zastínily jejich šťastnější a čerstvější kamarádky, počkám, až definitivně uschnou, a pak je i s květináčem vyhazuju do smetí.

Několikrát v životě jsem měla záchvat pěstitelství. V páté třídě jsem se omylem ocitla v přírodovědném kroužku (z klubu Mladých švadlenek mě vyhodili pro neschopnost a odpoledne bylo třeba vyplnit jinou mimoškolní aktivitou) a jednoho odpoledne jsme jeli na výstavu kaktusů. Koupila jsem si kaktus v kalíšku od hřbitovní svíčky za 5 Kčs. Ve snaze donutit ho kvést jsem mu vyráběla fóliovník z igelitového pytlíku, rosila ho, něžně k němu promlouvala a zpívala mu Rozvíjej se poupátko. Kaktus mou péčí pohrdl a kvést začal až o patnáct let později, tedy ve chvíli, kdy už jsem bydlela jinde. Pořád si uraženě myslím, že mi to udělal natruc.
V šesté třídě jsme v hodině pěstitelských prací vysévali papriky a já se rozhodla, že je na čase stát se paprikovým odborníkem a velkopěstitelem. Do všech volných květináčů jsem doma nasela papriky, které vyrostly, vykvetly, urodily několik miniaturních zelených tvrdých kulovitých plodů, které posléze opadaly.
Zhrzena jsem na dlouhá desetiletí pěstitelských pokusů zanechala a vrhla se na jiné činnosti, ke kterým mám poněkud více předpokladů. Třeba jsem rodila děti :-)
Před šesti lety jsem se ve Skotsku zamilovala do rododendronů, které tam všude rostou a bohatě kvetou jako ten nejodolnější plevel. Podlehla jsem tudíž iluzi, že bych mohla umět pěstovat rododendron. Hádáte správně, nemohla :-)

Mé zahradymilovné přátele mé neúspěchy přivádějí k šílenství, nicméně s léty se mě naučili ctít a milovat i s tímto handicapem. Většinou se mi smějí, což chápu, neurážím se a směju se s nimi. Zkušená amatérská zahradnice Hana, která zasadí špejli od jitrnice a ona jí bohatě vypučí, vykvete a vyplodí vítězné Jablko roku Zahrady Čech, se mě zpočátku v raných letech našeho přátelství pokoušela převychovat. Jednou jsem od ní dostala sazenice rajčat s instrukcí "to nic není, jen to dáš do hlíny, občas pohnojíš a bude ti to rodit jak vzteklý". Zakoupila jsem velké květináče, kvalitní zeminu a hnojivo a o rajčata se starala, co jsem mohla. Výsledkem byly dva (!) podivné sluncem spálené zčernalé plody, z nichž každý mě vyšel asi na 130 korun. Takže Hana už mě nepřevychovává a když se na její neskutečné rozkvetlé terase hlasitě kochám, utěšuje mě tím, že zahradničení je záliba starců a tak mám ještě čas.

Když jsme se rozhodli vysídlit z města na venkov, snažila jsem se přehlédnout fakt, že pozemek má 1200 m2 a dům rozhodně celý pozemek nezabere. Kochala jsem se potokem a lesem, který s pozemkem prakticky sousedí, a tu obrovskou travnatou plochu prostě nebrala v úvahu. Můj muž si ze mě dělal legraci, o čemž svědčí vtipné vánoční dárky typu knihy "Zahrada ve svahu" či barevně sladěné soupravy rýče, hrábí, motyčky a holínek.
Nicméně dům roste a smích mě pomalu přechází, neboť reálná vidina přestěhování vzbuzuje spoustu obav. Vtipy o tom, jak to vylijeme betonem a kytky tam vymalujeme, už tak docela nezabírají. Nervózně pozoruju sousedy sekající trávník a sobotu co sobotu provádějící různé úkony, které na rozdíl od Přemka Podlahy a 99% občanů ČR neumím ani pojmenovat, natož pak vykonávat. Moje nervozita dokonce dospěla tak daleko, že jsem si zakoupila značkové zahradnické nůžky, jimiž budu likvidovat plevel, který v mých představách dorůstá dvoumetrové výšky a už už se mě chystá zadusit. V mých představách je zahradničení prosekáváním, mýcením, klučením.

Do stěhování zbývají tři měsíce a já se rozhodla, že nemůžu nadále strkat hlavu do písku. S hlubokým nádechem jsem se rozhodla skočit do vody a plavat, samozřejmě za pomoci plaveckého instruktora.
A tak jsme pozvali kamarádku architektu Evu, která na rozdíl od mého muže navrhuje i zahrady, zahrady miluje, zahradám rozumí.

V mých bujných a nejhorších představách je zahradní architekt někdo, kdo vám na zahradu vymyslí spoustu podivností, z nichž většinu nejen že nechcete, ale dokonce ani neznáte a nevíte, na co byste je potřebovali. Nevěděla jsem přesně, jakou zahradu nám bude chtít Eva navrhnout. Zda kozlíkovošikulovskou (záhonky cibule, rajčat, cuket, pažitky, brambor, jahod, mrkve atd. atd., kde v potu tváře na pokraji sil pěstujete něco, co koupíte v supermarketu za zlomek financí, které jste do pěstění vložili), japonskou (traviny, které mého muže uvedou do anafylaktického šoku, altán a jezírko s barevnými kapry, ze kterého budu pořád tahat topící se dítě) či romantickou (buxusy, lavička z rukou zneuznalého uměleckého kováře a socha boha Apollóna). Nechtěla jsem nic z toho. Chtěla jsem trávu, co se seká dvakrát do roka, pár ovocných stromů a keřů, kytky, co vám ohlásí jaro, a vánoční stromeček, na který navěsíte světýlka. Trochu jsem se styděla tohle přiznat. Že mě to nebaví, že jsem líná a že je mi to trochu jedno...

Evu nejen že to nezaskočilo, Eva uměla najít řešení. Jak z několika set metrů čtverečních udělat zahradu pro někoho, koho to nebaví, je líný a je mu to jedno. Její nabízené možnosti sedaly na mé představy jako prdel na hrnec a já s údivem pozorovala, jak nadšeně hledám další komůrky v mém postupně se zažehávajícím zahradnickém srdéčku, doluju jména rostlin, které bych na své zahradě měla ráda a nevadilo by mi se o ně (samozřejmě zcela minimálně) starat.
Když bylo to základní domluveno, ohromeně jsem se rozhlížela přesně po té ploše, která mi předtím naháněla hrůzu, s připitomělým úsměvem. Už jsem neviděla plochu, na které mě společenská konvence nutí provádět z duše nenáviděné úkony. Viděla jsem krokusy vystrkující na jaře růžky, třepotání březových lístků, růže pnoucí se po domě, cítila jsem vůni levandule a slyšela údery kamenů, kterými děti roztloukají oříšky z našich lísek. Začala jsem se na tu naši zahradu hrozně těšit.
A o půl hodiny později, když v supermarketu mé oko zcela mimoděk zaostřilo na časopis Moje zahrada, jsem věděla, že je vymalováno. Nejen že mě neděsí zahrada, já už se nebojím ani zahradničení. Až mě to zarazilo. Přece jen, jestli už propadám zálibám starců....

Neříkejte to na mě, přece jen, ta image ;-)
A nebojte se, rajčata, papriky ani kaktusy pěstovat nehodlám.

Hezky česky americky ;-)

Oba naši synové chodí už několik let do keramiky. Nejprve to byl kroužek školkový, kde soudě dle celkem hezkých produktů děti patrně přihlížely, jak vedoucí kroužku vyrábí jejich výtvory. To byly výtvory, u kterých bylo poznat, co znázorňují, případně k čemu slouží, a my jsme je hrdě přitloukali na zeď a zdobili s nimi doma kde co. S nástupem do školy však kluci vyfasovali jinou vedoucí kroužku, takže si asi konečně na hlínu sáhli sami. Podle toho výtvory vypadají. Už se s nimi tolik nechlubíme, občas nešťastnou náhodou něco rozbijeme, občas se nám podaří podarovat nadšené babičky. Nicméně roky keramické činnosti v počtu dvou potomků jsou znát, tudíž jsme většinu výtvorů byli nuceni přestěhovat do komory, pakliže jsme nechtěli skončit zavaleni keramickými slepičkami, zajíčky, andílky, hrníčky, kapříky, svícínky, talířky, případně hroudami hlíny různých tvarů a barev, u kterých už si nikdo nepamatuje, cože to vlastně je.... Nedávno jsem ve snaze uklidit vánoční ozdoby našla v komoře dvě velké krabice keramické všehochuti, na kterých se skvěl nápis vyvedený manželem "Klucké umění".

Zhruba před 14 dny přišel prvorozený syn s tím, že má mít do keramiky zavařovací sklenici a desetikorunu, protože budou vyrábět utopence. Pomyslela jsem si něco o tom, že vedoucí kroužku dochází invence, když chce dělat hliněné buřty, nicméně jsem nehla brvou a dítě vybavila potřebnými proprietami. Jaké pak bylo překvapení, když po návratu z keramiky Kryštof svíral zavařovací láhev se skutečným, reálným, vonícím utopencem. Na víčku láhve byl umně (klucky umně) vyveden hliněný neutopenec, rozuměj plavec. Vtipné, milé. O buřta jsme se trochu poprali, jsme česká rodina, co má ráda české pochoutky. A já slíbila, že si utopence někdy uděláme v počtu, který uspokojí šestičlennou rodinu.

A tak jsem jednoho krásného dne koupila buřty a naložila několik sklenic utopenců. Byl předvečer svátku svatého Valentýna. Svátku, který neslavíme, protože odmítáme hloupé americké zvyky. Nevšímáme si únorových hysterií kolem srdcí na čemkoli od šperků po spoďáry, nedáváme si dárky a nechodíme na večeře. Jsme česká rodina, líbáme se na Prvního máje pod rozkvetlou třešní, ze které pak 4. prosince orváváme větvičky, abychom zjistili, jestli příští rok udáme nějakou tu dceru.

Nicméně jsem se rozhodla, že si z muže vystřelím. Takže jsem mu po návratu z práce kromě obligátní pusy popřála pěkného Valentýna s tím, že dárek má v lednici. Můj muž má smysl pro humor i pro recesi, takže jsem druhý den dostala květinu s tím, že si jí mám považovat, protože "umíš si představit, jak strašně jsem se styděl, když jsem šel z toho květinářství?".

Takže jsme netradičně učinili zadost americké tradici a vyčkávali 1. máje. Chyba lávky. Jakmile podáš americkým zvykům prst, zchlamstnou celou ruku. Jak jinak byste si totiž vysvětlili fakt, že jsme o dva dny později na plese vyhráli v tombole osmikilovou krůtu? Jedna blbá kytka a vy jste najednou nuceni slavit Díkůvzdání. Mám úžasnou sestru, co umí dobře vařit, máme přátele, které jsme mohli pozvat, aby nám pomohli krůtu sníst.
Pořád je za co děkovat, krůty nekrůty, Amerika neamerika. Takže jsme si to užili a bylo to moc fajn.

Ale přísahám, jestli mně během několika málo dní zazvoní u dveří děti v kostýmu čarodějnic a budou chtít koledu, poženu je koštětem. Nebo jim dám dlouhé kázání o tom, že koledovat se chodí na Tři krále.
Jsem česká holka, tak se přece nedám ;-)

Regulační poplatek

Jsem pravicový volič. Jsem přesvědčený pravicový volič a tudíž jsem volič přesvědčený o tom, že současné reformy jsou nutné. Obstrukcím levice při jejich komplikované cestě parlamentem se občas směju, častěji však nadávám. Odmítám totiž, abych byla jako rodina s malými dětmi, žena na rodičovské dovolené či státní zaměstnanec brána jako rukojmí, které levice používá, aby dokázala, kterak reformy té které skupině zkazí krásný život plný sociálních jistot a perspektiv.
Podobně jsem se nikterak nebránila zavedení regulačního poplatku ve zdravotnictví. Poplatky platím hrdě, neb si pokaždé představuji, kterak další třicetikorunovou infuzi pouštím do žíly neduživého českého zdravotnictví, abych ho tím pomohla probudit k životu.
Ale včera, řeknu vám, včera jsem přišla na to, že měli socani pravdu. Fakt mi regulační poplatek zkomplikoval život. To bylo tak.

V úterý večer skončil náš syn na pohotovosti ve Fakultní dětské nemocnice. Manžel zaplatil poplatek 90 Kč, syna ošetřili a poslali domů s tím, že máme přijít za dva dny na kontrolu. Černého Petra doprovodu jsem si díky manželově služební cestě do Prahy tentokrát vytáhla já a tak jsme za třeskutého mrazu vyrazili do nemocnice. Zaparkovat u nemocnice bylo nemožné, takže jsme se v tom svěžím mrazu ještě kousek prošli. Při průchodu vrátnicí jsem zaregistrovala, že se tam dá poplatek zaplatit, ale vzhledem k mému (vcelku mizernému, uznávám) povědomí o tom, že děti poplatky platí jen na pohotovosti, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při vstupu do budovy jsem však v hale centrální evidence poněkud znejistěla. Všude visela upozornění, že regulační poplatek 30 Kč pro ambulanci a 90 Kč pro pohotovost je možné zaplatit na vrátnici či na příjmu. Takže jsem si to vyhodnotila tak, že jsem-li v nemocnici dětské, kde se léčí výhradně děti, tak poplatek asi budu platit.
Otevřela jsem peněženku, odkud na mě mrkla laškovným okem Božena Němcová. Opravdu jsem neměla žádné drobné. Zpátky na vrátnici se mi mrazivým venkem nechtělo. Naštěstí si dítko všimlo automatu na rozměňování peněz. Nečtu návody. Nikdy. U ničeho. Ať je to recept na vaječnou tlačenku či návod k mobilnímu telefonu (u toho tuším, že umí spoustu věcí, které by mě mohl naučit, pokud bych si ten návod přečetla), metodou pokusu a omylu většinou tak nějak přijatelně zvládnu zhruba to základní, co potřebuju.
Takže jsem se spokojila s tím, že je na automatu nakreslená i pětsetkorunová bankovka. Patrně jsem předpokládala, že automat nebude o nic hloupější než slečna na poště a podobně jako ona bankovku rozmění tak, abych měla alespoň třicet korun v drobných. Narvala jsem proto Boženu do útrob automatu. Co se začalo dít pak, znám z hollywoodských filmů, které se odehrávají v Las Vegas. Automat začal za strašného rachotu chrlit desítky mincí. Budova centrální evidence byla plná lidí, kteří se nemohli neotočit, aby zjistili, co je to za rámus. Nevěděla jsem, jak zareagovat, napadalo mě odskočit a dělat stejně překvapeného pozorovatele, který pátrá po původci hluku. Ale pětistovka, žejo. Navíc jsem potřebovala těch třicet korun, žejo. Pak mě napadlo, že bych mohla hlasitě zvolat: "Huráááá, konečně jsem vyhrála!!!!", ale na to jsem srab. Takže jsem jen za vydatné synovy pomoci nabírala hrstě mincí a rvala je do peněženky. Schválně si to někdy zkuste, zapnout čtyřicet sedm desetikorun do malé kapsičky na mince. Kabelka mi poněkud ztěžkla, ale unesla jsem ji.
S třiceti korunami jsem potom přistoupila k paní u počítače, která mi laskavým hlasem sdělila, že těch třicet korun si můžu schovat, protože dítě do 18 let neplatí :-)

Z nemocnice jsme jeli na nákup. Zaparkovala jsem na střeše hypermarketu a uvědomila si, že mám jiné auto, protože mým "nákupním" (to je takové auto, které má v přihrádce žeton do vozíku) odjel manžel do Prahy. Nečtu návody a někdy mluvím dřív, než zapojím mozek, což je asi typická ženská vlastnost, kterou muži nechápou. Muži jakéhokoli věku, tudíž i muži jedenáctiletí. Takže se moje vylekané prohlášení, že ale nemám žeton do vozíku, setkalo s útrpným pohledem syna (oči v sloup znamenající "tojeděsmíttakovoumatkuužabychvystudovalamohlvypadnoutzdomu") a jeho poznámkou "zkus se podívat, jestli bys nenašla desetikorunu". Desetikorunu jsem našla a pozici trapné matky upevnila tím, že jsem se snažila puberťáka rozveselit návrhem, že se může čtyřicetdevětkrát pohoupat v hasičském autíčku.

P.S. I přes uvedené nesnáze jsem se rozhodla zůstat pravicovým voličem ;-)

Mazel

Nemám ráda domácí mazlíčky. Buď se jich bojím nebo štítím. Moji přátelé to vědí a tolerují podobně, jako kdybych byla zdravotně postižená. Svá zvířata odstraňují z mého dosahu, pokud se o nich baví, tak zásadně pokud u toho nejsem, vejdu-li v takové chvíli do místnosti, ztlumí hlas či změní téma. A já vím, že už nemusím zájem o mazlíčky předstírat, abych se jejich majitelům vlichotila. Takže přítulné pejsky nenápadně odsunuju nohou a u koček se přesunuju na druhý konec místnosti a hlídám si záda a choulostivé kusy oděvu.

Doma s námi bydlí už pátým rokem morče. Ano, jsem natolik milující matka, že jsem schopna sdílet domácnost s někým, na koho sahám jen s vrcholným sebezapřením. Morče je pro zvířatafobika ideální. Setrvává v kleci a dožaduje se pouze jídla. Nehrozí, že vám vleze do postele, skočí nečekaně za krk či se vyřítí vstříc, sotva otevřete dveře do předsíně.

Dalšího mazlíčka, který se u nás vyskytuje ve více či méně pravidelných intervalech na více či méně dlouhou dobu, jsme si nepořizovali. Nikdy jsme se pro něj vědomě nerozhodli a ač jsme tak nějak tušili, že k dětem prostě patří, radost z něj nemáme. To totiž není žádný mazlíček. Je to Mazel. Nekoupíte ho ve Zverimexu a chovná stanice, která by chtěla Mazla vrhat do světa, by přišla na buben. Mazla nikdo nemá rád a nikomu nepřipadá roztomilý.

Mazel má čtyři končetiny, které používá zejména k tomu, aby s nimi bouchal a kopal. Mazel má taky hlavu, která postupně získává červenou, někdy až fialovou barvu. Někteří Mazlové bouchají i hlavou.

Mazel se objevuje přibližně v době, kdy dítě umí chodit, trochu mluvit a zejména něco chtít. A ještě víc něco nechtít. Mazel nesetrvává stále, objeví se tu na pět minut, tu na půl hodiny. Nikdo neví, kdy se Mazel objeví, ačkoli místa jeho výskytu se dají predikovat vcelku spolehlivě. Tak třeba obchodní dům. V oddělení domácích potřeb, drogerie a dokonce - což je s podivem - v sekci pro domácí mazlíčky Mazla nikdy nepotkáte. Zkuste s vozíkem zajet k regálu s hračkami nebo sladkostmi a Mazel se objeví naprosto spolehlivě. U jídla ostatně asistuje Mazel hodně často. Tak například dnes:

Naše hodné, usměvavé batole si vybírá svačinu, vybere si jahodový jogurt. Otevřu jahodový jogurt a chci s ním nakrmit usměvavé batole. Ovšem usměvavé batole nikde. Místo něj Mazel. Mazel nechce jahodový jogurt. Mazel nechce nic, respektive Mazel NEEEEEchce nic.

Nikdo moc neví, jak se s Mazlem zachází. Občas nějaký chytrák napíše odbornou publikaci, která je však v praxi nepoužitelná (zejména proto, že většinu publikací patrně napsali lidé, kteří Mazla nikdy doma neměli). Mazla můžete například podplácet (což se nedoporučuje, Mazel takovým zacházením ztloustne a pak už se od vás v podstatě nehne), zahánět (čímž ho ještě rozzuříte), Mazla můžete zkusit polapit (dnes jsem vyzkoušela a na krku mám dva ošklivé šrámy), případně můžete s Mazlem diskutovat (klidně to zkuste, máte-li energii na předem prohranou bitvu). Z mé zkušenosti je nejlepší si Mazla moc nevšímat, jen ho občas nenápadně zkontrolovat, jestli nemizí.

Nepříjemné je, když se Mazel objeví někde venku, mezi lidmi. Najde se spousta takových, kteří nad vámi budou kroutit hlavou, polohlasem pronášet, že oni by si Mazla nikdy nepořídili, případně ve zcestné snaze vám pomoci začnou Mazla napomínat, utěšovat či mu vyhrožovat, že si ho odnesou domů. V takových situacích je nejlepší chytré přihlížející odkázat do patřičných mezí, Mazla popadnout (osvědčil se mi styl "aktovka v podpaží") a odnést.

Život s Mazlem není snadný, víc jak sedm Mazlů za den je důvodem, pro nějž je zcela ospravedlňující nalít si večer panáka nebo zalézt do vany s knížkou i v situaci, kdy je doma bordel jako v tanku, manžel by chtěl teplou večeři nebo vám na dveře klepe návštěva.

Důležité je pozitivní myšlení. Takže pokud se u vás čirou náhodou nějaký ten Mazel taky vyskytuje, tak vězte, že za čas už na něj budete jen vzpomínat (nebo na něj zapomenete úplně). Takže pak klidně můžete dělat chytré přihlížející, až na někoho s Mazlem natrefíte. Navíc je Mazel důkazem, že máte zdravé, psychicky správně se vyvíjející dítě (později se Mazlem můžete chlubit třeba v ordinaci dětského psychologa, uvidíte, že při zmínce o Mazlovi spokojeně pokýve hlavou a odšrtne položku v anamnestickém archu).

Na Mazla se můžet vybavit nějakou pomůckou. Třeba složit říkanku ve stylu "nezhroutím se s Mazlem, ať se mlátí vo zem", "Mazel ať si řádí, furt se máme rádi" nebo "Mazel ten mě nebere, ať si klidně.....".
Já si prozaicky říkám, že přežila jsem Mazla třikrát, přežiju ho počtvrté.
A teď mě omluvte, jdu si napustit vanu a dát panáka.